Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 788/06Usnesení ÚS ze dne 30.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.788.06
Datum podání20.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 788/06 ze dne 30. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti BROTHERS TRADING spol. s r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Čechova 50, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem 370 01 České Budějovice, Husova 5, proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 269/2004-69 ze dne 5. 11. 2004 a č. j. 13 Cm 269/2004-73 ze dne 2. 12. 2004 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 134/2005 ze dne 27. 9. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadená rozhodnutí byla, jak je patrno z příloh - obsahu napadených rozhodnutí a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Odo 781/2006-125 ze dne 23. 8. 2006, vydána v řízení zahájeném k návrhu J. P., správce konkursní podstaty úpadce CS DONAU spol. s r. o. v likvidaci, směřujícího proti žalovanému stěžovateli, na zaplacení částky 908.498,90 Kč s příslušenstvím, v němž po podání odporu stěžovatelem proti platebnímu rozkazu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem shora označeným, ve znění doplňujícího usnesení shora označeného, tak, že uložil stěžovateli zaplatit požadovanou částku s příslušenstvím, žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli uložil zaplatit Čs. státu na účet jmenovaného krajského soudu soudní poplatek ve výši celkem 36.340,- Kč. Při svém rozhodování po provedení důkazů (výslechem svědků, výpisu z obchodního rejstříku, předložených faktur, dopisu stěžovatele ze dne 14. 11. 2004, zprávy a usnesení Policie ČR), vycházel soud I. stupně ze zjištění, že mezi úpadcem a stěžovatelem byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu ust. § 409 a násl. obch. zák., ohledně věcí, které byly jejím předmětem, došlo k jejich převzetí stěžovatelem, tento však na jejich úhradu žalobci zaplatil jen 64.555,- Kč. Tvrzení stěžovatele, jimiž se snažil vyvrátit závěr o uzavření smlouvy a uznání závazku, nepovažoval soud za věrohodná z důvodů, které v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, přitom bral v úvahu zejména vyjádření stěžovatele ze dne 14. 11. 2003, z jehož obsahu dovodil uznání závazku ve smyslu ust. § 323 odst. 1 obch. zák. v plné výši. Uzavřel tak, že stěžovateli vznikl podle § 450 odst. 1 obch. zák. závazek k úhradě kupní ceny dodaného zboží, splatný na výzvu žalobce bez zbytečného odkladu, a vyhověl tak žalobě v plné výši.

V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatel namítal nesprávné posouzení jeho dopisu ze dne 14. 11. 2003 jako uznání závazku, neboť uvedený dopis podle něj nesplňoval požadavek určitosti takového právního úkonu a nepovažoval za správný ani právní závěr o uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud pak ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku o věci samé ohledně přiznané jistiny a ve výroku o soudním poplatku rozsudek soudu I. stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku týkajícím se příslušenství přiznané částky s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval rozsudek soudu I. stupně za věcně správný, včetně jeho závěrů ohledně uznání závazku stěžovatelem. K tomuto, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, po té co rozebral dopis stěžovatele ze dne 14. 11. 2003, dále uvedl, že podle již ustáleného výkladu ust. § 323 odst. 1 obch. zák. (které zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku), termín "určitý" závazek vyjadřuje podmínku jednoznačné identifikace závazku, aniž zákon předepisuje, jakým způsobem má být určen. V daném případě však citovaný dopis stěžovatele jednoznačně reagoval na zcela konkrétní upomínku správce konkursní podstaty, ostatně i jednatel stěžovatele, který dopis podepsal, potvrdil, že jej mínil jako uznání závazku do celé žalované částky. K uvedenému pak odvolací soud dodal, že pokud by závazek neexistoval, nepochybně by se stěžovatel nepokoušel namítnout své tvrzené pohledávky vůči úpadci k započtení, které však se zřetelem na ust. § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání není přípustné, jak na to poukázal již soud I. stupně.

Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 věta prvá a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 323 odst. 1, § 340 odst. 2, § 409 a násl. a § 450 odst. 1 obchodního zákoníku) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. (Toto rozhodnutí dovolacího soudu, doručené mu dne 7. 9. 2006, stěžovatel ústavní stížností nenapadá, pouze od něj ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti.)

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně. Stěžovatel porušení svých shora označených základních práv spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy ohledně obsahu kupní smlouvy údajně mezi účastníky uzavřené a věc nesprávně právně posoudily. Neztotožňuje se s tím, že soudy opřely svá rozhodnutí zejména o jeho dopis ze dne 14. 11. 2003, který byl odpovědí na upomínku úpadce a byl hodnocen jako uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku. Jestliže soud považoval za dostatečně určitou identifikaci závazku provedenou odkazem na další související doklady, pak z pouhé této skutečnosti ještě podle něj nelze usuzovat na naplnění požadavku určitosti vůle stěžovatele, resp. jejího projevu, jakožto obecnou náležitost právního úkonu ve smyslu ust. § 37 občanského zákoníku. Obdobně jako v odvolání i v dovolání uvádí, že v uvedeném dopise pouze vyjádřil vůli zaplatit úpadci částku 64.555,- Kč, což také učinil, ohledně zbývající částky však podle něj nemohla nastoupit vyvratitelná právní domněnka o existenci tohoto závazku a vzhledem k tomu mělo na úpadci spočívat důkazní břemeno k prokázání obsahu a rozsahu kupní smlouvy údajně mezi účastníky uzavřené. Trvá na tom, že uvedeným dopisem svůj závazek v úpadcem tvrzeném rozsahu v žádném případě neuznal, když to neměl ani v úmyslu. Konečně pak stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že projednal odvolání ve věci "v jeho nepřítomnosti, zastoupeného právním zástupcem", který omluvil svou neúčast na nařízeném jednání a žádal o jeho odročení z důvodu zahraniční pracovní cesty. Odvolací soud však žádosti právního zástupce nevyhověl a stěžovateli tak znemožnil důsledně hájit svá práva při uvedeném soudním jednání. V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní stížnost není důvodná .

Ústavnísoud se nejprve zaměřil na posouzení dodržení práva na soudní ochranu, neboť pouze v případě, že by toto právo stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno, bylo by možno uvažovat o zásahu do práva zaručovaného čl. 11 Listiny. V poměru k právu na soudní ochranu, zaručovanému čl. 36 a násl. Listiny, pak Ústavní soud připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení v opravných prostředcích a staví tak Ústavnísoud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na jeho námitky odvolací (a také dovolací) soud reagoval jak shora rozvedeno a vypořádal se s nimi způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledává. V posuzované věci již soud I. stupně v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujících úvah právních - s nimiž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací a ostatně i soud dovolací - žalobě vyhověl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající a lze tak na ně odkázat. K námitce stěžovatele, že odvolání v jeho věci bylo projednáno bez jeho přítomnosti, poté, co odvolací soud nevyhověl žádosti jeho právního zástupce o odročení jednání, z čehož stěžovatel dovozuje porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, třeba uvést - aniž byl jakkoli hodnocen postup odvolacího soudu, který jej ve svém rozhodnutí rovněž odůvodnil - že v této části je nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Uváděnou námitku totiž možno podřadit pod důvod žaloby pro zmatečnost ve smyslu ust. § 229 odst. 3 o. s. ř., přičemž z obsahu ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel tohoto procesního prostředku k ochraně svých práv využil. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v daném případě neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e), a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru