Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 782/06 #2Nález ÚS ze dne 08.01.2009K výkladu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - CŘ Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastn... více
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
vlastnické právo/ochrana
celní řízení
celní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/52 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.782.06.2
Datum vyhlášení16.01.2009
Datum podání18.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 2 odst.4, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 256

135/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do základního práva či svobody (princip in dubio pro libertate plynoucí z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3 a z čl. 4 Listiny základních práv a svobod).

Clo je formou daně. Uložení daňové povinnosti na základě interpretace zákona, která rozšiřuje daňovou povinnost na situace, na něž podle zákona nedopadá, představuje porušení základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Komerční banky, a.s., vyslovil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. ledna 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 122/2006-82, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Ca 202/2006-100 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 Ca 201/2006-102 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované článkem 11 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil. Náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelce nepřiznal. Ústavní soud spojil ke společnému řízení ústavní stížnosti stěžovatelky týkající se obdobných rozhodnutí, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 782/06, III. ÚS 923/06 a III. ÚS 108/07.

Narativní část

Stěžovatelka vystavila dne 29. března 1996 záruční listinu ve prospěch Celního úřadu Beroun, jíž se zavázala za celního deklaranta zaplatit celní dluh 300 000 Kč, pokud nebude splněn v zákonné lhůtě. Celní úřad uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 300 000 Kč z titulu ručení. Stěžovatelka tuto částku uhradila, následně vydal celní úřad několik rozhodnutí, kterými vyzýval stěžovatelku k zaplacení dalších částek. Celní ředitelství odvoláním stěžovatelky nevyhovělo. Městský soud v Praze nejprve vyhověl správním žalobám stěžovatelky. Jeho rozsudky byly však zrušeny Nejvyšším správním soudem a věci byly městskému soudu vráceny k dalšímu řízení. Městský soud napadenými rozsudky žaloby stěžovatelky zamítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na své závěry vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/06. Napadené rozsudky přezkoumal z hlediska základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že základní právo na vlastnictví interpretuje jednak jako institucionální garanci, jednak jako garanci určitého právního postavení. Zásadně lze zasáhnout do základního práva jen za podmínky, že jde o zásah předvídaný právem.

Clo je formou nepřímé spotřební daně. Veřejný zájem na stanovení, vyměření a výběru daně je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti se státní moc dopustí tím, že příslušné zákonné ustanovení aplikuje a interpretuje způsobem, který je mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti. Ústavní soud uvedl, že výklad pojmu globální zajištění celního dluhu (resp. globální celní záruky) prošel v době od vystavení předmětné záruky do pravomocného skončení sporu o její rozsah značnými změnami. Samotná právní úprava pojmu globální zajištění celního dluhu byla v minulosti nejasná a nepřehledná, pro výklad byla relevantní aplikační praxe celních orgánů. Navíc byla výkladová praxe měněna retroaktivně.

Ústavní soud konstatoval, že orgány státní moci výkladem aplikovaným v rozporu s principem in dubio pro libertate plynoucím z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3 a z čl. 4 Listiny porušily právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky důvodně očekávat s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 782/06 ze dne 8. 1. 2009

N 5/52 SbNU 49

K výkladu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. III. ÚS 782/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 122/2006-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Ca 202/2006-100 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 Ca 201/2006-102, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-54, ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-16 a ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-22, kterými Celní ředitelství Praha nevyhovělo stěžovatelčiným odvoláním proti rozhodnutím Celního úřadu Beroun, kterými byla stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit celní dluh z titulu globální celní záruky, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Celního ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 122/2006-82, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Ca 202/2006-100 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 Ca 201/2006-102 bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

III. V ostatním se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanými ústavními stížnostmi se stěžovatelka domáhala zrušení tří v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze. Ústavní stížnosti byly zapsány pod sp. zn. III. ÚS 782/06, III. ÚS 923/06 a III. ÚS 108/07. Vzhledem k tomu, že se týkají týchž účastníků a jde o věcně obdobná rozhodnutí, jakož i o totožnou ústavněprávní argumentaci stěžovatelky, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 782/06 (III. ÚS 923/06, III. ÚS 108/07) tak, že tyto tři ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání; nadále je věc vedena pod sp. zn. III. ÚS 782/06.

Stěžovatelka má za to, že rozhodnutími Městského soudu v Praze došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); zejména zdůrazňuje skutečnost, že jí bylo znemožněno vyjádřit se k novému stavu věcí při ústních jednáních před Městským soudem v Praze poté, co jeho původní rozsudky zrušil Nejvyšší správní soud. Dále měla být stěžovatelka zkrácena v právu vlastnit majetek chráněném čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jí měl být bez zákonného podkladu vyměřen celní dluh, čili daň a poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny. Tím došlo i k zásahu do práv garantovaných čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Zároveň byl narušen princip právní jistoty podle čl. 1 Ústavy. Stěžovatelka také poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti orgánů veřejné moci šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny a v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).

Skutkový základ je takový, že stěžovatelka vystavila dne 29. 3. 1996 záruční listinu ve prospěch celních úřadů v obvodu Celního úřadu Beroun. Zavázala se jí za celního deklaranta - obchodní společnost TOLL, spol. s r. o., zaplatit řádně nesplněný celní dluh, a to až do částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta do výše částky 300 000 Kč. Dne 2. 6. 1997 vyzval Celní úřad Beroun (rozhodnutí č. j. PR-1090/97) stěžovatelku k plnění dle uvedené záruční listiny. Stěžovatelka na základě této výzvy řádně plnila 300 000 Kč. Ačkoliv byla stěžovatelka přesvědčena, že zaplacením částky 300 000 Kč veškeré její povinnosti z vystavené záruční listiny zanikly, vydal následně Celní úřad Beroun sérii rozhodnutí, jimiž vyzýval s odvoláním na uvedenou záruční listinu stěžovatelku k zaplacení dalších částek. Závazek ze záruční listiny si totiž vyložil tak, že jde o zajištění každého jednotlivého dluhu celního deklaranta, kdy částka 300 000 Kč se týká právě každého jednotlivého dluhu, nikoliv jejich souhrnu.

Ve věci nyní posuzované je navrhováno zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 122/2006-82, ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Ca 202/2006-100 a ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 Ca 201/2006-102, jimiž byly zamítnuty žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-54, ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-16 a ze dne 25. 2. 2005 zn. 13480/04-21-22. Celní ředitelství Praha těmito rozhodnutími nevyhovělo odvoláním stěžovatelky proti rozhodnutím celního úřadu výše uvedeného charakteru. Zbývá doplnit, že Městský soud v Praze rozhodoval podruhé; nejprve správním žalobám stěžovatelky vyhověl, avšak jeho tři rozsudky zrušil k podaným kasačním stížnostem Celního ředitelství Praha Nejvyšší správní soud. V následném řízení pak Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušovacích rozhodnutích, všechny tři žaloby zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle popsala, v čem spatřuje pochybení orgánů veřejné moci. Namítla extenzivní výklad ustanovení § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jakož i souvisejících ustanovení a prováděcího předpisu, který ve svých důsledcích znamená zásah do jejích základních práv. Správními soudy podaný výklad považuje stěžovatelka za extenzivní a účelový, opírající se pouze o fiskálně politický smysl zákonné úpravy. Přitom byly zanedbány tradiční výkladové metody práva, princip právní jistoty a maxima nikdo nesmí být nucen k něčemu nemožnému.

Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních uvedl, že rozhodoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; trvá však na závěrech, které přijal ve svých původních rozhodnutích před jejich zrušením Nejvyšším správním soudem.

Celní ředitelství Praha jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvedlo právní výklad institutu globální záruky za celní dluh. Zopakovalo závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001 (U 2/21 SbNU 463) a argumentovalo vnitřními předpisy (služebními předpisy). Zmínilo se o rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku č. 55631/00 a 55728/00. Současně vyjádřilo svůj nesouhlas s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), vydaným ve skutkově i právně obdobné věci, a připojilo argumentaci proti jeho odůvodnění (v odstavci 31, 55, 62 a 65). Ústavní stížnost navrhlo zamítnout.

Od ústního jednání Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení vyslovili s takovým postupem souhlas.

II.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575). Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.

V dané věci však Ústavní soud shledal důvodnost ústavní stížnosti, neboť došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Nejprve je nutno konstatovat, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud i v dalších shodných případech týkajících se postupu Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Celního ředitelství Praha a Celního úřadu Beroun ve věci plnění ze záruční listiny vystavené stěžovatelkou dne 29. 3. 1996. Jako první, následován dalšími, byl v této sérii řízení probíhajících s týmiž účastníky vyhlášen nález ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373, publikován též na stránkách: http://nalus.usoud.cz). V případě nyní posuzovaném Ústavní soud nemůže než rozhodnout shodným způsobem, opíraje se o tytéž důvody. Na podrobnou argumentaci obsaženou v uvedeném nálezu Ústavní soud odkazuje, přičemž níže pouze rekapituluje její nosné body.

1. Ústavní soud nejprve připomněl svou nálezovou judikaturu, v níž interpretoval základní právo na vlastnictví jednak jako institucionální garanci, jednak jako garanci určitého právního postavení. Svoboda vlastnit je svobodou právně konstituovanou, neexistuje tedy tam, kde by chyběl právní řád. Z tohoto důvodu má zákonodárce poměrně široké možnosti úpravy nabývání vlastnictví, jeho užívání, jakož i dispozic s ním. V tomto smyslu lze hovořit o vlastnictví jako o institucionální garanci. Vlastnictví jako garance určitého právního postavení osoby omezuje veřejnou moc v zásazích do vlastnictví již konstituovaného. Zásah do garance vlastnictví je možný jen skrze imperativní právní úpravu, na kterou jsou kladeny požadavky odpovídající nárokům z testu proporcionality. Zásadně lze zasáhnout do základního práva jen za podmínky, že jde o zásah, který je předvídaný právem.

2. Clo, o které se v posuzovaném případě jedná, je formou nepřímé spotřební daně. Veřejný zájem na stanovení, vyměření a výběru daně je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Listina tedy připouští omezení vlastnického práva jednotlivce v této oblasti, leč pouze za účelem stanovení a výběru daně a poplatku. Ústavní soud již dříve dovodil, že podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, ale tato ochrana se v materiálním právním státě, kterým je Česká republika, musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost. Porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti se tak státní moc dopustí nejen tím, že uloží povinnost zcela extra legem, ale i tehdy, pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá. Jinými slovy, státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem. Přitom ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny je třeba vykládat nikoli pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc, a to jakýmkoliv způsobem, nýbrž je rovněž třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci respektoval ochranu základních práv jednotlivce.

3. Ústavní soud se ve shora citovaném nálezu dále zabýval pozitivněprávním zakotvením pojmu globální zajištění celního dluhu, resp. globální celní záruky. Institut prošel v době od vystavení předmětné záruky do pravomocného skončení sporů o šíři jejího uplatnění značnými změnami. Z nastíněného vývoje plyne, že globální celní záruka vystavená před 1. 7. 1998 představuje jiný závazek, než záruka vystavená po 1. 7. 1998 a po 1. 7. 1999. Proto bylo pro posouzení věci důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu. Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tedy po 1. 7. 1998. Podle Ústavního soudu rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů dluh a dluhy není žádným vodítkem, a to již proto, že samy celní úřady používají slovo dluh pro označení souhrnu celních dluhů, resp. tvar "dluh" v praxi slouží k označení celé skupiny pohledávek. Zákon a prováděcí vyhláška tedy byly před datem 1. 7. 1998 nejasné. Pro výklad vágního pojmu globální zajištění celního dluhu byla tedy relevantní aplikační praxe celních orgánů. Jak ale bylo Ústavním soudem zjištěno a konstatováno, výklad byl měněn.

4. Byť právní stát tvorbě právních předpisů věnuje nejvyšší péči, nevyhne se víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání a z dynamické povahy sociální reality. Je-li tak k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny). Pokud tedy byla předmětná právní úprava zcela nepřehledná, mělo to samo o sobě, s ohledem na vztah kvality zákona představujícího zásah do vlastnictví, při jejím výkladu nutit orgány veřejné moci k výkladové umírněnosti z jejich strany, která by více šetřila základní právo stěžovatelky.

Stejně jako v předchozích případech i nyní, ve vztahu k ústavní stížností napadeným třem rozhodnutím, Ústavnísoud konstatuje, že v případě předmětné záruky výklad, který zaujal Městský soud v Praze, resp. Nejvyšší správní soud, který jej k takovému postupu svým závazným právním názorem přiměl, zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.

Vzhledem k uvedenému již považoval Ústavnísoud za nadbytečné se zabývat námitkou stěžovatelky, že Městský soud v Praze zasáhl nepřípustně její právo na spravedlivý proces, když po vrácení věci Nejvyšším správním soudem rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání.

K požadavku stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavnísoud důvod, neboť majetkové poměry stěžovatelky (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) takový postup neodůvodňují. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nahradit jinému účastníkovi zcela nebo zčásti jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla a ostatně stěžovatelka sama ani žádné výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neuvedla.

V projednávané věci tedy shledal třetí senát Ústavníhosoudu stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozsudky zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru