Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 77/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
právní úkon/neplatný
dohoda
převod
Byt
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.77.15.1
Datum podání12.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 77/15 ze dne 12. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Leo Antoše, zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem se sídlem Na Zábradlí 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2014 č. j. 29 Cdo 4097/2014-392 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2014 č. j. 14 Cmo 250/2012-355, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena základní práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje i posouzení otázky, jaké jednání je či není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, stěžovatel vytýká porušení zákazu libovůle a principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

V projednávané věci se údajně soudy odchýlily při posouzení otázky neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 dříve platného občanského zákoníku od ustálené soudní judikatury, neboť ta prý shledává důvod neplatnosti v odlišných skutečnostech. V souvislosti s výkladem pojmu "hrubý nepoměr", resp. "nápadně nevýhodný nepoměr" stěžovatel argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010 č. j. 30 Cdo 1653/2009-154, rozhodnutím téhož soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 21/2012, resp. rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008 č. j. 23 Co 332/2008-135.

I kdyby prý bylo skutkové zjištění odvolacího soudu o neprokázání půjčky stěžovatelem Haně Novákové ve výši 195 000,- Kč správné, tak i v takovém případě by podle jeho názoru nedošlo ke splnění všech atributů pojmu "hrubého nepoměru" poskytnutých plnění ve smyslu platné judikatury. Stěžovatel tvrdí, že hodnota předmětné bytové jednotky činí částku 800 000,- Kč, přičemž za tuto hodnotu bylo poskytnuto protiplnění v hodnotě nižší "jen" o cca 250 000,- Kč, tedy nejde o nepoměr vyšší, než polovina poskytnutého protiplnění. Teprve takový nepoměr by prý zakládal rozpor takového jednání s dobrými mravy a v konečném důsledku i neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 občanského zákoníku.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se ve svém rozhodnutí s argumentací stěžovatele řádně nevypořádal, pokud pouze uvedl, že "posouzení otázky rozporu právního úkonu s dobrými mravy jako důvodu neplatnosti konkrétního právního úkonu je v zásadě věcí nalézacího soudu a závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci."

Z důvodu nedostatečného odůvodnění namítá stěžovatel porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a rozpor s řadou rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 1/03, I. ÚS 639/03, I. ÚS 74/06).

Stěžovatel zdůraznil, že podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a soudu dovolacího je k naplnění pojmu hrubého nepoměru poskytnutých plnění jako podmínky k vyslovení neplatnosti právních úkonů pro rozpor s dobrými mravy nutno prokázat další právně relevantní skutečnosti, tedy to, aby takovým jednáním byly sledovány nemravné cíle nebo s ním byly spojené nemravné důsledky. Tyto podmínky v projednávané věci údajně nebyly splněny, neboť stěžovatel za paní Hanu Novákovou uhradil její dluhy spojené s bydlením, dluh za právní zastoupení JUDr. Novákovou, a poskytoval Haně Novákové bezplatné bydlení po celou dobu jejího života, jak bylo sjednáno mezi smluvními stranami.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Krajský soud v Praze jako soud nalézací zamítl žalobu Milady Amentové proti stěžovateli jako prvnímu žalovanému a proti Bytovému družstvu X jako druhému žalovanému. Žalobkyně se domáhala určení, že Hana Nováková, zemřelá dne 25. 1. 2006, byla v okamžiku smrti členkou Bytového družstva X., s právem nájmu bytu č. X1 na výše uvedené adrese.

Své rozhodnutí opřel nalézací soud o skutkové zjištění, že Hana Nováková a druhý žalovaný dne 8. 12. 2004 uzavřeli dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu u žalovaného bytového družstva, podle které Hana Nováková převedla na prvního žalovaného práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu, včetně členského podílu spojeného s předmětným bytem. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že dohoda není nicotná či neplatná, neboť bylo vůlí Hany Novákové a prvního žalovaného převést členský podíl v žalovaném bytovém družstvu v hodnotě 750 000,- Kč oproti úhradě dosavadního dluhu na nájemném ve výši cca 7 000,- Kč a hodnotě jejího doživotního bezplatného užívání bytu v částce 390 000,- Kč na dobu 10 let. Tato částka podle smlouvy ze dne 1. 1. 2005, kterou uzavřeli Hana Nováková a první žalovaný, představovala hodnotu nájmu, bez spotřebovaných energií.

Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že Hana Nováková byla v okamžiku smrti členkou Bytového družstva X., se sídlem X2 s právem nájmu bytu č. X1 na adrese X2.

Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že předmětná dohoda se příčí dobrým mravům a je podle ustanovení § 329 občanského zákoníku neplatná, neboť protiplnění, které si její účastníci poskytli, nebylo ani zhruba rovnocenné; bylo výrazně v neprospěch Hany Novákové, která navíc v době jejího podpisu nebyla z důvodu svého zdravotního stavu dostatečně schopna hájit své zájmy.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, přičemž v odůvodnění odmítavého usnesení konstatoval, že úvahu soudu prvního stupně, zda právní úkon byl v rozporu s dobrými mravy a byl proto neplatný, by mohl přezkoumávat jen za předpokladu, že by byla zjevně nepřeměřená, přičemž ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod.

III.

Ústavní soud poté, co se seznámil s připojenými listinami a přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem uplatněných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných tzv. podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a konstatuje, že k takovému porušení nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl odvolací soud v otázce neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodu pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu. Důvody, pro které odvolací soud rozhodl o věci samé, se kterými stěžovatel nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.

Žádné porušení stěžovatelových základních práv Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního.

Z důvodů shora uvedených, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru