Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 778/06 #1Usnesení ÚS ze dne 17.07.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Pracovní poměr
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.778.06.1
Datum podání17.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 202, § 195

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 778/06 ze dne 17. 7. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Ladislavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Semilech, nám. Dr. Fr. Lad. Riegra 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, č.j. 21 Cdo 2385/2005-178, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2005, č.j. 19 Co 277/2004-156, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 2. 2004, č.j. 9 C 168/2002-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v řízení (napadenými rozhodnutími) došlo k porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby mu žalovaná (Správa Krkonošského národního parku Vrchlabí, příspěvková organizace, se sídlem ve Vrchlabí, Dobrovského 3) zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2002 do 31. 1. 2004 částku 195.041,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že v roce 1995 byla u něj zjištěna nemoc z povolání - artróza pravého loketního kloubu - v důsledku čehož je trvale neschopen vykonávat práce spojené s přetěžováním horních končetin a v riziku otřesů, tj. práce, jež vykonával dosud. Ztráta na výdělku byla odškodňována mimosoudně (prostřednictvím České pojišťovny a. s.) až do 31. 12. 2001; poté byla její výplata zastavena s odůvodněním, že plný invalidní důchod, jejž pobírá, "není v plné příčinné souvislosti s původním zdravotním poškozením", resp. že jeho plná invalidita je (naopak) důsledkem onemocnění "obecného". Stěžovatel je oproti tomu názoru, že nebylo-li v době uznání "choroby z povolání a přiznání invalidního důchodu pochyb o tom, že mu náleží odškodnění této nemoci z povolání, pak není důvod tyto pochybnosti vznášet nyní".

Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné dohody o náhradě za ztrátu na výdělku v důsledku nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 259 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v rozhodném znění (dále jen "zák. práce") a o žalobcově nároku nebylo rozhodnuto soudem, a proto se soud zabýval tím, "zda žalobce v rámci sporného období právo na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě měl či nikoliv", neboť o situaci "změny poměrů" předjímanou ustanovením § 202 odst. 1 zák. práce zde nešlo. Soud vycházel především ze znaleckého posudku podaného 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, na jehož základě učinil zjištění, že stěžovatel, i kdyby netrpěl dříve zjištěnou nemocí z povolání, nemohl by vykonávat původní práci již vzhledem k existenci onemocnění jiných (neprofesionálních); na tomto základě pak dovodil, že "podstatnou, značnou a důležitou příčinou toho, že žalobce nemůže vykonávat původní práci, jsou obecné nemoci", a proto odpovědnost žalované coby zaměstnavatele za stěžovatelovu škodu být dána nemůže.

Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Vycházel rovněž z toho, že mezi stěžovatelovou nemocí z povolání a škodou, jejíž náhradu stěžovatel požaduje, není příčinná souvislost, a proto žalovaná za ni nemůže nést odpovědnost, byť žalobce u ní naposledy pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká. Na tom nic nemění, mínil odvolací soud, že žalovaná po dobu několika let prostřednictvím České pojišťovny a. s. náhradu za ztrátu na výdělku vyplácela.

Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož bylo jednak opřeno o nezpůsobilý (skutkový) dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., jednak jím nebyla otevřena právní otázka zásadního významu [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a žalovanou ztrátou na výdělku, již obecné soud vyloučily, naopak dána je. Nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckého posudku, a domnívá se, že posudek zpracovaný znaleckou komisí jmenovanou děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy "svým psychologickým účinkem zmátl soudy všech stupňů". Oponuje rovněž vyjádření MUDr. Z. B. ze dne 19. 3. 2002, dle kterého na poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti "se choroba z povolání podílí maxim. 10%", a zdůrazňuje, že tento důkaz je procesně pochybný, jelikož jím zprostředkované informace byly nabyty v rozporu s ustanovením § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jež zaměstnancům orgánů sociálního zabezpečení ukládá povinnost mlčenlivosti. Ku podpoře svých tvrzení naopak stěžovatel poukazuje na hlášení nemoci z povolání Kliniky nemocí z povolání Fakultní nemocnice v Hradci Králové ze dne 26. 10 .1995, dle kterého je pro artrózu pravého loketního kloubu "trvale neschopen práce spojené s přetěžováním horních končetin a práce v riziku otřesů", a na obsahově shodná vyjádření lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení v Trutnově a praktické lékařky MUDr. D. V. z roku 1996.

Podstatou ústavní stížnosti je kritika z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§ 120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Jen na vysvětlenou stěžovateli lze dodat následující.

K výhradám proti znaleckému posudku se před dožádaným Obvodním soudem pro Prahu 10 obsáhle vyjádřil člen znalecké komise Doc. MUDr. E. H., CSc., a objasnil kritický rozdíl mezi onemocněním obecným a nemocí z povolání; znovu konstatoval, že "jedinou uznanou nemocí z povolání je u žalobce artróza pravého loketního kloubu ... , ta však nebyla hlavní ani převažující příčinou jeho invalidity". Soud prvního stupně pak adekvátně dovodil, že "v rámci výslechu se znalec vypořádal s námitkami žalobce k závěrům posudku", a odůvodněně uzavřel, že provedený důkaz tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci, přičemž "důvody o těchto závěrech znalce pochybovat" neexistují. Podání revizního posudku stěžovatel, ač posléze poučen i podle § 119a o.s.ř., nenavrhl.

Stěžovatelem namítané odborné vyjádření MUDr. Z. B. soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku sice zmínil, učinil tak však jen k hodnocení, že mezi ním coby listinným důkazem "... nižší právní síly" a podaným znaleckým posudkem je soulad; jinak řečeno, soud je použil, aniž by tento důkaz byl rozhodný pro skutková zjištění, jež učinil. Stěžovatelova výtka z procesní nekorektnosti tohoto důkazu (bez ohledu na její případnou oprávněnost) tedy již proto nemůže být relevantní.

S listinnými důkazy, jež podle stěžovatele měly doložit existenci (relevantního) kauzálního vztahu mezi nemocí z povolání a stávajícím omezením jeho pracovní kapacity, se vypořádal soud prvního stupně na základě zjištění - jemuž není přesvědčivého důvodu oponovat - že v době zjištění nemoci z povolání nebyla existence onemocnění jiných ("obecných") jakkoli zjišťována; v kontextu právního posouzení, a vzhledem k názorům, jež stěžovatel vtělil do ústavní stížnosti, je pak významné připomenout, že daný spor v mezích, předjímaných ustanovením § 202 odst. 1 zák. práce, veden nebyl, a nic nenasvědčuje tomu, že by tak mělo být.

Právní názory, které obecné soudy ve věci uplatnily, jsou konformní stabilizované soudní praxi, a nemohou proto představovat vybočení z respektovaného a racionálně podloženého výkladu, resp. interpretační "libovůli", což jediné by v daných souvislostech mohlo mít v řízení o ústavní stížnosti význam.

Je tedy zjevné, že požadavky, kladené na "spravedlivý proces", jak byly shora vyloženy (přičemž jiná ústavněprávní argumentace stěžovateli k dispozici zjevně není), obecné soudy respektovaly.

Ve vztahu k rovněž stěžovatelem napadenému usnesení, kterým Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze přičítat znaky zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.], postačí odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. například věc sp. zn. III. ÚS 181/95), že posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; "úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb.)".

Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyložil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již Nejvyšší soud představuje; ostatně nad tento rámec se i poctivě vyjádřil k právnímu posouzení věci (mimo jiné i odkazy na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 4 Cz 10/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2000, ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 47/2003, a ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.

Ani potud proto není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Lze shrnout, že podmínky, za kterých vedení procesu a organizace skutkových zjištění obecnými soudy překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru