Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 77/97Nález ÚS ze dne 08.07.1997K vlastnickému právu a k věcnému břemeni

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
Věcná břemena
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/8 SbNU 361
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.77.97
Datum podání05.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 2 odst.4, čl. 4

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151n

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 77/97 ze dne 8. 7. 1997

N 94/8 SbNU 361

K vlastnickému právu a k věcnému břemeni

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti

V. K., zastoupené JUDr. J. N., proti Krajskému soudu v Českých

Budějovicích, o výkon věcného břemene, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí

splňovala podmínky stanovené zákonem [§§ 30 odst. 1, 34, 72 odst.

1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadla

stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 5. listopadu 1996 (sp. zn. 8 Co 2250/96) a tvrdila, že obecný

soud jako orgán veřejné moci tímto svým rozhodnutím jednak porušil

její ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 odst. 3

Listiny základních práv a svobod, jednak nesplnil své ústavní

povinnosti uložené mu čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; porušení

těchto ústavních práv (povinností) spatřuje stěžovatelka v tom, že

již zmíněným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích, jako

soud odvolací, potvrdil pro ni nepříznivý rozsudek soudu I. stupně

(Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. srpna 1996, sp.

zn. 2 C 301/96), jímž byl zamítnut její návrh na určení, že

smlouva o zřízení věcného břemene (práva odběru vody z blíže

označené studny) uzavřená s vedlejším účastníkem (AGS T.) je

neplatná, když současně obdobným výrokem zamítl další její návrh,

totiž aby vedlejší účastník byl zavázán z dotčené studny odebírání

vody se zdržet.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti založil odvolací soud své

rozhodnutí na nesprávném právním názoru, dle něhož jím posuzovaná

smlouva (viz shora) není neplatná pro rozpor s dobrými mravy

a dovodil, že vlastník (v dané věci studny) má neomezené právo

jakékoli dispozice se svým vlastnictvím a že v důsledku toho může

svou nemovitost "prakticky neomezeně zatížit věcnými břemeny ve

prospěch neomezeného počtu oprávněných"; to však pro stěžovatelku

znamená, že výkon jejího obdobného práva z věcného břemene

plynoucího (podle jiné smlouvy s vlastníkem studny) je ohrožen,

a protože napadené rozhodnutí obecného soudu tak odepřelo ochranu

jejího práva (jako práva věcného), je zřejmé, že se ocitlo

v rozporu s ústavní zásadou, dle níž vlastnictví jednak zavazuje,

jednak nesmí být zneužito na újmu práv druhých (čl. 11 odst. 3 al.

1, 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka proto

navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek odvolacího soudu

zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti (Krajský soud v Českých

Budějovicích) k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 3 zák. č.

182/1993 Sb.) se k věci podáním předsedy senátu, o jehož

rozhodnutí jde (§ 30 odst. 3 cit. zák.), vyjádřil tak, že zcela

odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní

soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastníci řízení, AGS T., a Pozemkový fond České

republiky, územní pracoviště v Jindřichově Hradci, se k věci

kvalifikovaným způsobem (§ 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.)

nevyjádřili, resp. (pozemkový fond) ponechali výzvu Ústavního

soudu bez povšimnutí, a proto Ústavní soud s nimi jako

s vedlejšími účastníky nejednal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně

vlastníkem studně, o jejíž vodu v posuzované věci jde, je až dosud

Pozemkový fond České republiky; ten smlouvou ze dne 3. srpna

1994, vloženou do katastru nemovitostí dne 10. srpna 1994, zřídil

ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno, dle něhož je stěžovatelka

oprávněna z jeho studny (na pozemku p. č. 161/1 v obci B., kat.

úz. M. R.) čerpat a odebírat vodu a vlastník pozemku (studny) je

povinen takový odběr trpět.

Obdobnou smlouvu, vloženou do katastru Krajského úřadu

v Jindřichově Hradci, uzavřel vlastník studny (a shora označeného

pozemku) též s vedlejším účastníkem a v jeho prospěch, a to dne

20. listopadu 1995; zde ovšem s tím, že odběr vody ze studny je

omezen na období jaro až podzim a jen v případech ohrožení

zásobování vodou dovozem (jde o rekreační objekt), kdykoli během

celého roku.

Podle tvrzení stěžovatelky a podle odůvodnění rozsudku

obecného soudu I. stupně kolizi mezi oběma oprávněnými ze

zřízených věcných břemen, pro menší vydatnost studny má být

bráněno tím, že místa odběru ze studny jsou diferencována (sací

koš stěžovatelky je o 30 cm níž než sací koš vedlejšího

účastníka), navzdory tomu se však stává (podle stěžovatelky často,

podle vedlejšího účastníka AGS v T. občas), že dům stěžovatelky

trvale obývaný jí a její rodinou je bez vody; v současné době je

situace taková, že vodu ze studny odebírá toliko stěžovatelka,

když sací zařízení vedlejšího účastníka bylo ze studny (příbuzným

stěžovatelky) odstraněno.

Takto zjištěný skutkový stav, proti jehož úplnosti

stěžovatelka námitky nevznesla, posoudily obecné soudy v obou

stupních v podstatě shodně, a to tak, že především - z hlediska

podmínek určovacího návrhu [§ 80 písm. c) o. s. ř.] - jí upřely

věcnou legitimaci s odůvodněním, že nebyla a není účastníkem

smlouvy, stran níž se vyslovení (absolutní) neplatnosti domáhá,

a dále též proto, že na její straně nezjistily na určovacím výroku

naléhavý právní zájem; odvolací soud nadto nezjistil důvody, které

by dostatečně přesvědčivým způsobem podložily (ve smyslu tvrzení

stěžovatelky) závěr o absolutní neplatnosti jí napadené smlouvy

pro rozpor s dobrými mravy.

Ve smyslu ustálené judikatury Ústavnímu soudu zpravidla

nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, vydaných obecnými

soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady plynoucí z Listiny

základních práv a svobod (její hlavy páté); stěžovatelka ostatně

ani netvrdí, že by v její věci bylo řízení před obecnými soudy

postiženo takovými procesními vadami, které by zasáhly do jejích

ústavně zaručených základních práv, a proto přezkoumávat postup

obecných soudů z hlediska procesní čistoty řízení nejevilo se

Ústavnímu soudu ani potřebné.

Při rozhodování o ochraně práv (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993

Sb., § 1 o. s. ř.) výklad v úvahu přicházejících norem hmotného

práva a jejich aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci

spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, neboť jim svědčí

ústavní povinnost, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu

právům (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a není proto

v pravomoci Ústavního soudu, aby do jurisdikční činnosti obecných

soudů zasahoval jinak než za podmínek daných Ústavou [čl. 83, čl.

87 odst. 1 písm. a) úst. zák. č. 1/1993 Sb.] a způsobem

a v rozsahu jak je v obecně přístupných nálezech již dříve vyložil

(srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994).

Zmíněné podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti

splněny nejsou.

Podstatná část vývodů ústavní stížnosti spočívá v (opakované)

polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů a nadto je zaměřena

do otázek spojených s legalitou napadeného rozhodnutí, tedy do

oblasti, do níž pravomoc Ústavního soudu z důvodů již zmíněných

nesahá; aniž by Ústavní soud napadená rozhodnutí meritorně

přezkoumával, již z obsahu uplatněných námitek je zřejmé, že

stěžovatelka přehlíží smluvní základ zřízených věcných břemen

a povahu, způsob a rozsah jejich smluvní úpravy a zejména, že

posuzovanými věcnými právy se podstata vlastnictví k zatížené věci

nevyčerpává. Řečeno jen poněkud jinými slovy, smluvní volnost na

straně jedné a zákonná i ústavní volnost výkonu vlastnického práva

na straně druhé nejsou, a jak z jejich vlastní podstaty vyplývá,

ani nemohou být vůči sobě v kontradiktorní pozici, která by při

smluvním vzniku věcného práva (nebyl-li by podle týchž zásad

smluven opak) již sama o sobě vlastníka věci vylučovala ze smluvní

volnosti vůči třetím subjektům, a to tím spíše, jestliže - jako je

tomu v posuzované věci - je následně smluvené břemeno ve srovnání

s břemenem předchozím svým rozsahem omezeno.

Z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva

plynoucího z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

proto neobstojí tvrzení, že obecné soudy v napadených rozhodnutích

vykročily z ústavně omezujících kautel; podle přesvědčení

Ústavního soudu zásada plynoucí z věty prvé odstavce třetího čl.

11 Listiny základních práv a svobod míří především vůči

vlastníkovi samotnému, jehož tak váže náležitou a dostatečnou péčí

o jemu svědčící vlastnictví, a proto z ní zpravidla nelze

vyvozovat nadzákonné povinnosti mimo vlastnictví samotné.

Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení zásad daných

větou druhou a třetí téhož odstavce citovaného článku; aplikace

třetí věty v posuzované věci je již pojmově vyloučena, a to nejen

proto, že až dosud nejsou - z důvodů obecně známých - stanoveny

nezbytné limity (míra stanovení zákonem), ale také - a to v prvé

řadě - proto, že zásada z této věty plynoucí míří v obecném slova

smyslu na zdroje ohrožující životní prostředí (lidské zdraví,

přírodu) jako takové, a nikoli jak se stěžovatelka mylně domnívá

na individuální nesoulad při výkonu smluvně stanovených práv

(odběru vody), jejichž ani souhrnný výkon (odběr vody výkonem obou

věcných břemen) se životního prostředí (lidského zdraví, přírody)

jako obecné hodnoty nikterak nedotýká.

Poněkud obtížnější je tomu u věty druhé; zde stěžovatelka

vychází zřejmě z přesvědčení, že její právo (čerpání vody jako

smluvního břemene) časově předcházející obdobnému právu vedlejšího

účastníka, jej z tohoto práva (jako protiřečící dobrým mravům)

vylučuje vůbec; tato právní konstrukce je však nesprávná.

S ohledem na to, co bylo vyloženo již dříve, platí, že

vlastníka jako výlučného pána nad věcí nelze ani z Ústavy, a tím

méně pak ze zákona, omezit v jeho smluvní volnosti; v případech

obdobných tomuto klasická nauka mluví o pluralitě subjektů, jimž

jako oprávněným jedna a táž věc zatížená břemenem (služebností)

slouží jako věc služebná; jde zde o několik služebností, jež si co

do jejich výkonu (jeho rozsahu) konkurují.

Zmíněná konkurence služebností, když vlastníkovi služebné

věci zůstává vše co není služebností (služebnostmi) konzumováno,

nemá však za následek, že by kterákoli z nich (kupř. pro vznik

služebnosti následné) zanikla, takže - ve vyhraněných případech

- bylo by rozhodnout, zda a pokud má některá z konkurujících si

služebností přednost před jinou (jinými), což však již není

otázkou zániku služebnosti (práva), ale toliko jejich vzájemného

pořadí (k tomu srov. např. Rouček - Sedláček: Komentář k čsl.

obecnému zákoníku občanskému).

Z vyložených důvodů nelze proto ani z ústavního hlediska

dovodit, že následná smlouva, zřizující věcné břemeno obdobné

tomu, které svědčí z předcházející smlouvy jí, by byla pro rozpor

s dobrými mravy (absolutně) neplatná.

Zde si je ovšem Ústavní soud plně vědom, že současná právní

úprava v úvahu přicházejících otázek [§ 151n a násl. o. z.] je

v uvažovaném směru pro absenci pozitivních ustanovení občanského

zákona nedostatečná, nicméně je přesvědčen, že z vpředu

naznačených zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku

občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby,

kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování

právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým

hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993

Sb.) dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva

vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje

mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.

Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani okolnosti, na které

poukázal zástupce stěžovatelky u jednání dne 26. 6. 1997 a posléze

též v doplnění ústavní stížnosti; podstata námitek, pokud

konstatují zásadní nedostatečnost zákonné úpravy co do "ochrany

uživatele vodního zdroje před odběrem dalšího odběratele za

situace, kdy je takovým odběrem, pokud jde o kapacitu vodního

zdroje, a kdy uživatel (sc. předchozí) je ohrožován či omezován",

stačí odkázat na již vyložené důvody vztahující se ke konkurenci

služebností a v dalším pak na to, co bylo vyloženo stran pozice

vlastníka věci zatížené břemenem (služebností).

V podstatě z již vyložených důvodů neobstojí ani další

stěžovatelčiny námitky stran tvrzené nesprávnosti ustálené

judikatury obecných soudů pokud jde o podmínky návrhu podaného ve

smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; zde - obdobně jako v předchozích

svých tvrzeních - stěžovatelka přehlíží, že její oprávnění

k odběru vody ze studny vlastnicky náležící jinému subjektu, je

založeno smluvním vztahem a jako takové musí být posuzováno a že

v případě střetu s obdobným právem jiného (dalšího) subjektu je

nutno případnou ochranu svého práva založit jiným způsobem než

v posuzované věci se stalo.

Veden tímto přesvědčením a z důvodů, jak vpředu byly

vyloženy, dospěl proto Ústavní soud k závěru, že posuzovaná

ústavní stížnost je nedůvodná, a proto rozhodl, jak z výroku

tohoto nálezu je zřejmé, když ostatní vývody ústavní stížnosti

odkazuje na důvody v tomto nálezu vyložené.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 8. 7. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru