Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 78/03Usnesení ÚS ze dne 29.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
poučení
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.78.03
Datum podání13.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 78/03 ze dne 29. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 78/03

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti navrhovatelů 1) V. K., a 2) A. P., oba právně zastoupeni JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2002 č. j. 16 Co 563/99-178 a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2002 č. j. 16 Co 563/99-178 a souvisejícího rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. září 1999 č. j. 9 C 387/96-115, takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatelé se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. února 2003 domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Zároveň požadovali, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto, jakož i souvisejícího rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. září 1999 č. j. 9 C 387/96-115.

Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 9 C 387/96, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 16. dubna 1996 podali žalobci B.P. a A. P. žalobu proti P. Ch. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním za náhradu nemovitostí v žalobě specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti"). V průběhu řízení soud připustil procesní nástupnictví na straně žalobců tak, že namísto B. P. nastoupila V. K. Okresní soud v Jihlavě dne 8. září 1999, rozsudkem č. j. 9 C 387/96-115, zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného P. Ch., kterému stanovil povinnost zaplatit každému z žalobců částku 107.500,- Kč.

Rozsudek napadli navrhovatelé odvoláním.

Krajský soud v Brně dne 18. prosince 2002, rozsudkem č. j. 16 Co 563/99-178, změnil rozsudek soudu I. stupně jen ve výroku o výši vypořádání za předmětné nemovitosti tak, že stanovil povinnost žalovaného každému ze žalobců zaplatit částku 75.000,- Kč. V ostatním rozsudek potvrdil.

Rozsudek Krajského soudu napadli žalobci včas ústavní stížností, v níž bez jakékoli ústavněprávní argumentace namítali, že v řízení před obecnými soudy došlo k průtahům a soud rozhodl až po téměř sedmi letech. Tyto průtahy měly vliv na cenu předmětných nemovitostí, což mělo vliv na výši vypořádacího podílu. Přestože došlo k výrazné změně rozsudku soudu I. stupně pokud jde o výši úhrady za podíly na nemovitostech, v poučení rozsudku je uvedeno, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Soudy také, podle navrhovatelů, neobjektivně posoudily vzájemné vztahy spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Podle navrhovatelů proto došlo postupem obecných soudů k zásahu do základního práva daného jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň požadovali, jak již výše uvedeno, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2002 č. j. 16 Co 563/99-178 i rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. září 1999 č. j. 9 C 387/96-115.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaném podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odkázal na důvody uvedené v napadeném rozsudku.

II.

Ústavní stížnost byla nejprve Ústavním soudem posouzena z pohledu jejích formálních předpokladů, a to i se zřetelem na výtku stěžovatelů, dle níž mělo dojít ze strany odvolacího soudu k nesprávnému poučení, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné. Pakliže stěžovatelé poukazovali na to, že se v případě rozhodnutí Krajského soudu v Brně jedná o rozsudek měnící rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť ve vztahu k povinnosti uložené jim rozsudkem soudu nalézacího, kdy tehdejšímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit každému z nich jako přiměřenou náhradu částku 107.500,- Kč, byla napadeným rozhodnutím soudu odvolacího tato částka změněna (snížena) co do její výše na 75.000,- Kč, Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že posouzení otázky, zda se v daném případě jedná o měnící rozsudek ve smyslu způsobilého dovolacího důvodu, je primárně nikoliv v jeho kompetenci, nýbrž plně v jurisdikci Nejvyššího soudu.

Pro formulaci samotného poučení poskytnutého stěžovatelům ze strany Krajského soudu v Brně nebyla ovšem tato otázka dále ze strany Ústavního soudu zkoumána, neboť podmínku přípustnosti ústavní stížnosti vyložil, a to i pro eventuální již marné uplynutí lhůty pro podání dovolání, za tohoto stavu věci v jejich prospěch.

Poté, co následně prostudoval spisový materiál a uvážil všechny okolnosti případu, dospěl nicméně Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Ze spisového materiálu vyplývá, že řízení před obecnými soudy skutečně probíhalo téměř sedm let a že v tomto období byly soudy často nečinné. Zároveň je však zřejmé, že žalobci (ústavní stěžovatelé) nevyužili právo dané ust. § 26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb. (případně posléze po 31. březnu 2002 § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb.), umožňující stěžovat si předepsaným způsobem u orgánů státní správy soudů na průtahy v řízení a těmto orgánům ukládající povinnost se touto stížností zabývat. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je využití tohoto práva předpokladem k podání ústavní stížnosti. Pokud jde o námitku, že průtahy měly vliv na cenu předmětných nemovitostí, což mělo vliv na výši vypořádacího podílu, tuto námitku v rámci soudního jednání stěžovatelé nevznesli, pouze namítali nesprávnost postupu znalce při určování ceny předmětných nemovitostí. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. sp. zn. III. ÚS 359/96 a sp. zn. I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již v řádném řízení.

Pokud jde o námitku týkající se poučení Krajského soudu v Brně, podle § 157 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") u rozsudku odvolacího soud je třeba v poučení uvést, zda je či není dovolání přípustné, popř. že je přípustné za určitých předpokladů. Jestliže Krajský soud v Brně v poučení uvedl, že dovolání proti rozsudku v dané věci není přípustné, postupoval podle názoru Ústavního osudu ústavně konformním způsobem, neboť dovolání je ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písmeno a) přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže jím bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, přičemž o nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. V souzené věci krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně co do merita věci a změnil pouze výši částky, kterou má žalovaný navrhovatelům zaplatit. Ve smyslu uvedených úvah se proto nejedná o měnící rozsudek a poučení krajského soudu bylo v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř.

Pokud jde o výtku, žesoudy neobjektivně posoudily vzájemné vztahy spoluvlastníků předmětných nemovitostí, čímž porušily právo navrhovatelů na spravedlivý proces, Ústavní soud takový zásah nehledal. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelé se domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s ust. hlavy druhé třetí části o. s. ř., důkazy posuzovaly každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského sodu v Brně ze dne 18. prosince 2002 č. j. 16 Co 563/99-178 nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout. Z tohoto důvodu se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento se stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru