Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 791/09 #1Usnesení ÚS ze dne 05.04.2012Ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství ve vztahu k žalobám na určení vlastnického práva (vydání uměleckého díla zachycujícího rodinného příslušníka)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost ro... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
Ochrana osobnosti
vlastnické právo/ochrana
konfiskace majetku
dekret prezidenta republiky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 2/65 SbNU 659
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.791.09.1
Datum podání01.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 143/1947 Sb.; o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

143/1947 Sb.

229/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 11

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 791/09 ze dne 5. 4. 2012

U 2/65 SbNU 659

Ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství ve vztahu k žalobám na určení vlastnického práva (vydání uměleckého díla zachycujícího rodinného příslušníka)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 5. dubna 2012 sp. zn. III. ÚS 791/09 ve věci ústavní stížnosti A. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 129/2003-69 ze dne 17. září 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 552/2007 ze dne 18. 3. 2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4861/2008-119 ze dne 9. 12. 2008, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby proti Národnímu památkovému ústavu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem obrazu své prababičky, který se nachází v zámku Hluboká, a o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, spojené s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neplatnosti a neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí č. 162/3, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní stížnost a návrh na zrušení, resp. prohlášení neplatnosti a neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno ustanovení čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka rovněž namítá porušení základního práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny i porušení článků 2 odst. 2 Listiny ve spojení s článkem 2 odst. 3 Ústavy.

V napadených rozhodnutích stěžovatelka dále spatřuje porušení článku 3 odst. 1 Listiny, jenž stanoví zásadu rovnosti; zejména však namítá, že napadená rozhodnutí představují porušení jejího práva na respekt k rodinnému a soukromému životu podle článku 8 Úmluvy a článku 10 odst. 2 Listiny, neboť "předmětem původního soudního sporu byl rodinný portrét stěžovatelčiny právní předchůdkyně a stěžovatelka má k němu silnou emoční rodinnou a odvozeně též majetkovou vazbu".

S návrhem na zrušení rozhodnutí civilních soudů stěžovatelka s odkazem na § 74 zákona o Ústavním soudu spojila i návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že "zákon č. 143/1947 Sb., který ztratil v důsledku příslušných ustanovení ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, svoji účinnost nejpozději ke dni 31. prosince 1991, je neplatný pro rozpor s Ústavou 1920 platnou v roce 1947 a obecně platnými právními předpisy již od svého vyhlášení. Zákon č. 143/1947 Sb. je od 1. 1. 1993 neúčinný a nesmí být od této doby aplikován. Z tohoto důvodu se ruší veškerá rozhodnutí orgánů státní správy a rozhodnutí soudů, které odepřely restituci nebo vrácení majetku po JUDr. A. S.".

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 17. září 2007 žalobu stěžovatelky (v původním řízení "žalobkyně"), jíž se proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu domáhala, aby bylo určeno "že žalobkyně je vlastníkem rodinného portrétu prababičky žalobkyně ..., který se nachází v zámku Hluboká, a pro případ, že soud nebude moci určit vlastnictví žalobkyně, aby bylo určeno, že tento portrét je ve vlastnictví ležící pozůstalosti JUDr. A. S.", za jehož dědičku se stěžovatelka pokládá. Je vhodné připomenout, že stěžovatelka svůj návrh obecnému soudu původně formulovala jako žalobu na vydání movité věci a teprve později navrhla změnu petitu, což obecný soud akceptoval.

Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), v němž je řešena otázka možnosti uplatnění vlastnického práva ve spojení s restitučním zákonodárstvím. Soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť s ohledem na specialitu restitučního zákonodárství ve vztahu k obecné úpravě vlastnického práva nemůže legitimně očekávat úspěch své určovací žaloby. V tomto konkrétním případě dle okresního soudu žaloba směřuje ke znejistění současných po několik desetiletí trvajících právních vztahů a není nástrojem prevence proti hrozícímu zásahu do práva tak, jak požaduje ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž Městský soud v Praze jako soud odvolací dne 18. 3. 2008 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzuje (dále bylo rozhodováno o nákladech řízení). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka ještě dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Ve velmi obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka z valné části zopakovala argumentaci, kterou použila již v řadě předchozích řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem. Jde o množství námitek skutkového, právního i právněhistorického rázu, s nimiž se obecné soudy i Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabývaly.

Stěžovatelka usiluje o navrácení majetku dr. A. S., který mu byl dle jejího názoru zabaven na základě protiprávní politické a sociální perzekuce. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se dr. A. S. "významně zasadil o celistvost československého státu nemalým finančním příspěvkem na jeho obranu v roce 1937 a další podporou boje za osvobození republiky ze svého exilu v USA". Dr. A. S. nebyl osobou německé národnosti a dle stěžovatelky bylo proti němu postupováno podle tzv. Benešových dekretů protiprávně. Předmětný obraz byl spolu s ostatním veškerým majetkem dr. A. S. konfiskován již výměrem ze dne 4. 10. 1945 (dále jen "konfiskační výměr") podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stěžovatelka má za to, že nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva až na základě speciálního zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. Stěžovatelka označuje za mylný právní názor, že k převodu vlastnictví majetku dr. A. S. na zemi Českou mohlo dojít již 13. srpna 1947, tj. dnem vyhlášení zákona č. 143/1947 Sb., neboť majetek byl již jednou (protiprávně) konfiskován na základě tzv. Benešových dekretů. Dle názoru stěžovatelky probíhalo řízení na základě dekretu č. 12/1945 Sb. ještě v době po únoru 1948.

Ve vztahu k zákonu č. 143/1947 Sb. stěžovatelka popírá, že by k převodu vlastnictví mohlo dojít paušálně, ex lege, vyhlášením uvedeného zákona. K tomu dle názoru stěžovatelky nemohlo dojít již z důvodu absence identifikace majetku a nutnosti intabulace. Stěžovatelka poukazuje na to, že dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku předmětného majetku až do poloviny roku 1948.

Konfiskační výměr na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebyl dle tvrzení stěžovatelky dr. A. S. nikdy řádně doručen, a tudíž nebylo možné využít práva na odvolání; vyvlastnění majetku dr. A. S. tudíž fakticky spadá až do doby komunistického režimu. Stěžovatelka se obsáhlou právněhistorickou a skutkovou argumentací pokouší doložit, že řízení o konfiskaci majetku dr. S. na základě tzv. Benešových dekretů nemohlo být pravomocně skončeno před rozhodným dnem z hlediska restitucí, tzn. 25. únorem 1948.

Stěžovatelka odmítá, že by se pokoušela obcházet restituční zákonodárství. Dle názoru stěžovatelky došlo ke konfiskaci předmětného obrazu a dalšího majetku "extrémním zneužitím" dekretu č. 12/1945 Sb. Na uvedený konfiskační výměr je třeba hledět jako na projev politické perzekuce. Ke konfiskaci zámku Hluboká i jeho zařízení nemohlo dojít na základě zákona č. 143/1947 Sb. již proto, že nešlo o majetek zemědělský, lesní, rybniční či obchodní. Je prý v rozporu se skutečností, že by uvedený zákon zahrnoval veškerý majetek dr. A. S., včetně uměleckých děl umístěných v interiérech zámků.

Pokud jde o předmětný obraz, stěžovatelka tvrdí, že má právní zájem na určení vlastnictví k tomuto obrazu, neboť bez takového soudního rozhodnutí nemůže dojít k projednání dědictví z důvodu pochybnosti, zda lze uvedený obraz do dědictví zahrnout.

Stěžovatelka je přesvědčena, že na otázku určení vlastnictví k obrazu se vztahuje právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 2477/08 (N 4/52 SbNU 27). Jde o rodinný portrét, na nějž je "nezbytné pohlížet jako na předmět chráněný právem na respekt k rodinnému a soukromému životu, neboť obraz zesnulého předka má bezesporu tento charakter". Stěžovatelka obsáhle cituje z odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 2477/08 a zdůrazňuje, že stát "bez jakéhokoliv relevantního právního důvodu výkonem svého quasivlastnického práva stěžovatelčinu vazbu k předmětnému portrétu její předchůdkyně zpřetrhal a její základní práva porušil". Napadená rozhodnutí obecných soudů je dle názoru stěžovatelky nutno zrušit z důvodu nesprávného právního posouzení, neboť obecné soudy neučinily potřebná zjištění, pokud jde o tvrzený zásah do práva stěžovatelky na respekt k rodinnému a soukromému životu.

Stěžovatelka se dále dovolává nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/98 ze dne 19. 1. 1999 (N 7/13 SbNU 45), II. ÚS 405/98 ze dne 20. 10. 1999 (N 146/16 SbNU 87), a naopak polemizuje se závěry stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 21/05 s poukazem na odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové.

Stěžovatelka dále uvádí, že zákon č. 143/1947 Sb. byl "z důvodu porušení Ústavy 1920, a to především zásady rovnosti, zákazu diskriminace a zásady dělby moci, podle které rozhodnutí v jednotlivých případech náleželo exekutivě, od počátku protiústavní a měl by být z tohoto důvodu po přezkoumání Ústavním soudem zrušen".

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k projednávanému návrhu; vyjádření obecných soudů byla stručná, označovala ústavní stížnost za neopodstatněnou a odkazovala v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí. Obsáhleji se prostřednictvím své právní zástupkyně k ústavní stížnosti vyjádřil Národní památkový ústav jako vedlejší účastník řízení. Podle vedlejšího účastníka stěžovatelka ve svých četných žalobách i předmětné ústavní stížnosti nesprávně uvádí, že JUDr. A. S. byl její dědeček. Dědečkem nebyl, byl bratrancem jejího otce. Dle vedlejšího účastníka stěžovatelka není oprávněna uplatňovat dědické nároky na majetek dr. A. S., neboť není jeho univerzální dědičkou, otec stěžovatelky J. S. totiž nebyl svým bratrancem A. právoplatně adoptován. Stěžovatelka je dcerou dr. J. S., není však univerzální dědičkou dr. A. S. V původním řízení nebyla dle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelka vůbec aktivně legitimována.

Vedlejší účastník dále argumentuje usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4952/2007-1203 ze dne 29. 4. 2009, v němž Nejvyšší soud poukázal na pravomocná rozhodnutí rakouských soudů, jimiž bylo dědictví po otci stěžovatelky J. S. odevzdáno K. S. jako univerzálnímu dědici.

Vedlejší účastník vyjádřil názor, že k přechodu majetku na stát došlo ještě za života dr. A. S., tzn. ke dni úmrtí již zůstavitel předmětný obraz nevlastnil, a nemůže tedy být součástí pozůstalosti JUDr. A. S., tak jak stěžovatelka ve své žalobě požaduje. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby, než bude ve věci dědictví (aktivní legitimace) pravomocně rozhodnuto civilními soudy.

Stěžovatelka byla vyzvána k replice na vyjádření účastníků řízení; ve svém vyjádření stěžovatelka setrvala na podané ústavní stížnosti. V dalším podání ze dne 23. září 2009 stěžovatelka zdůraznila, že nesouhlasí, aby ve věci bylo Ústavním soudem rozhodováno bez nařízení ústního jednání.

III.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 129/2003.

IV.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti z valné části pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakuje námitky, které uplatnila v předchozím soudním řízení, a argumentuje obdobně jako v ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem kupř. pod sp. zn. I. ÚS 267/07, II. ÚS 2491/08, II. ÚS 208/09, IV. ÚS 130/09 (usnesení dostupná na http://nalus.usoud.cz), lišících se pouze v předmětech nároku, které byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Pokud jde o tvrzené porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, může Ústavní soud odkázat na svá četná rozhodnutí o předchozích ústavních stížnostech navrhovatelky (podrobně např. viz usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 2374/08 ze dne 27. dubna 2009). Stručně lze konstatovat, že k porušení základního práva dle článku 36 odst. 1 Listiny by došlo v zásadě teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však v projednávané věci nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. určení tvrzeného vlastnického práva k věci - je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem, především ohledně tvrzení, že je vlastníkem.

K dalším námitkám stěžovatelky, které se týkají zákona č. 143/1947 Sb., resp. aplikace tzv. restitučních zákonů (zejména ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), nezbývá než konstatovat, co bylo uvedeno v napadených rozhodnutích obecných soudů.

Plénum Ústavního soudu dne 1. 11. 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (viz výše). V tomto stanovisku Ústavní soud zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství - nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěrů tohoto stanoviska bylo využito obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatelky i v nyní projednávané věci. Ústavní soud bere na vědomí, že stěžovatelka setrvává na evidentně mylném názoru ohledně okamžiku přechodu vlastnického práva dr. A. S., neboť k němu dle již dříve opakovaně vyjádřených právních závěrů Ústavního soudu došlo již samotnou účinností zákona č. 143/1947 Sb.

Ústavní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle článku 10 odst. 2 Listiny, obdobně garantovaného článkem 8 odst. 1 Úmluvy. Konkrétněji jde o námitku stěžovatelky, že na projednávanou věc, týkající se určení vlastnictví k obrazu, je třeba vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. ledna 2009 (viz výše), jímž bylo vyhověno návrhu stěžovatelky ohledně tzv. Schwarzenberské hrobky.

V citovaném nálezu první senát Ústavního soudu (zkráceně řečeno) konstatoval, že hrobka je pietním místem, na které se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život stěžovatelky. Dle citovaného nálezu se stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nezabývalo možným zásahem do práva na rodinný život, které zahrnuje také právo pozůstalých pietně nakládat s pohřbenými ostatky zesnulých předků. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že soudní rozhodnutí zamítající žalobu na určení, že tzv. Schwarzenberská hrobka je součástí pozůstalosti po A. S., nepřípustně zasáhla do základního práva stěžovatelky ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny. První senát Ústavního soudu však v uvedeném nálezu zdůraznil, že se v obecné rovině nehodlá odchylovat od stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 21/05, pokud se týká obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích cestou žalob na určení vlastnického práva.

Z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 je jasně patrné, že ratio decidendi tu spočívá v nutnosti zvláštních ohledů veřejné moci na emocionální vztahy pozůstalých osob k místu, kde jsou uloženy ostatky jejich zemřelých blízkých. Projednávaná věc je dle názoru Ústavního soudu podstatně odlišná. Stěžovatelka se v tomto případě žalobou domáhala vydání, resp. určení vlastnického práva k uměleckému dílu - malířskému portrétu, umístěnému v inventáři Státního zámku Hluboká nad Vltavou, s tím, že jde o portrét její prababičky. Jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, má patrně jít o portrét - malbu, znázorňující Idu Hubertu, kněžnu ze Schwarzenbergu, rozenou princeznu z Liechtensteinu, manželku Adolfa Josefa, 8. vládnoucího knížete ze Schwarzenbergu (1832-1914), hlavy rodu a jihočeské domény hlubocké větve před první světovou válkou. Předmětný obraz je vystavený v 1. patře státního zámku a je uměleckým dílem patrně z druhé poloviny 19. nebo počátku 20. století.

Dle názoru Ústavníhosoudu je z hlediska práv vyplývajících z článku 10 odst. 2 Listiny významný rozdíl mezi uměleckým dílem - portrétem zachycujícím jednoho z předků stěžovatelky a případem rodinného pohřebiště, kde jsou uloženy fyzické ostatky těchto předků. Je běžné, že umělecké dílo zachycující fyzickou osobu (podobizna) zůstává často v držení umělce, který dílo vytvořil, nebo je v majetku třetí osoby, aniž by tím docházelo k jakémukoli zásahu do práva na soukromí či rodinný život zobrazených osob nebo jejich příbuzných. V projednávané věci jde navíc o historický portrét veřejně známé osobnosti - manželky vládnoucího knížete a starorakouského politika, kterou lze považovat za historickou osobnost alespoň regionálního významu. Umělecká díla tohoto typu mají mnohem širší význam, než je pouhé zachycení fyzické podoby - jde o kulturněhistorické artefakty, součást obecného kulturního dědictví, na nichž lpí důležitý veřejný zájem. Stěžovatelka ve svých podáních sama uznává, že předmětný portrét je součástí veřejně přístupné muzeální, resp. umělecko-historické expozice.

Také v daném případě nelze v intencích článku 10 odst. 2 Listiny přehlédnout, že portrétovaná osobnost zemřela takřka tři desetiletí před narozením stěžovatelky a jako ascendentku ji od stěžovatelky dělí tři generace. Nejde tedy např. o matku stěžovatelky, případně jinou blízkou příbuznou, s níž by stěžovatelka během svého života byla v úzkých osobních vztazích. Ze samotné rekapitulace událostí, kterou stěžovatelka ve svých podáních uvádí, jasně plyne, že se uvedený historický portrét nikdy nenacházel (ani nemohl nacházet) v její soukromé domácnosti či v domácnosti jejích rodičů. Zjevně tedy neobstojí tvrzení stěžovatelky, že jde o "památku výlučně rodinného charakteru, mající největší význam pro stěžovatelku". Tvrzený emocionální poměr k uvedené věci či zobrazené osobě stěžovatelka sama nijak blíže skutkově nedokládá (kromě konstatování, že jde o prababičku).

Podle názoru Ústavníhosoudu nejsou napadená rozhodnutí obecných soudů v nesouladu s principy spravedlnosti a nedošlo jimi k porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní stížnost je z větší části opakováním předchozích návrhů stěžovatelky; tvrzení, že se na projednávanou věc vztahují závěry vyjádřené I. senátem Ústavního soudu ve věci tzv. Schwarzenberské hrobky, neobstojí.

Ústavnímusoudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru