Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 773/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
Obnova řízení
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.773.14.1
Datum podání27.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 9 odst.2

141/1961 Sb., § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 773/14 ze dne 17. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Beránkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Palackého 508, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 8 To 116/2013 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 6 T 8/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů vydaná v trestní věci o obnovu řízení, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" a procesnímu potenciálu důkazů, jimiž měly být výslechy svědků zaměstnanců společnosti STRABAG, a.s., kteří prováděli zemní práce poblíž místa vraždy poškozeného Petra V. (jedná se o pseudonym), "obsluhy restaurace Národní dům v Jaroměři", kde proběhl konflikt mezi ním a dalšími osobami, včetně spoluodsouzeného P. F., a odsouzených, s nimiž P. F. vykonává trest odnětí svobody, a jimž se měl "chlubit", že usmrtil i poškozenou I. D. Stěžovatel namítá, že obecné soudy přistoupily k nepřípustným spekulacím, co nanejvýše by z těchto důkazů mohlo vyplynout, byly-li by provedeny.

V původním řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 8. 2007, č. j. 6 T 5/2007-1585, stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a odsoudil jej podle § 219 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona a § 29 odst. 1, 2 tr. zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti (20) let, a podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona jej pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona stěžovateli uložil trest propadnutí specifikované věci a podle § 228 odst. 1 tr. zákona soud obviněné (včetně stěžovatele) zavázal k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně poškozeným konkretizované částky náhrady škody.

O odvolání stěžovatele (a dalších obviněných) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 To 114/2007 tak, že podle § 258 odst. l písm. c), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to u stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu propadnutí věci, a ohledně všech obviněných podle § 258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody vůči označené poškozené. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak vrchní soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit poškozené škodu v určené výši a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zákona vyslovil zabrání specifikované věci.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání stěžovatele (a dalších obviněných) podaných proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 11 Tdo 238/2008 podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 To 114/2007, a to v části, jíž se zamítá odvolání stěžovatele proti bodu 1) výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákona rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 č. j. 6 T 5/2007-1585, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 č. j. 6 T 5/2007-1585, ohledně stěžovatele, a to v bodu 1) výroku o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., ve výroku o trestu uloženém stěžovateli a ve výroku o náhradě škody označeným poškozeným týkající se stěžovatele. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 2651 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 6 T 8/2008 stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za toto jednání jej odsoudil za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zákona a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 8. 2007 sp. zn. 6 T 5/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 To 114/2007 a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 11 Tdo 238/2008, podle § 219 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona a § 29 odst. 1, 2 tr. zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud stěžovatele zavázal povinností zaplatit společně a nerozdílně poškozeným stanovené částky, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. řádu poškozené odkázal se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 8 To 15/2009, kterým podle § 256 tr. řádu odvolaní stěžovatele v Hradci Králové zamítl.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2009 sp. zn. 11 Tdo 666/2009 stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 2975/09 ze dne 6. 9. 2010 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009 sp. zn. 11 Tdo 666/2009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 8 To 15/2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 6 T 8/2008 coby zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl; přisvědčil odůvodnění usnesení krajského soudu a dále jeho argumentaci v jednotlivostech rozvedl a posílil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.

Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem ignorování kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů jejího výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.

V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje výlučně na okolnosti, jež nemohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí - ve vztahu k výsledku původního řízení - odlišného; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.

V podrobnostech a již jen stěžovateli na vysvětlenou lze poznamenat, že obecné soudy v odůvodněních napadených usnesení adekvátně vyložily, že jelikož nejsou pochyby ohledně závěru, že poškozeného Petra V. zavraždil P. F., zůstává bez praktického významu výpověď zaměstnanců společnosti STRABAG, a. s., jakož i "obsluhy restaurace Národní dům v Jaroměři". V rovině ústavního práva lze považovat za akceptovatelnou rovněž úvahu obecných soudů ohledně "chlubení se" P. F. dalším osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, jestliže Vrchní soud v Praze - se zřetelem k průběhu a výsledkům dokazování v původním řízení - konstatoval, že je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého není namístě verbální projevy odsouzených v daném prostředí přeceňovat.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru