Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 760/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
svědek/výpověď
trestná činnost
PoznámkaPodána stížnost k ESLP č. 6261/16.
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.760.14.1
Datum podání27.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 760/14 ze dne 16. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. V. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1198/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 8 To 27/2013 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 47 T 12/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání jednak trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), jednak trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona, a podle § 219 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zákona vyslovil zabrání věci - pistole CZ 100, ráže 9 mm, Luger, bez výrobního čísla, zajištěné na místě činu.

Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu stěžovatelovým odvoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil, a to ve výroku, jímž bylo uloženo ochranné opatření, jež uložil znovu, však na základě jiného ustanovení (předpisu).

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud interpretoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nepřiměřeně restriktivně; odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004 neobstojí, neboť jde o rozhodnutí obsoletní.

Stěžovatel dále zpochybňuje regulérnost dokazování výpovědí na místě činu zasahujících policistů.

V této souvislosti zaznamenává, že soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku využil i výpověď učiněnou v rámci veřejného zasedání o předběžném projednání obžaloby, čímž nedostál nosným důvodům nálezu sp. zn. II. ÚS 271/97 ze dne 24. 6. 1998. Úkony v této fázi trestního řízení mohou směřovat toliko k objasnění otázky, zda dokazování bylo v přípravném řízení provedeno v potřebném rozsahu; v žádném případě je nelze v dalším stadiu řízení použít jako důkaz proti osobě, proti níž se trestní řízení vede.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výpovědi policistů je nutno rozdělit na dvě části: a) část, v níž popisovali to, co jim bylo sděleno svědky přítomnými na místě činu (již nelze podle Nejvyššího soudu použít jako důkaz) a b) část, kterou pozorovali a vnímali svými smysly. Toto rozlišení je podle stěžovatele nejasné, výpovědi policistů pokládá za nepoužitelné jako celek a upozorňuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 a sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008, jež mají vylučovat, aby byly policejní orgány vyslýchány v procesním postavení svědka či osoby podávající vysvětlení k obsahu výpovědi či podání vysvětlení jiných osob. V dané věci přitom byli policisté vyslýcháni nejen k tomu, jak a kdy se na místo činu dostavili a jaký byl jejich další postup na místě, ale rovněž k tomu, co jim na místě údajně vypověděli přítomní svědci.

Podle výpovědí policistů zároveň nedošlo před započetím uvedených úkonů k žádnému poučení těchto svědků o jejich právech a povinnostech, a to ve zjevném rozporu s ustanovením § 13 zákona o Policii České republiky.

Stěžovatel připomíná, že policisté rovněž uvedli, že na místě údajně hovořili s osobou, která se jim představila jako bratr pachatele, avšak při znovupoznání osoby, která se měla na místě vyskytovat, byly porušeny procesní předpisy o provedení rekognice (srov. zejm. § 104b odst. 2 věta poslední tr. řádu). Polemizuje pak s konstatováním Nejvyššího soudu, který jeho námitku odmítl konstatováním na straně 7 usnesení, že "...v dané trestní věci rekognice nebyla provedena"; podle stěžovatele lze mít naopak za to, že rekognice proběhly dokonce dvě, a to podle fotografie a in natura. Je otázkou, s jakou jistotou by byli vyslýchaní policisté schopni označit stěžovatele jako osobu, která se pohybovala na místě činu, pokud by bezprostředně předtím nedošlo k ukázání fotografie.

Dále stěžovatel namítl porušení principu kontradiktornosti, neboť mu nebyl umožněn výslech svědka obžaloby A. B. Ten byl proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle ustanovení § 158 odst. 9 tr. řádu, tedy pouze jedinkrát v průběhu přípravného řízení před zahájením trestního stíhání, bez účasti jeho či obhájce. Později v průběhu hlavního líčení již tento výslech nebyl opakován, údajně pouze z toho důvodu, že "svědek A. B. je ve výkonu trestu" v zahraničí (viz str. 3 rozsudku Městského soudu v Praze), a výpověď svědka byla pouze čtena. V současné době sice A. B. vskutku pobývá v zahraničí, ale v době rozhodování o úkonu šlo toliko o domněnku policejních orgánů. Nebyla zde žádná překážka pro nový výslech tohoto svědka v průběhu hlavního líčení, který by zaručil spravedlivý průběh trestního řízení a zachování rovnosti zbraní, a vzhledem k tomu, že vykonává trest odnětí svobody, nelze předpokládat, že by byl pro výslech nedosažitelný. Stěžovatel nadto zdůrazňuje, že panuje nejistota, zda skutečně byl vyslechnut A. B.; osoba, která se takto představila, nebyla totiž spolehlivě ztotožněna, a z doplnění ústavní stížnosti vyplývá, že A. B. později popřel, že by vyslechnut byl.

Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud bez náležitého odůvodnění nevyhověl návrhu na provedení výslechu svědkyně I. B.; má za to, že se jedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť bezdůvodně nedošlo k výslechu svědka v dané věci, který byl přítomen na místě činu. Tato svědkyně mohla zpochybnit výpověď A. B.

Stěžovatel posléze vytýká, že soudkyně soud prvního stupně pronesla některé výroky nerespektující presumpci neviny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.

Nejvyšší soud výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stěžovatelem tvrzeným deficitem nezatížil, přičemž se na argumentovaném základě zabýval otázkou možného ústavněprávního rozměru stěžovatelem v dovolání uplatněných námitek.

Neobstojí ani výtka stran nerespektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 271/97 ze dne 24. 6. 1998. Stěžovatel zpochybnil použitelnost výpovědí učiněných v rámci veřejného zasedání o předběžném projednání obžaloby, avšak nekonkretizoval relevantně, v jakých směrech jde obsah těchto výpovědí nad rámec výpovědí svědků u hlavního líčení.

Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkami obhajoby potud, že svědecké výpovědi policistů Petra Brostíka, Tomáše Kužílka, Ondřeje Velinského, Zbyňka Fikrta a Bc. Karla Slaniny představují důkazy, které nebylo možné v části, kde popisovali to, co jim sdělili svědci přítomní na místě činu, použít jako důkaz. Tímto závěrem výsledek řízení uvedl do souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 a sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008, a praktický rozměr tím postrádá výtka z porušení § 13 zákona o Policii České republiky.

Patří se připomenout, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo ke shromáždění dostatečného objemu důkazů, a vzhledem k jejich množství a vzájemné provázanosti je vyloučeno, že by skutek tak, jak byl popsán soudem prvního stupně, mohl být proveden jinou osobou nebo jiným způsobem. Závěr o vině stěžovatele i mimo části výpovědí, o které se soudy nemohly opřít, dovodily z výpovědi svědka A. B., dále z té části výpovědí svědků Petra Brostíka, Tomáše Kužílka, Ondřeje Velinského, Zbyňka Fikrta a Bc. Karla Slaniny (příslušníků Policie České republiky) týkající se toho, co pozorovali a vnímali svými smysly, jakož i dalších důkazů objektivní povahy (srov. protokol o ohledání místa činu včetně příloh, výsledky pitvy těla poškozeného obsažené v pitevním protokolu a přiložené fotodokumentaci, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, včetně výpovědi znalce u hlavního líčení, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví balistika, a dále odborná vyjádření zabývající se zkoumání stop na místě činu, která objasnila způsob střelby a některé další skutečnosti ohledně předmětného trestného činu).

Dlužno konstatovat, že Ústavnímu soudu - zásadně - nepřísluší do procesu dokazování ingerovat či zasahovat do hodnocení provedených důkazů.

Pokud jde o otázku identifikace stěžovatele, podle obecných soudů z výpovědí svědků Tomáše Kužílka a Zbyňka Fikrta bylo jednoznačně prokázáno, že v době, kdy se nacházeli v předmětném bytě a prováděli šetření, mluvili "s pravým pachatelem, a to s obviněným", kterého následně identifikovali podle "fotografie z cizinecké policie", a oba si všimli jeho jizvy coby markantního znaku. V této souvislosti stojí za připomenutí zejména výpověď Zbyňka Fikrta zaznamenaná na str. 10 a 11 protokolu z hlavního líčení ohledně předmětné fotografie a následného postupu policejního orgánu.

Stěžovateli lze v souvislosti s kritikou odkazů obecných soudů na výpověď A. B. - v obecné rovině - přisvědčit, že akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (z judikatury Ústavního soudu srov. nález sp. zn. III. ÚS 471/99 ze dne 9. 3. 2000, N 36/17 SbNU 251, nález sp. zn. II. ÚS 118/01 ze dne 28. 1. 2003, N 13/29 SbNU 101, nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001, N 174/24 SbNU 291, a nález sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004, N 142/35 SbNU 21). Jak vyplývá rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 1997 ve věci Mechelen a další v. Nizozemsko, stížnost č. 21363/93; 21364/93; 21427/93, a rozsudek ze dne 15. 6. 1992 ve věci Lüdi v. Švýcarsko, stížnost č. 12433/86).

Obdobně lze připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013, N 175/71 SbNU 69, (jakož i rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1003/13, sp. zn. I. ÚS 3206/08 či sp. zn. III. ÚS 1736/13), resp. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království, stížnosti č. 26766/05 a č. 22228/06, odst. 146 - 147, který stanovil kritéria pro posuzování námitek na poli článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu

Za jistých okolností je možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy i tehdy, byl-li výslech provedený v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2001 ve věci P. S. v. Spolková republika Německo, stížnost č. 33900/96); naopak čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně ani v rozhodující míře založeno na takové výpovědi (srov. rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999 ve věci Verdam v. Nizozemsko, stížnost č. 35253/97).

Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království vyplývá rovněž, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu.

Obecné soudy zjištění učiněná z výpovědi A. B. objektivizovaly v souladu s požadavky judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu tím, že je konfrontovaly s poznatky vyplývajícími z dalších výše konkretizovaných důkazních pramenů. Praktický dosah stěžovatelovy argumentace proti postupu obecných soudů při dokazování výpovědí, kterou A. B. učinil v rámci přípravného řízení, je proto omezen, přičemž za zaznamenání stojí též okolnost, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenaznačil, v čem konkrétně výpověď tohoto svědka z obsahového hlediska neobstojí, resp. jakými dotazy a argumenty ji mínil efektivně "oponovat".

Ústavněprávní přesah postrádá i stěžovatelova výtka, že předmětný úkon policejní orgán neměl provést coby neodkladný a neopakovatelný; smysl by měla jen tehdy, byl-li by posléze proveditelný znovu.

Tvrzení stěžovatele, že "panuje nejistota, zda k výslechu svědka A. B. skutečně došlo", resp. zda ve skutečnosti policejní orgán nevyslechl osobu, která se takto pouze představila, je povýtce spekulativní a ústavněprávní roviny nedosahuje rovněž.

Ohledně stěžovatelem dovolávaného výslechu svědkyně I. B. platí, že o jím předjímaný "opomenutý důkaz" nejde, neboť odvolací soud se na str. 5 odůvodnění rozsudku zabýval právě otázkou, proč tento návrh na doplnění dokazování neshledal důvodným.

Porušení presumpce neviny nevyplývá ani ze stěžovatelem namítaných výroků soudkyně soudu prvního stupně.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru