Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 770/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
zpětvzetí návrhu
procesní zásady
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.770.14.1
Datum podání27.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243b odst.5, § 154 odst.1, § 243c, § 96, § 207 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 770/14 ze dne 20. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T-Mobile Czech Republic a. s., IČ 64949681, se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Čech Hromek Pleskač, s. r. o., se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013 č. j. 21 Cdo 2058/2012-141 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013 č. j. 21 Cdo 2058/2012-158, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 26. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2014, která byla doplněna podáním ze dne 28. 2. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi, resp. rozsudkem Nejvyššího soudu měl být porušen čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a usnesením pak čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Dále stěžovatel požádal Ústavní soud, aby mu v případě úspěchu ve věci přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Napadeným rozsudkem bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2010 č. j. 30 Co 3/2010-84, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 4. 2010 č. j. 10 C 67/2009-57. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby soud zamítl námitku účastníka Davida Klůze proti vyřízení reklamace na vyúčtování ceny za datové služby a aby rozhodl, že jeho rozsudek nahrazuje rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 6. 2009 č. j.

94 063/2008-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 9. 2008 č. j. 50 717/2008-636/VII. vyř.

4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že zpětvzetí shora zmíněného dovolání stěžovatelem je neúčinné, a to z důvodu, že stěžovatel vzal své dovolání zpět až v době, kdy o něm již bylo rozhodnuto [§ 243b odst. 5 věta druhá, § 154 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.")].

II.

Argumentace stěžovatele

5. Pokud jde o ústavní stížností napadený rozsudek, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká ústavně nekonformní výklad zejména ustanovení § 90 odst. 1, 3 a 4, § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích a § 2 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, jde-li o řešení otázky, zda byl v rozhodné době povinen a oprávněn uchovávat (archivovat) pro účely vyúčtování ceny za službu poskytnutou jejímu uživateli (tj. účastníkovi) vedle údajů o objemu přenesených dat také údaje o obsahu datové komunikace tohoto svého zákazníka.

6. Dále stěžovatel uvádí, že považuje ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozsudku za včas podanou, neboť byla podána ve lhůtě jednoho roku od okamžiku, kdy došlo k protiústavnímu zásahu, který prý svým významem a charakterem přesahuje jeho vlastní zájmy.

7. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel - s poukazem na zásadu projednací a dispoziční - uvádí, že z důvodů, které prý nejsou relevantní, se rozhodl nadále neusilovat o vydání rozhodnutí o dovolání, které podal, a proto je vzal v plném rozsahu zpět, a to ještě předtím, než mu byl doručen předmětný rozsudek dovolacího soudu, načež povinností dovolacího soudu bylo tento rozsudek zrušit a dovolací řízení zastavit. Dle stěžovatele tak není pravda, že dovolatel může vzít zpět své dovolání jen do okamžiku, než dovolací soud rozhodne, neboť dovolatel může s předmětem občanského soudního řízení disponovat do okamžiku, než je o jeho návrzích či uplatněných prostředcích pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobce může vzít zpět svou žalobu dokonce i poté, co již soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, stejně tak může vzít zpět své odvolání i poté, co odvolací soud vyhlásil rozsudek.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost v části, kde stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2058/2012-158, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Pokud však jde o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2058/2012-141, Ústavní soud shledal, že se jedná o návrh opožděný. Jak patrno ze soudního spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 10 C 67/2009, stěžovateli byl uvedený rozsudek doručen dne 29. 9. 2013, ústavní stížnost však byla podána až dne 27. 2. 2014, tedy zjevně po dvouměsíční lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

10. Pokud se stěžovatel v této souvislosti dovolává § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jeho použití připadá v úvahu jen v případech nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nikoliv ústavní stížnosti pozdě podané (viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd., Praha 2007, s. 554).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah (zbývající části) ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se dopustil procesního pochybení, když shledal neúčinným zpětvzetí dovolání, které (stěžovatel) podal poté, co Nejvyšší soud o něm rozhodl shora označeným, dosud nepravomocným rozsudkem, přičemž má za to, že Nejvyšší soud měl tento svůj rozsudek zrušit a dovolací řízení zastavit. V prvé řadě není z ústavní stížnosti zřejmé, jaké konkrétní, pro stěžovatele negativní dopady daný procesní postup Nejvyššího soudu měl, vezme-li se v úvahu, že to, zda předmětný rozsudek byl či nebyl zrušen, na výsledek daného soudního řízení žádný vliv nemělo.

14. V této souvislosti možno podotknout, že zásada projednací a zejména dispoziční (o níž se zde jedná), jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával, jistě patří mezi základní zásady občanského soudního řízení, to však neznamená, že tyto zásady musí v daném řízení nalézt své uplatnění bez jakýchkoliv hranic; pokud měl stěžovatel za to, že výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu provedený Nejvyšším soudem, jenž se týkal těchto mezí, vedl k porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva, konkrétně třeba práva na spravedlivý proces, měl současně vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak mělo v jeho věci být. V opačném případě se jedná o běžnou polemiku s výkladem tzv. podústavního práva, což dle ustálené judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

15. Kromě toho stěžovatelova právní argumentace neobstojí ani z hlediska věcné správnosti. Z ústavní stížnosti lze vyvodit, že se stěžovatel dovolával právní úpravy obsažené v § 96 o. s. ř., který stanovuje postup soudu při zpětvzetí návrhu. V souzené věci však stěžovatel vzal zpět své dovolání, nikoliv návrh na zahájení řízení, nadto zpětvzetí návrhu již možné nebylo, neboť rozhodnutí ve věci již nabylo právní moci (§ 96 odst. 2 věta druhá, odst. 5 o. s. ř.). Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom ohledu, že žalobce může vzít zpět své odvolání i poté, co již odvolací soud vyhlásil svůj rozsudek, neboť podle § 207 odst. 2 o. s. ř. lze odvolání vzít zpět jen do doby, než o něm bylo odvolacím soudem rozhodnuto (tj. do vyhlášení či vydání příslušného rozhodnutí). Ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. (nyní § 243c odst. 3 věty druhé) nestanovuje okamžik, do jakého lze vzít dovolání zpět, nicméně jako zjevně příhodné se jeví analogické použití ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř., což odpovídá postupu Nejvyššího soudu v souzené věci (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1496/2007).

16. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na tento výsledek řízení nebylo možné stěžovateli vyhovět v jeho žádosti o přiznání náhrady nákladů řízení, když podmínky § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudy nebyly splněny.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru