Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 790/12 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
úvěr
Podnikání
trest propadnutí majetku/věci
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.790.12.1
Datum podání06.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 56a, § 55 odst.1 písm.c, § 55 odst.2, § 118

141/1961 Sb., § 80 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 790/12 ze dne 23. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1375/2011-35 ze dne 8. prosince 2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 103/2011-1160 ze dne 24. května 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to princip zákonnosti trestu dle čl. 39 a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1.

Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem odvolacího soudu k odvolání státního zástupce byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 37/2008 ze dne 9. února 2011 a stěžovatelka byla nově uznána vinnou trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů] spočívajícím v tom, že společně s manželem jako akcionáři, členové představenstva a jako zaměstnanci (administrativní ředitelka) obchodní společnosti BENEFIN a. s., prostřednictvím dalších nejméně 38 osob neoprávněně sjednávali smlouvy o splátkových prodejích nemovitostí, na jejichž podkladě přijímali vklady peněžních prostředků, ze kterých zčásti poskytli půjčky za účelem pořízení bydlení, přičemž tito úvěroví klienti používali na nákup nemovitosti i jimi dříve naspořené peněžní prostředky, a to v rozporu se zákonem o bankách, resp. bez licence udělované Českou národní bankou, o kterou ani nebylo požádáno. Takto sjednali celkem nejméně 1476 smluv a přijali vklady v celkové výši nejméně 113 617 225,50 Kč, a z účetně vykázaného zisku si v dubnu 2006 vyplatili společně s J. K. dividendy ve výši 8 500 000 Kč. Stěžovatelka si za rozhodné období neoprávněně vyplatila mzdu ve výši 67 441 Kč. Za to jí byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců, a dále trest propadnutí náhradní hodnoty, a to blíže specifikovaných nemovitostí v jejím majetku i v majetku J. K.

Usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Odvolání stěžovatelky bylo rozsudkem odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že podle § 56a trestního zákona zákonným předpokladem pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty je, že soud mohl věc nebo jinou majetkovou hodnotu nebýt jejího zničení, poškození, zcizení, učinění neupotřebitelnou nebo zužitkování, zejména spotřeby, prohlásit za propadlou podle § 55 tr. zákona. Podmínkou k tomu, aby nějaká věc mohla propadnout, je podle § 55 odst. 2 tr. zákona, že odsouzenému náleží. Odvolací soud označil za takovou věc částku 8 567 441 Kč, kterou stěžovatelka s manželem získali trestnou činností. Tyto peníze měli získat neoprávněným podnikáním, a proto se nikdy nedostaly do jejich vlastnictví a tedy jim nenáležely. Nerozporuje názor dovolacího soudu, že právní úkon tvořící součást jednání či jiného znaku skutkové podstaty trestného činu, může vykazovat i vady, které mohou znamenat neplatnost takového úkonu z hlediska požadavků norem stojících mimo trestní právo, aniž by tato skutečnost měla vliv na trestní odpovědnost pachatele. Z toho plyne, že neplatnost smluv o splátkovém prodeji nemovitostí nemohla nijak ovlivnit skutečnost, že se dopustila trestného činu neoprávněného podnikání. To ovšem nevylučuje, že finanční prostředky tímto trestným činem získané nesplňují zákonnou podmínku věci, která jí náleží. I kdyby tyto finanční prostředky nebyly spotřebovány, nebylo by možno ohledně nich postupovat podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zákona, ale bylo by na místě je vydat oprávněným osobám podle § 80 odst. 1 trestního řádu. Proto jí byl uložen trest, jehož uložení zákon nedovoluje a současně tím bylo porušeno její právo na soudní ochranu. Potrestáním trestem propadnutí náhradní hodnoty, aniž k tomu byly splněny zákonné předpoklady, došlo podle názoru stěžovatelky ze strany obecných soudů ke zřejmému omylu při aplikaci trestního zákona, který představuje závažný zásah do jejích ústavně zaručených práv, což opodstatňuje ingerenci ze strany Ústavního soudu.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka v celém rozsahu již v odvolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v tomto opravném prostředku i v rámci obhajoby v průběhu soudního řízení.

Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že se stěžovatelka a její manžel chovali k finančním prostředkům získaným trestnou činností jako opravdoví vlastníci, měli je ve svém držení a mohli s nimi volně disponovat podle svého uvážení, což také učinili a způsobili tím škodlivé následky svým "klientům". To ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí. Ústavní soud považuje výklad ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jak byl učiněn dovolacím soudem, za ústavně konformní. Jen takto je totiž postiženo, že se má jednat o majetek, který odsouzená získala trestnou činností, a to bez ohledu na právní povahu úkonů, jež vedly k tomu, že odsouzená má majetek v držení. K závěru, že pachateli náleží i výtěžek z trestného činu neoprávněného podnikání přitom dospěla rovněž doktrína (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 480 - § 18), a proto daný závěr nelze považovat za úplně překvapivý. Především je ovšem díky tomuto pojetí "zisku z trestné činnosti" realizována (zejména v posuzovaném případě) zásada, že nikomu nesmí být dovoleno využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem, k níž se přihlásil i Ústavní soud (sp. zn. Pl. ÚS 34/09, N 187/58 SbNU 647), jak správně poukázal odvolací soud při odůvodnění uložení tohoto trestu (str. 9 rozsudku).

Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelčina skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Ústavní soud dále pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. března 2012 sp. zn. II. ÚS 789/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost spoluodsouzeného J. K. jako zjevně neopodstatněná.

Ze shora vyložených důvodů nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2012

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru