Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 77/01Nález ÚS ze dne 10.07.2001K hodnocení důkazů v trestním řízení - zvláště k otázce znaleckého posudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/23 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.77.01
Datum podání05.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 113


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001

N 104/23 SbNU 45

K hodnocení důkazů v trestním řízení - zvláště k otázce znaleckého posudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o návrhu na zahájení řízení

o ústavní stížnosti M. J., proti usnesení Městského soudu v Praze,

sp. zn. 5 To 360/2000, ze dne 23. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 200/98, ze dne 15. 6.

2000, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 360/2000, ze

dne 23. 8. 2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn.

7 T 200/98, ze dne 15. 6. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne

3. 2. 2001 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu

v Praze, sp. zn. 5 To 360/2000, ze dne 23. 8. 2000 a také s ním

spojeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7

T 200/98, ze dne 15. 6. 2000 s tím, že vydáním obou rozhodnutí

bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 36

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud

zjistil, že citovaným rozsudkem byl navrhovatel uznán vinným

trestnými činy omezování osobní svobody dle § 231 odst. 1

trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a ublížení na zdraví dle

§ 221 odst. 1 tr. zák. Skutkově šlo o to, že dne 4. 7. 1998 kolem

3.30 hod. v Praze 1 na křižovatce ulic Křemencova a Myslíkova

vtáhl za ruku do svého vozidla taxi VW Vento, H. M., a to proti

její vůli, s vozidlem se rozjel a když zpozoroval, že za autem

běží manžel poškozené, z auta ji vystrčil (již v Myslíkově ulici

před domem čl. 17), přičemž poškozená pádem na vozovku utrpěla

podvrtnutí levého hlezenního kloubu, pohmoždění levé ruky,

pohmoždění hlavy s krevním výronem a podvrtnutí krční páteře

s následnou poúrazovou blokádou s poruchou hybnosti. Navrhovatel

jednání, pro které byl uznán vinným, od samého počátku trestního

stíhání, které bylo proti němu vedeno popíral a poukazoval zejména

na to, že kritického dne se vrátil domů již ve dvě hodiny po

půlnoci, což potvrdila jeho matka, předložil také kopii záznamu

jízd s taxametrem i účetní doklady z té doby. S ohledem na tvrzení

poškozené (měl ji požádat o připálení cigarety) zdůraznil, že je

nekuřák. Proti jeho tvrzení stojí výpovědi poškozené a jejího

manžela, které popisují skutkový děj způsobem, který soudy

akceptovaly a takto dospěly k odsuzujícímu rozhodnutí.

Soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku, sp. zn. 7

T 200/98, ze dne 15. 6. 2000 uvedl, že při svém rozhodování

vycházel z výpovědí svědků (na jedné straně poškozená a její

manžel, na straně druhé matka navrhovatele), ze znaleckého posudku

soudního znalce, který se vyjádřil ke zranění poškozené,

z protokolu o rekognici, lékařských zpráv o zranění poškozené,

dokladů poskytnutých navrhovatelem (záznamy provozu vozidla

taxislužby), jakož i z provedeného vyšetřovacího pokusu, který byl

zachycen na videozáznamu, fotograficky dokumentován a o jehož

průběhu byl pořízen protokol.

Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve

kterém znovu zdůraznil, že se popsaného skutku nedopustil,

v kritickou dobu na místě nemohl být, protože ve dvě hodiny po

půlnoci byl již doma, což také potvrdila jeho matka, se kterou

žije ve společné domácnosti. V tomto směru má za to, že soud

nalézací neuvedl důvod, proč svědectví učiněné jeho matkou

neuvěřil, když naopak uvěřil poškozené a jejímu manželovi, tedy

osobám vícekrát (a to i v poslední době) soudně trestanými.

Poukázal na rozpory ve výpovědích obou těchto svědků i na

skutečnost, že trestní oznámení podala poškozená až dva dny poté,

co se měl zmíněné trestné činnosti dopustit. Zejména však poukázal

na znalecký posudek znalce z oboru soudního lékařství i jeho

výpověď před nalézacím soudem, kdy soudní znalec nepochybně dospěl

k závěru, že charakter objektivně zjištěného zranění poškozené

nemohl vzniknout takovým způsobem, který poškozená popsala.

Konečně vznesl námitky proti hodnocení provedeného vyšetřovacího

pokusu nalézacím soudem, zejména zjišťované vtažení poškozené do

vozidla a její vyhození za jízdy způsobem popsaným poškozenou

(a takto dovozených jejích zranění) s tím, že to není reálné.

Odvolací soud usnesením, sp. zn. 5 To 360/2000, ze dne 23.

8. 2000, odvolání navrhovatele zamítl s tím, že vůči rozsahu

a způsobu provedeného dokazování soudem I. stupně nelze tomuto nic

vytknout. Souhlasil se závěry nalézacího soudu i stran

věrohodnosti jednotlivých svědků, provedení vyšetřovacího pokusu

označil za důsledné s tím, že jeho provedením nebylo vyloučeno, že

k uvedenému skutku nedošlo či nemohlo dojít. K hodnocení

znaleckého posudku z oboru soudního lékařství obecně konstatoval,

že znalecký posudek hodnotí soud, není jeho závěry vázán a jde

o důkaz, se kterým se nalézací soud řádně vypořádal a s jeho

hodnocením se odvolací soud shodl. Navíc odvolací soud uvedl, že

znalec vycházel z odhadované rychlosti vozidla (kolem 40

km/hod.), což se podle jeho přesvědčení s ohledem na krátkou dobu,

po kterou byla ve vozidle poškozená, jeví jako rychlost značně

nadsazená. Uzavřel, že skutkovým zjištěním, provedeným důkazům

a zákonu odpovídá i užitá právní kvalifikace soudem prvního

stupně.

V ústavní stížnosti navrhovatel poukázal na svou argumentaci

uplatněnou v rámci podaného odvolání. Především na to, že skutkový

stav konstatovaný soudy neodpovídá objektivně zjištěným

skutečnostem a obsahuje rozpory s důkazy, které byly před

nalézacím soudem provedeny. V těchto souvislostech poukázal na

knihu jízd svého vozidla (taxislužba) ze které lze dovodit, že

v rozhodnou dobu byl již doma, což potvrzuje i jeho matka, takto:

osoba bezúhonná, které však soud neuvěřil. Naopak uvěřil poškozené

a jejímu manželovi, osobám prokazatelně vícekrát soudy trestanými,

kdy v trestním spisu poškozené, ve kterém byl vypracován znalecký

posudek z oboru psychiatrie znalci uvedli, že poškozená je osobou

psychicky nevyrovnanou, labilní se sklony ke lhaní. Poukázal i na

závěry učiněné v projednávané věci znalcem z oboru soudního

lékařství, který se vyjádřil ke zraněním poškozené a mechanismu

jejich vzniku. Znalec totiž uvedl, že zjištěná zranění s největší

pravděpodobností nemohla vzniknout způsobem, který uvedla

poškozená, tedy jejím vyhozením (vytlačením) z jedoucího vozidla,

ale dospěl k závěru, že zjištěná zranění lze vysvětlit pádem,

který nebyl provázen smykem či sunutím po terénu, k němuž by za

situace popsané poškozenou muselo dojít.

V postupu obecných soudů a v závěrech z něj vyvozených

navrhovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve

smyslu čl. 36 a následujících Listiny. To tím, že nebyla

respektována stěžejní zásada trestního řádu (dále jen "tr.ř.")

stanovená v jeho § 2 odst. 5, tedy povinnost zjistit skutkový stav

věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je

nezbytný pro rozhodnutí soudu. Stejné výhrady potom vznesl i stran

hodnocení důkazů, kdy s ohledem na stav dokazování v dané věci

vyvolává důvodné pochybnosti o vině a k odsouzení navrhovatele

došlo pouze v důsledku přesvědčení soudce, bez ohledu na závěry

plynoucí z provedených důkazů. Proto také navrhl, aby obě citovaná

rozhodnutí Ústavní soud zrušil.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil i Městský soud

v Praze. Poukázal na to, že oba soudy se předmětnou věcí podrobně

zabývaly, na námitky navrhovatele bylo reagováno, přičemž jejich

rozsah byl stanoven již v podaném odvolání. V tomto směru Městský

soud v Praze odkázal na příslušnou pasáž obsaženou v odůvodnění

jeho (napadeného) rozhodnutí.

Městské státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 1.

3. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci

vzdalo.

Po zvážení všech skutečností plynoucích ze spisového

materiálu, argumentace užité navrhovatelem i vyjádření dalšího

účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní

stížnost je důvodná, takto i z hlediska ústavněprávního, které

zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných

soudů. Je na místě souhlasit se stěžovatelem, že v projednávané

věci provedené dokazování neumožnilo zjevně učinit závěry, ke

kterým posléze obecné soudy z hlediska úvah o vině dospěly.

Jistěže se nejedná o jednoduchý a jednoznačný případ, když jeho

složitost neplyne ani tak z rozsahu vedeného dokazování, jako

z nesnadného hodnocení provedených důkazů za stavu, kdy proti sobě

stojí výpovědi navrhovatele (obviněného) a jeho matky na straně

jedné a svědků (poškozené a jejího manžela) na straně druhé, při

zjevné absenci motivu souzeného jednání ze strany navrhovatele.

V takovém případě je potom důkaznímu řízení a jeho rozsahu

i vedení nezbytné věnovat mimořádnou pozornost, zejména i co do

důvodů vztahujících se k jeho samotnému zhodnocení. Za daného

stavu tak vystupuje do popředí zejména charakter zranění poškozené

a samozřejmě důsledná analýza způsobu, jakým objektivně zjištěná

zranění poškozené vůbec mohla vzniknout. Zjištění skutkového stavu

bez důvodných pochybností (vyjádřené formou jedné ze základních

zásad trestního řízení - § 2 odst. 5 tr.ř.) je nezbytné chápat

i ve spojení s nezbytností takového rozsahu dokazování, který je

přesvědčivě schopen ony důvodné pochybnosti odstranit. Je totiž

povinností všech orgánů činných v trestním řízení využít všech

nabízejících se důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty

o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší a takto byl také

v odůvodnění každého rozhodnutí co nejpřesněji popsán

a přesvědčivě vyložen. K provedení jednotlivých důkazů je potom na

místě zdůraznit, že zejména těmi, které se s ohledem na charakter

trestní věci a dané stadium trestního řízení nepochybně jeví jako

důkazy zásadní, je zapotřebí zabývat se vyčerpávajícím způsobem,

když jejich povrchní provedení přináší rizika, jejich nesprávného

(nepřesného) hodnocení a tedy s možností nesprávných dopadů na

rozhodnutí samé. V dané věci, s ohledem na již řečené, byl podán

znalecký posudek z oboru soudního lékařství, ve kterém se znalec

vyjadřoval ke zraněním poškozené, zejména však i ke způsobu

(možnostem) vzniku těchto zranění. Dospěl k závěru (na něm setrval

i při své výpovědi u hlavního líčení), že všechna zranění byla

způsobena nástrojem tupým, který až střední intenzitou účinkoval

na její hlavu v oblasti temene a na oblast levého kotníku, menší

silou pak na levou ruku. Úrazové změny označil za dobře

vysvětlitelné pádem, který nebyl provázen smykem ani sunutím po

terénu - vozovce. Při pádu z jedoucího automobilu (rychlosti 30

- 40 km/hod.) by bylo lze s vysokou mírou pravděpodobnosti

předpokládat vznik rozsáhlejších oděrek na hlavě, rukou anebo

kolenou - taková zranění však objektivně zjištěna nebyla. Při své

výpovědi před soudem závěry, ke kterým dospěl, ještě zvýraznil

nepřítomností oděrek, které při jednání popsaném poškozenou musely

vzniknout (určitě na vyčnívajících partiích těla) a poukázal i na

to, že pokud (jak bylo zjištěno) byla poškozená vyhozena z pravé

strany (z místa spolujezdce), měla by také zjištěná ostatní

zranění být situována na pravou stranu těla. Z lékařské zprávy

však plyne, že zranění byla shledána na levé straně. Za

vysvětlující původ zjištěných zranění pokládal znalec podvrtnutí

levého kotníku a následný pád na levou ruku a levou stranu těla

s úderem hlavy o zem. K podanému znaleckému posudku ani k výpovědi

znalce před soudem nebyly vzneseny ani žádné námitky a nebyl

položen ani žádný doplňující dotaz.

Na tomto místě nutno uvést, že na základě rozhodnutí

Městského soudu v Praze (který usnesením, sp. zn. 5 To 551/99, ze

dne 9. 11. 1999, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.

zn. 7 T 200/98, ze dne 10. 6. 1999 a věc mu vrátil k novému

projednání a rozhodnutí) byl nalézacím soudem dne 29. 5. 2000

konán vyšetřovací pokus, který měl zřejmě ověřit, zda byl

navrhovatel schopen poškozenou vtáhnout do vozidla, rozjet se

a z vozidla ji následně vytlačit (vyhodit). Takto konaného

vyšetřovacího pokusu se zúčastnil navrhovatel (jako obviněný),

nikoliv však poškozená či její manžel, případně zmíněný soudní

znalec. Za dané situace zmíněný vyšetřovací pokus vyzněl poněkud

rozpačitě, když jeho provedením bylo takto zjištěno, že vtažení

poškozené (takto figurantky) do vozidla je spíše obtížné, kdy

v konečné fázi nohy poškozené musely zůstat mimo vozidlo. Navíc

potom v rámci vyšetřovacího pokusu nebyly ani zjišťovány

(ověřovány) další pro vedení věci důležité skutečnosti, jakými

bezpochyby je vzdálenost kterou navrhovatel ve vozidle

s poškozenou ujel a jaké rychlosti mohlo vozidlo dosáhnout v době

kdy měl poškozenou z auta vytlačit. Tato skutečnost je ovšem

v rozhodnutích obecných soudů zmiňována, a to pouze hypoteticky,

když i odvolací soud bez jakékoli důkazní opory uvažuje o tom, že

odhadovaná rychlost vozidla (znalcem) se jeví jako značně

nadsazená. Znalec při úvaze o rychlosti vozidla vycházel přitom

pouze z odhadu svědků, který nebyl nijak verifikován, a to přesto,

že místo kde měla být poškozená do vozidla vtažena a místo, kde

měla být z vozidla vytlačena, jsou lokalizovány dostatečně určitě.

Ani dodatečné výpovědi svědků po shlédnutí videozáznamu

z provedeného vyšetřovacího pokusu nevnesly do skutkových zjištění

nové prvky, které by umožnily učinit soudům závěry, ke kterým

nakonec dospěly. Vyšetřovacím pokusem totiž nebylo především

zjištěno, jakým způsobem a v jaké rychlosti byla poškozená

vytlačena z vozidla a soudy tak vycházely ve svých úvahách v tomto

směru prakticky pouze z výpovědi poškozené a mechanismus vzniku

zranění dovodily (vzdor podanému znaleckému posudku) svou vlastní

úvahou a vlastním popisem poměrně složitého pohybu poškozené.

Soud jistěže znalecký posudek hodnotí jako každý další

(jiný) důkaz, který je v rámci trestního řízení veden, je však

jeho povinností i z pohledu podaného znaleckého posudku hodnotit

jej v kontextu s důkazy ostatními. Účelem znaleckého posudku je

objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí

v příslušném oboru. Pokud tedy soud se závěry znaleckého posudku

nesouhlasí (a v této souvislosti nevyžádá znalecký posudek

revizní), musí svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové

okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnit, a to i s ohledem na

obor, ve kterém znalec svou odbornost uplatnil. V daném případě se

tak dle přesvědčení Ústavního soudu nestalo, úvahy soudu stran

vzniku zranění poškozené zůstávají pouze úvahami, které postrádají

zejména dostatečně přesně a rozsáhle zjištěné skutkové okolnosti,

na kterých by zmíněné úvahy mohly být zřetelně založeny. Nalézací

soud (stejně jako odvolací) se blíže nezabýval ani předloženými

záznamy jízd navrhovatele z kritické doby a úvaha, že nelze

dovodit, jak pokračoval (zřejmě v jízdách) dne 5. 7. 1998, je

bezobsažná. Konečně stran hodnocení věrohodnosti svědky učiněných

výpovědí je zdůvodnění úvah v tomto směru soudy poskytnutých

v zásadě formální, kdy vysvětlení matky navrhovatele soudy

pokládaly za ne zcela věrohodné (přes obsáhlé vysvětlení svědkyně)

a k věrohodnosti výpovědi zejména poškozené pouze uvedly, že

i osoba kriminálně závadová se může stát obětí trestného činu,

přičemž nelze její výpověď pouze z tohoto důvodu mít za

nevěrohodnou. S touto obecnou úvahou lze souhlasit, z trestních

spisů (jejich obsah byl soudem nalézacím konstatován v hlavním

líčení, aniž by byl v příslušné pasáži citován a do rozsudku

u hlavního líčení zachycen) ovšem je zřejmé, že na poškozenou byl

podán znalecký posudek zabývající se její osobou (o jaký přesně

posudek šlo však z protokolů o hlavním líčení nelze zjistit), ze

kterého mělo vyplynout (jak tvrdí navrhovatel), že poškozená je

osoba nevyrovnaná, psychicky labilní se sklony ke lhaní.

Na tomto místě pokládá Ústavní soud za potřebné zdůraznit,

že důkazní řízení v projednávané věci nebylo vedeno způsobem,

který vyžaduje příslušný procesní předpis, trestní řád. Především

je nelze pokládat za úplné (dostatečného rozsahu) z hlediska

nároků na vedení dokazování orgány činnými v trestním řízení

vytyčených zejména ust. § 2 odst. 5 tr.ř. Postup soudů v rámci

vedeného dokazování musí být takový, aby byl zjištěn skutkový stav

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je

nezbytný pro jejich rozhodnutí s tím, že i bez návrhu stran

objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch

i neprospěch obviněného. V daném případě se tak dle přesvědčení

Ústavního soudu nestalo, když soudy nevyčerpaly všechny důkazní

možnosti, které se v projednávané věci nabízejí a jejich závěry

vyjádřené v odůvodněních jejich rozhodnutí se tak jeví

přinejmenším jako předčasné. To i z pohledu víceméně formálně

provedeného vyšetřovacího pokusu, který může být v trestním řízení

důkazem jen tehdy, když je vykonán za podmínek ust. § 113 tr.ř.

a je o něm sepsán protokol.

Koná-li se vyšetřovací pokus za účasti obviněného, jak tomu

bylo v daném případě, je nutno jej před zahájením poučit ve smyslu

příslušných ustanovení trestního řádu o výslechu těchto osob.

V protokolu pořízeném o tomto vyšetřovacím pokusu však tento

zákonem požadovaný postup zachycen není. Stejně tak i z pohledu

neurčitého hodnocení poskytnutých záznamů o jízdách navrhovatele

i vyjádřeného stanoviska k věrohodnosti vypovědí jednotlivých

svědků. Takto provedené dokazování a závěry z něj plynoucí (jeho

hodnocení soudy) nelze mít za adhezní, za takové, které by

nevyslovilo důvodné pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti.

Závěry, ke kterým soudy za daných skutkových zjištění dospěly

jednoduše těmto skutkovým zjištění nekorespondují v rozsahu, který

již dosahuje hranice protiústavnosti, a to z hledisek zásad, které

upravují spravedlivý proces. Jinými slovy způsob a rozsah vedeného

dokazování v předmětné věci z pohledu rozhodnutí učiněných soudy,

včetně hodnocení provedených důkazů je do té míry výrazně

nesouladný a nepřesvědčivý, že právě i z požadovaných, alespoň

minimálních nároků na zásady spravedlivého procesu v daném

případě, tedy přesvědčivé vyjádření souladu skutkových zjištění

s jejich celkovým a vyčerpávajícím hodnocením i z hlediska posléze

zjišťované viny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který byl uvedenými

rozhodnutími zasažen, jde nejenom o stanovený postup z hlediska

přístupu lidí k soudu, ale především i o možnost domáhat se svého

práva stanoveným postupem vyjádřeným zákony zejména procesního

typu (tak i nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II.

ÚS 215/99, ze dne 29. 3. 2000. sp. zn. II. ÚS 441/99 a ze dne 9.

5. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).

S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než obě

rozhodnutí obecných soudů označená ve výroku tohoto nálezu zrušit,

když shledaný protiústavní postup byl založen již v rozhodnutí

soudu prvního stupně, přičemž k přijetí takto formulovaného nálezu

vedla Ústavnísoud i hlediska procesní ekonomie.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru