Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 773/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
vyloučení
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.773.11.1
Datum podání14.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 231 odst.4, § 242 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 773/11 ze dne 23. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4151/2009 ze dne 16. 11. 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 97/2008 ze dne 20. 1. 2009 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 129/2006 ze dne 9. 11. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 129/2006, byl po spojení dvou stěžovatelkou podaných žalob prvým z napadených rozhodnutí zamítnut návrh na určení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva Polední, konané dne 3. 4. 2006, kterým byla stěžovatelka vyloučena z družstva, a dále byl zamítnut návrh na určení neplatnosti vyloučení stěžovatelky z uvedeného družstva, na kterém se usnesla členská schůze družstva dne 3. 4. 2006. Prvý soud po provedeném dokazování vycházel mimo jiné ze zjištění, že stěžovatelce byla dána výstraha dle čl. 11 odst. 5 stanov družstva, v níž jako hlavní důvod porušení stanov bylo uváděno opakované neumožnění vstupu k technické kontrole bytu a provedení revize (30. 9., 2. 10., 3. 10., 7. 10. 2005), znemožnění dokončení zakázky na výměnu oken, byt je v rozporu se všemi předpisy užíván jako skladiště pro hadry, papír a jiný odpad. Termín k odstranění závadného stavu stěžovatelka nedodržela, a proto družstvo rozhodlo o jejím vyloučení z důvodů, pro které jí byla dána výstraha, přitom soud měl za prokázáno, že byt stěžovatelky je přeplněný, tato neumožnila vstup do bytu pro nedostatek prostoru a neumožnila výměnu oken. Uzavřel tedy, že usnesení členské schůze o vyloučení stěžovatelky je v souladu se zákonem i stanovami, proto návrh na vyslovení jeho neplatnosti zamítl, a pokud jde o návrh na určení neplatnosti vyloučení stěžovatelky z družstva (jenž byl podán zároveň s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze o vyloučení stěžovatelky), neshledal soud na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 písm. c) o. s. ř., neboť, jak v odůvodnění rozhodnutí uvedl, může-li se stěžovatelka domáhat neplatnosti usnesení členské schůze o jejím vyloučení, není dán naléhavý právní zájem na dalším návrhu na určení neplatnosti vyloučení.

O odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí soudu I. stupně rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně po přezkoumání celého procesu předcházejícího vyloučení z družstva, včetně rozhodnutí samotného, jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na příslušnou právní úpravu (ustanovení § 231 odst. 4, 5 a 6 obchodního zákoníku), podrobně rozebral důvody, na základě nichž učinil závěr, že postup družstva při vyloučení stěžovatelky byl z formálního hlediska správný, stejně jako závěr soudu I. stupně o tom, že rozhodnutí členské schůze o vyloučení stěžovatelky z družstva netrpí protiprávností.

Dovolací soud pak následně stěžovatelkou podané dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež mohlo být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu procesního vývoje dané věci, včetně obsahu napadených rozhodnutí a reprodukce svých opravných prostředků a námitek v nich obsažených, v podstatě soudům vytýká, že skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům, popisuje praktiky družstva a opětovně poukazuje na to, že výměna oken byla dobrovolná. Je přesvědčena o tom, že nebyla povinna umožnit vstup do bytu, namítá, že důvody jejího vyloučení jsou vnitřně rozporné a neurčité. Obsáhle dále oponuje závěrům soudů, které, jak dále uvádí, neochránily její vlastnictví. Poukazuje na to, že právě u úkonů vedoucích ke značnému zásahu do jejích práv měl být kladen zvýšený důraz na přesnost, jednoznačnost a srozumitelnost úkonů družstva, přitom, jak uvádí, již v dovolání namítala, že neurčitost zápisu a neurčitost oznámení o vyloučení z družstva vedly k tomu, že každý z obecných soudů v těchto dokumentech nalézal jiná tvrzení a jiné, tj. různé skutečnosti. Nebyla tak dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, když odvolací soud potvrdil oprávněnost vyloučení z družstva z jiného důvodu, než shledal soud I. stupně, a stěžovatelka tak neměla šanci se bránit proti nově projevenému právnímu názoru odvolacího soudu, resp. proti novým skutečnostem, které nebyly soudem I. stupně zkoumány. Soudy podle ní také nepřihlédly k její další námitce spočívající v tom, že nebylo prokázáno, že by jí výstrahu družstvo zaslalo do vlastních rukou, přitom je přesvědčena o tom, že právě s ohledem na značný zásah do jejích práv vyloučením z družstva je nutno dbát splnění formálních náležitostí. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí a zároveň navrhla odložení jejich vykonatelnosti.

Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 129/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. Z obsahu odůvodnění stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy věnovaly posuzované věci patřičnou pozornost, jejich rozhodnutí jsou také dostatečně zdůvodněna. Námitkami stěžovatelky i její argumentací (nyní rozvedenou v ústavní stížnosti) se zejména soud odvolací řádně vypořádal, a to jak v poměru k otázce doručení výstrahy, tak k obsahu odůvodnění rozhodnutí o vyloučení z družstva, když v tomto směru uvedl, že rozhodnutí členské schůze o vyloučení nemusí obsahovat odkaz na příslušné články stanov či právního předpisu; postačí, je-li v něm skutkově popsán důvod vyloučení a to, že stěžovatelka důvod vyloučení znala, je zřejmé z obsahu námitek, které proti rozhodnutí členské schůze zaslala, v nichž jednotlivé důvody popírala. Na základě učiněných zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy vedoucí jej k závěru o tom, že postup družstva při vyloučení stěžovatelky nebyl v rozporu se zákonem ani se stanovami. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež tak nevykazuje prvky libovůle, neboť nebylo zjištěno, že by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani fakt, že tento soud, pokud jde o důvody vyloučení, vycházel pouze z důvodu neumožnění zpřístupnění bytu stěžovatelkou a nezabýval se již důvody dalšími (stavem bytu ani tvrzenou škodou v souvislosti s neprovedením výměny oken), neboť uvedený důvod je zmiňován jak ve výstraze, tak v rozhodnutí o vyloučení z družstva a považoval jej za prokázaný svědeckou výpovědí Jaromíra Kouby i soud I. stupně.

Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nezjistil porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky napadenými rozhodnutími a tudíž nebylo možno dovodit ani porušení dalších základních práv, jichž se stěžovatelka dovolávala. Její ústavní stížnost byla proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru