Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 758/06 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.758.06.1
Datum podání05.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 101 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 758/06 ze dne 26. 4. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené T. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2006, čj. 2 Cmo 393/2005-166, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, čj. 19 Cm 464/98-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 10. 2006 napadla stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2006, čj. 2 Cmo 393/2005-166, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2003, čj. 19 Cm 464/98-81, přičemž tvrdila, že postupem prvně uvedeného soudu při rozhodování o jejím odvolání došlo k zásahu do jejích základních lidských práv a svobod, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem krajského soudu bylo stěžovatelce a dalším žalovaným, P. K., V. R. a J. R., uloženo uhradit žalobkyni - České spořitelně, a. s., částku 25 784 Kč s příslušenstvím a zaplatit jí na nákladech řízení částku 1 032 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka, V. R. a J. R. odvolání, avšak vrchní soud jej ve vztahu k odvolatelům potvrdil a uložil jim zaplatit žalobkyni, resp. jejímu právnímu nástupci, společnosti CORSAIR (Luxembourg) No 11 S. A., na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 260 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v řízení před soudem prvního stupně, přípisem doručeným dne 21. 2. 2006 (pozn.: správně 21. 2. 2003), omluvila z nařízeného jednání z důvodu své pracovní neschopnosti, současně omluvila i neúčast V. R. a J. R., a požádala z tohoto důvodu soud o odročení. Ten však jednání neodročil, v důsledku čehož jí znemožnil jednat před soudem a uplatnit důkazní návrhy. Tuto námitku uplatnila ve svém odvolání, vrchní soud ji ale odmítl s tím, že omluvu z jednání nelze bez dalšího pokládat za žádost o odročení. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že ve své omluvě výslovně požádala o odročení jednání. Vzhledem k tomu stěžovatelka namítá, že zákonné podmínky pro to, aby soud prvního stupně mohl jednat v její nepřítomnosti, jak plynou z § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, nebyly splněny. Údaje, jimiž stěžovatelka odůvodnila svou žádost o odročení jednání, jež byly soudu nepochybně známy, představovaly onen "důležitý důvod" ve smyslu citovaného ustanovení, pro který bylo nutno nařízené jednání odročit.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Vrchní soud při posouzení důvodnosti námitky stěžovatelky vycházel z ustálené judikatury obecných soudů, dle níž omluvu z nařízeného jednání ještě nelze považovat za žádost o odročení jednání. Tato praxe obecných soudů nebyla z hlediska ústavnosti Ústavním soudem zpochybněna, jak patrno např. z usnesení ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 213/2000, 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 5/2000, 23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 489/02, a 14. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 53/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněna). Proti takovémuto přístupu v obecné rovině stěžovatelka ani nic nenamítá, jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s názorem obecných soudů, že podání ze dne 19. 2. 2003, doručené krajskému soudu dne 21. 2. 2003, nelze považovat za žádost o odročení jednání.

Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Vzhledem k výše popsanému postavení Ústavního soudu v systému orgánů moci soudní a jeho vztahu k soudům obecným by kasace napadených rozhodnutí, a to zejména z důvodu porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přicházela do úvahy za situace, kdy by jejich skutkové a následně právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. V daném případě však závěr o tom, že u podání stěžovatelky ze dne 19. 2. 2003 nešlo o žádost o odročení, a tedy že lze aplikovat ustanovení § 101 odst. 3 občanského soudního řádu a jednat v nepřítomnosti stěžovatelky, z hlediska ústavnosti obstojí. Stěžovatelka totiž již dříve výslovně o odročení jednání nařízeného na 28. 11. 2002 požádala, a to přípisem ze dne 12. 11. 2002, zatímco v nyní posuzovaném přípise ze dne 19. 2. 2003 takováto žádost není obsažena ani výslovně, ani ji nelze vyvozovat z jejího obsahu, protože v ní stěžovatelka dokonce vyjadřuje určité srozumění s tím, že bude jednáno bez její osobní účasti. Vzhledem k této skutečnosti má Ústavní soud za to, že úvahu obecných soudů, že nešlo o žádost o odročení, nelze hodnotit jako projev libovůle obecných soudů, mající za následek porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.

Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru