Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 755/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2016K rekognici v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
poučení
Odvolání
důkazní břemeno
rekognice/rekonstrukce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 5/81 SbNU 941
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.755.15.1
Datum podání13.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 104b

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 125, § 118a, § 205a, § 211a, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 755/15 ze dne 26. 4. 2016

U 5/81 SbNU 941

K rekognici v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 755/15 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem Husovo náměstí 82, 266 01 Beroun, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2014 č. j. 25 Co 429/2014-176, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu plnění poskytnutého poškozenému z dopravní nehody.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 13. 3. 2015 doručena ústavní stížnost na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím níž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ se stěžovatelka domáhala náhrady plnění ve výši 47 983 Kč, které bylo stěžovatelkou poskytnuto poškozenému z dopravní nehody, kterou způsobil řidič motocyklu, ke kterému nebylo ke dni dopravní nehody uzavřeno zákonné pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Okresní soud Praha-východ, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 5 C 420/2013-131 stanovil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci (stěžovatelce) žalovanou částku včetně úroku z prodlení a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 47 783,84 Kč. Okresní soud Praha-východ v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že řidičem motocyklu, který způsobil dopravní nehodu, v důsledku které došlo k poškození vozidla třetí osoby, a na jehož náhradu škody vyplatil žalobce pojistné plnění, byl první žalovaný a vzhledem k tomu, že v době dopravní nehody mu nebylo 15 let, odpovídají s ním společně a nerozdílně druhý a třetí žalovaní jako jeho zákonní zástupci

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 91 331 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 20 186 Kč. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že v daném případě je nepochybné, že stěžovatelce, která vyplatila na pojistném plnění částku ve výši žalované částky, vznikl nárok na její úhradu, neboť škoda byla způsobena provozem motorového vozidla, ke kterému nebylo v době nehody uzavřeno zákonné pojištění. Vůči tomuto nároku je dlužníkem zejména provozovatel vozidla, který však v době dopravní nehody nebyl registrován a ani šetřením Policie České republiky zjištěn. Za tohoto stavu by tedy vznikl stěžovatelce nárok na náhradu pojistného plnění vůči řidiči vozidla, avšak jen v případě, že by byla dána jeho odpovědnost podle ustanovení § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Proto pokud šlo o osobu řidiče, za kterého stěžovatelka označila prvního žalovaného, bylo na stěžovatelce, aby toto tvrzení prokázala. Odvolací soud však dospěl k závěru, že toto tvrzení nebylo provedeným dokazováním prokázáno. Skutečnost, že by první žalovaný byl řidičem škodícího vozidla, nevyplývá ani z průběhu šetření Policie České republiky, které bylo uzavřeno odložením věci právě z důvodu, že se osobu řidiče nepodařilo zjistit. Tato skutečnost nebyla podle Krajského soudu v Praze prokázána ani svědeckými výpověďmi, neboť žádný ze svědků osobu prvního žalovaného jako řidiče škodícího vozidla neztotožnil.

Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu nepodala, avšak případné dovolání by s ohledem na to, že by směřovalo do výroku I napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, bylo nepřípustné, o čemž byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí poučena. Proto vyčerpání dovolání není v této věci podmínkou přístupu k Ústavnímu soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které spatřuje v prvé řadě ve způsobu, jakým odvolací soud hodnotil výpověď řidiče automobilu, k jehož poškození při nehodě došlo (dále jen "řidič poškozeného automobilu"). Závěr Krajského soudu v Praze, že k výpovědi řidiče poškozeného automobilu nelze uzavřít, že by bezpečně poznal prvního a druhého žalovaného tak, jak bylo konstatováno soudem prvního stupně po provedené rekognici, nemá podle stěžovatelky oporu v občanském soudním řádu a je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka rovněž ve skutečnosti, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem její žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, aniž by stěžovatelce poskytl řádné poučení. Podle stěžovatelky je takový postup v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž stěžovatelka poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31). Za situace, kdy odvolací soud dospěl k přesvědčení, že výpověď řidiče poškozeného automobilu ani další provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat tvrzení, že první žalovaný byl řidičem škodícího motocyklu, bylo povinností odvolacího soudu stěžovatelku podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu poučit, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání tvrzení týkajících se totožnosti řidiče škodícího motocyklu, a vyzvat ji k označení důkazů.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka konečně i v opomenutí některých provedených důkazů v rozporu s § 132 občanského soudního řádu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367). K důkazům provedeným soudem prvního stupně, k nimž se odvolací soud v rámci hodnocení důkazů vůbec nevyjádřil nebo které nepovažoval za věrohodné, podle stěžovatelky patří úřední záznam Policie České republiky o vysvětlení podaném řidičem poškozeného automobilu ze dne 20. 1. 2011 č. j. KRPS-145010-4/ČJ-2010-011517. Úřední záznamy Policie České republiky ze dne 23. 4. 2010 a ze dne 25. 4. 2010 odvolací soud odmítl jako nevěrohodné s odůvodněním, že byly popsány pouze dle subjektivního pohledu policejního asistenta, nebyly podepsány osobou, se kterou mělo být hovořeno, a z jejich obsahu tedy nelze v řízení vycházet. Stěžovatelka namítá, že byť nebyly uvedené úřední záznamy podepsány osobami, s nimiž policie hovořila, stále jde o veřejné listiny, o jejichž pravosti a správnosti nemůže být pochyb, dokud není prokázán opak.

Bez povšimnutí ponechal podle stěžovatelky odvolací soud rovněž skutečnost, že při jednání soudu prvního stupně konaném dne 6. 1. 2014 řidič poškozeného automobilu jako svědek vlastními slovy ještě před předestřením fotografií popsal řidiče škodícího motocyklu jako mladého muže "udělanější" postavy a druhého žalovaného, který se na místo nehody dostavil, jako muže, který měl velice krátké vlasy a tetování buď na krku, nebo přes rameno, což odpovídá realitě. Odvolací soud podle stěžovatelky ignoroval rovněž zjevné rozpory ve výpovědích žalovaných a jimi navržených svědků. Kromě rozporů, které uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, stěžovatelka v průběhu řízení poukazovala například na rozpory ve vysvětleních druhého žalovaného o důvodech jeho příjezdu na místo nehody nebo na rozpory ohledně místa, kde se první žalovaný, který měl být podle stěžovatelky řidičem škodícího motocyklu, nacházel v době nehody. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461).

II.

Ústavní soud vyzval Krajský soud v Praze jako účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Je přesvědčen, že odvolací soud Ústavou zaručená práva neporušil. Při dokazování postupoval podle příslušných procesních ustanovení. Své skutkové i právní závěry pak vyjádřil v napadeném rozsudku, přičemž odkazuje na jeho odůvodnění a navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

III.

Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 420/2013 a spis vedený u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 429/2014 a poté, co přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Ohledně hodnocení provedených důkazů obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.

Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117), dostupné též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

Krajský soud v Praze svůj závěr, že skutečnost, že první žalovaný byl řidičem škodícího motocyklu, z rekognice provedené soudem prvního stupně nevyplývá, odůvodnil v napadeném rozsudku tak, že: "Tento způsob ztotožnění tak, jak byl soudem prvního stupně proveden, nelze posuzovat jako důkaz s vypovídající hodnotou zejména s ohledem na způsob jeho provedení, kdy svědkovi byly nejprve předloženy fotografie obsahující údaje z centrální evidence obyvatel (tedy data narození a jméno) a teprve následně měl možnost osobního kontaktu v jednací síni bez řádného postupu při tzv. rekognici (tedy přítomnost dalších anonymních osob)."

K námitce stěžovatelky, že rekognici jako důkazní prostředek upravuje pouze zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí následující. Podle § 125 občanského soudního řádu mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Jednotlivé důkazní prostředky tedy občanský soudní řád vypočítává jen příkladmo, přičemž způsob provedení občanský soudní řád předepisuje jen u těch důkazních prostředků, které výslovně zmiňuje v uvedeném demonstrativním výčtu. Bude-li prováděno dokazování za pomoci jiných důkazních prostředků, soud určí způsob provedení důkazů podle povahy konkrétního důkazního prostředku.

Tak je tomu i v případě důkazního prostředku identifikace znovupoznáním, resp. rekognice. Rekognice není jen procesním úkonem v trestním řízení podle § 104b trestního řádu, resp. jedním ze zvláštních způsobů dokazování v trestním řízení, ale jedná se o metodu kriminalistické praxe, využívající schopnosti člověka znovu poznat předváděný objekt na základě paměťové stopy, podpořené asociací identifikačních vlastností předváděných objektů. Při hodnocení výsledků rekognice se vychází zejména z obsahu výpovědí poznávajícího subjektu, který byl vyslechnut před rekognicí. Dále se vychází z prohlášení poznávací osoby v průběhu rekognice, z popisu individuálních znaků, které osoba uvedla jako znaky, na základě kterých dochází k závěru o znovupoznání identifikovaného objektu. Poté se přistupuje ke srovnání znaků uvedených při výpovědi a v průběhu rekognice (Konrád, Zdeněk, Porada, Viktor, Straus, Jiří a Suchánek, Jaroslav. Kriminalistika: kriminalistická taktika a metodiky vyšetřování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015, s. 88-89, 97). Ze shora uvedeného vyplývá, že rekognice jako kriminalistická metoda může být podle § 125 občanského soudního řádu využita jako důkazní prostředek i v civilním řízení.

Okresní soud Praha-východ v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 6. 2014 č. j. 5C 420/2013-131 konstatuje, že výpovědí řidiče poškozeného automobilu jako svědka před soudem bylo jednoznačně prokázáno, že řidičem škodícího motocyklu je první žalovaný. Toho podle okresního soudu poznal svědek bezpečně v jednací síni dne 3. 2. 2014, stejně jako poznal i druhého žalovaného, který se na místo nehody dostavil, aby zjistil, kdo nehodu způsobil a zda se nikomu nic nestalo (viz protokol z ústního jednání ze dne 3. 2. 2014, listy č. 81-82). Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ Ústavní soud zjistil, že uvedenému ústnímu jednání předcházelo dne 6. 1. 2014 ústní jednání, na kterém byla řidiči poškozeného automobilu jako svědkovi předestřena okresním soudem fotokopie fotografie prvního i druhého žalovaného (list č. 57), na což poukazuje ve své ústavní stížnosti i sama stěžovatelka.

Závěr Krajského soudu v Praze, že uvedený důkaz nemá vypovídající hodnotu, je v souladu nejen s požadavky na postup při rekognici, jak ji upravuje § 104b trestního řádu pro účely trestního řízení (podle odstavce 1 osoba, která má být poznána, nesmí být svědkovi před rekognicí ukázána; podle odstavce 2, má-li být poznána osoba, ukáže se svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují), ale rovněž s požadavky, které na provedení rekognice klade kriminalistika, a to předvádění identifikovaného objektu společně s dalšími přivzatými objekty buď najednou (simultánně), nebo jednotlivě (sekvenčně) a dále nutnost dodržení opatření k zabránění ukázání identifikovaného objektu poznávací osobě před rekognicí, k zajištění objektivnosti výsledků rekognice (Konrád, Zdeněk, Porada, Viktor, Straus, Jiří a Suchánek, Jaroslav. Kriminalistika: kriminalistická taktika a metodiky vyšetřování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015, s. 90, 92).

Jestliže Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl ve světle shora uvedeného k závěru, že objektivní podmínky, za kterých byla rekognice na základě předložených fotografií a následně i rekognice in natura při ústním jednání dne 3. 2. 2014 provedena, vylučují možnost použít její výsledek jako podklad pro rozhodnutí, Krajský soud v Praze postupoval podle Ústavního soudu při hodnocení důkazu "rekognicí", provedenou soudem prvního stupně, v souladu s vytyčenými zásadami pro dokazování, a Ústavní soud není oprávněn co do výsledku proces hodnocení tohoto důkazu krajským soudem zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelem předestřeného) hodnocení tohoto důkazu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/10 ze dne 30. 11. 2011; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Obdobný závěr platí i v souvislosti s dalším okruhem námitek stěžovatelky, spočívajícím v tvrzení, že odvolací soud se k některým provedeným důkazům vůbec nevyjádřil nebo je nepovažoval za věrohodné. Pokud jde o způsob hodnocení úředních záznamů Policie České republiky ze dne 23. 4. 2010 a ze dne 25. 4. 2010, Ústavní soud ověřil, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že nelze z obsahu úředních záznamů v řízení vycházet, resp. že jimi nelze prokázat, kdo byl řidičem škodícího motocyklu (s. 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že krajský soud ponechal bez povšimnutí skutečnost, že při jednání soudu prvního stupně řidič poškozeného automobilu jako svědek vlastními slovy ještě před předestřením fotografií popsal řidiče škodícího motocyklu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jako celku uspokojivě vyplývá, že se tímto důkazem krajský soud zabýval, přičemž dospěl k závěru, že z výpovědí řidiče poškozeného automobilu nelze uzavřít, že by bezpečně prvního nebo druhého žalovaného poznal.

Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci krajský soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

K námitce stěžovatelky týkající se absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu odvolacím soudem je třeba uvést, že poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu plní nejen soud prvního stupně, ale též odvolací soud. Ze strany odvolacího soudu je však poskytování poučení podle § 118a občanského soudního řádu omezeno, neboť nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů nebo k uplatnění procesních práv, která jsou v odvolacím řízení nepřípustná (srov. § 205a a 211a občanského soudního řádu). Z uvedeného vyplývá, že v řízení, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace, tak jako tomu bylo v nyní projednávané věci, jsou nové skutečnosti a důkazy přípustné jen při splnění podmínek uvedených v § 205a nebo 211a občanského soudního řádu. Pro odvolací soud z toho vyplývá, že smí poskytnout účastníkům poučení podle ustanovení § 118a, jen jestliže tímto způsobem účastníky směřuje k uplatnění nových skutečností nebo k označení nových důkazů, jež jsou za odvolacího řízení přípustné, neboť jiné poučení by stejně mělo za následek, že by odvolací soud nemohl - ačkoliv se tak stalo na základě jeho "poučení" - přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem nebo novým důkazům (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1723).

Jinak řečeno, poučovací povinnost odvolacíhosoudu ohledně označení nových důkazů k prokázání tvrzení týkajících se totožnosti řidiče škodícího motocyklu by tak byla namístě jen v případě, pokud by se mělo jednat o nový důkaz, který je za odvolacího řízení přípustný podle § 205a občanského soudního řádu. I přes uvedenou podmínku však stěžovatelka ve prospěch existence nových důkazů přípustných ve smyslu § 205a občanského soudního řádu ve své ústavní stížnosti nevznáší žádnou argumentaci. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31) pak není přiléhavý, neboť se týká poučovací povinnosti soudu prvního stupně, aniž by v něm byla řešena otázka přípustnosti nových důkazů v řízení o odvolání, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace.

K tomu lze dále doplnit, že podle § 118a odst. 1 a 3 občanskéhosoudního řádu je soud povinen vyzvat účastníka řízení k tomu, aby doplnil svá tvrzení, příp. navrhl soudu důkazy k jejich prokázání, pokud při jednání dospěje k závěru, že účastník dosud nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně, příp. že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Z citace zákonné normy jednoznačně vyplývá, že poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu nemá soud vždy, ale jen tehdy, dospěje-li k závěru, že dosud nemá dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Opačný výklad předmětného ustanovení by totiž vedl k absurdnímu závěru, že ačkoliv by byl obecný soud přesvědčen o úplnosti dosavadních skutkových zjištění, musel by i přesto účastníka vyzvat k jejich doplnění (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1950/13).

K výše uvedenému Ústavnísoud dodává, že právní teorie vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka řízení, že budou rozhodné skutečnosti, k nimž se důkazní břemeno vztahuje, prokázány. Řekne-li se, že účastník neunesl důkazní břemeno, znamená to pouze to, že se mu nepodařilo prokázat rozhodnou skutečnost, a to bez ohledu na to, zda důkazní povinnost splnil či nikoli. Účastník tedy může splnit svou důkazní povinnost a nabídnout důkazy k podpoře svých tvrzení, přesto však nemusí unést důkazní břemeno, pokud se jím předložené důkazy budou soudu jevit jako nedostatečné (blíže viz Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání, 2011, s. 251). Jestliže tedy soud dospěje k závěru, že veškeré rozhodné důkazy již byly v řízení předloženy, není povinen účastníka řízení poučit podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru