Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 760/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.760.15.1
Datum podání13.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149, § 126


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 760/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vladislavy Ocelkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem, AK Moural Kopecký & Partneři, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 150/2663, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 2654/2014-134, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2654/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013 č. j. 71 Co 321/2013-75 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 4. 2013 č. j. 37 C 17/2011-35, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2015 a doplněné návrhem ze dne 12. 5. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2015, Vladislava Ocelková (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním sporu o určení vlastnictví.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Bc. Milan Ocelka (žalobce) se proti žalované v civilním řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem domu č. p. X1 na parcele č. X2 v obci Ludgeřovice, zapsaného nyní na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, neboť katastrální úřad po provedené opravě chyb tento dům zapsal jako součást společného jmění účastníků - bývalých manželů. V dané věci šlo o to, zda se dohoda účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) z 8. 10. 1996 týkala i domu, který je předmětem sporu, a zda tento dům nabyl žalobce do výlučného vlastnictví.

Dne 24. 4. 2013 rozsudkem č. j. 37 C 17/2011-35 Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") zastavil řízení v části, ve které se žalovaná vzájemným návrhem domáhala určení, že je vlastníkem domu č. p. X1 v obci a k. ú. Ludgeřovice v rozsahu podílu 9/10 (výrok I), určil, že žalobce Bc. Milan Ocelka je výlučným vlastníkem domu č. p. X1 na parcele č. X2 v obci a k. ú. Ludgeřovice, zapsaného nyní na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Nalézací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a dospěl k závěru, že novostavba rodinného domu v tehdy BSM účastníků byla po jeho zániku předmětem dohody o vypořádání BSM ze dne 8. 10. 1996, která byla vložena do katastru, dle níž dům připadl do výlučného vlastnictví žalobce.

Dne 3. 10. 2013 rozsudkem č. j. 71 Co 321/2013-75 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 37 C 17/2011-35 v napadené části, tj. v odstavcích II a III výroku, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud věc správně posoudil; odvolací námitky shledal irelevantními a rozsudek nalézacího soudu potvrdil jako věcně správný, přičemž pochybení neshledal ani ve výroku o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem.

Dne 17. 12. 2014 usnesením č. j. 22 Cdo 2654/2014-134, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2654/2014, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 71 Co 321/2013-75 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že žalovaná neuvedla nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání, a dovolání posoudil jako nepřípustné.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v řízeních, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí, byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Poukázala na skutkový základ věci a vyjádřila přesvědčení, že předmětná soudní rozhodnutí "spočívají v nesprávném posouzení obsahu dohody o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví a jeho hmotněprávních důsledku." Poukázala též na společný návrh bývalých manželů na zápis domu do katastru nemovitostí ke dni 8. 2. 2001.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, nesprávným právním posouzením její věci civilními soudy všech stupňů.

Stěžovatelka však nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, nýbrž omezuje se na stručnou polemiku s právním posouzením věci obecnými soudy na úrovni podústavního práva.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje tvrzení, zejména o nesprávném posouzení obsahu dohody o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 8. 10. 1996, s nimiž se uvedené soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly.

K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností, vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud uvádí, že takový zásah do základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince. Ústavní soud nepochybuje o tom, že předmětný zásah, tj. napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval i požadavek spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

K tvrzení o porušení článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, zaručujícího právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že - jak plyne z jejího článku 51 - ustanovení této listiny zavazují členské státy "výhradně pokud uplatňují právo Unie", což nebyl případ stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru