Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 752/01Usnesení ÚS ze dne 06.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/výpočet
důkazní nouze
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.752.01
Datum podání31.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

337/1992 Sb., § 31


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 752/01 ze dne 6. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. V.V., právně zastoupeného JUDr. M.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, čj. 38 Ca 117/2000-47, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 12. 1. 2000, čj. FŘ-5043/11/99, takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 29. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 31. 12. 2001. Předmětným návrhem se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, čj. 38 Ca 117/2000-47, jímž byla, jako neodůvodněná, zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 12. 1. 2000, čj. FŘ-5043/11/99. Posledně uvedeným rozhodnutím, které navrhovatel rovněž navrhoval zrušit, bylo zamítnuto odvolání S., proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú., ze dne 1. 3. 1999, čj. 60679/99/005514/0464, na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za roky 1994-1997 ve výši 13.497.132,- Kč. Daň byla stanovena podle pomůcek.

Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím FŘ bylo porušeno jeho základní právo na rovnost účastníků řízení dané čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze pak jeho základní právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu státní správy dané čl. 36 odst. 2 Listiny. Je toho názoru, že při stanovení daně pomocí pomůcek finanční orgány pochybily, když nepřihlédly k ust. § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), podle něhož správce daně "přihlédne ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny".

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel ze žalobou tvrzených nezákonností, jejichž rozsahem a důvody byl vázán, avšak žalobní námitky uplatněné ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu neshledal opodstatněnými. V žalobě nebyly vzneseny námitky, které uplatňuje navrhovatel v ústavní stížnosti, a proto k nim nemohl Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku zaujmout stanovisko. Vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 117/2000 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatele, že bylo porušeno jeho základní právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu takové tvrzení navrhovatele neobstojí, neboť je evidentní, že k porušení základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy by došlo tehdy, kdyby mu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se tohoto svého práva u nezávislého a nestranného osudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o jím podaném návrhu nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným, což se v jeho případě nestalo. Skutečnost, že výsledek správního přezkumu není pro navrhovatele příznivý, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem Městského soudu v Praze byl navrhovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak je opakovaně v ustálené judikatuře Ústavního osudu vyloženo.

Pokud jde o námitku, že Městský soud se omezil pouze na zkoumání existence zákonných předpokladů pro stanovení daně podle pomůcek a zcela opomněl posoudit, zda správce daně přihlédl ve smyslu ust. § 46 odst. 3 daňového řádu k dalším okolnostem, z nichž plynou pro daňový subjekt výhody a to i tehdy, když nebyly daňovým subjektem za řízení uplatněny, Ústavní soud je toho názoru, že v čl. 36 odst. 2 Listiny zakotvené právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručuje každému, kdo tvrdí, že rozhodnutím orgánu veřejné správy byl na svých právech krácen, možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Na úrovni zákona je uvedené ústavní právo dosud konkretizováno v části páté občanského soudního řádu, přičemž v daňových věcech správní přezkum zákonnosti pravomocných daňových rozhodnutí uskutečňují krajské soudy. V přezkumném řízení je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí finančního ředitelství zásadní, zda byly dodrženy podmínky pro vyměření daně podle pomůcek, neboť byla-li daň vyměřena podle pomůcek, finanční ředitelství, jako odvolací orgán, v intencích ust. § 50 odst. 5 daňového řádu k řádnému opravnému prostředku daňového subjektu zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Podmínky, za nichž může správce daně daňovou povinnost stanovit právě tímto náhradním procesním způsobem, jsou upraveny v ust. § 31 odst. 5, respekt. v ust. § 44 daňového řádu. Ústavní soud považuje za významnou tu skutečnost, že při volbě pomůcek je správce daně vázán také ust. § 46 daňového řádu. Stanoví-li tedy správce daně podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje a s ohledem na cit. ust. § 46 odst. 3 daňového řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když jím nebyly uplatněny. Takovými dalšími výhodami je např. zohlednění nezdanitelných částek základu daně, za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. Ze spisového materiálu správce daně tedy musí být zřejmé nejen to, zda byly splněny zákonné předpoklady pro stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek, ale též zda a jak správce daně přihlédl k okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt.

Ústavní soud dále poukazuje na to, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Smysl a účel této zásady reflektuje skutečnost, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, v tomto rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech ostatních. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. sp.zn. III. ÚS 359/96 a sp.zn. I. ÚS 650/99) proto platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již v řádném řízení.

V souzené věci navrhovatel v žalobě proti rozhodnutím správních orgánů námitku porušení § 46 odst. 3 daňového řádu neuplatnil. Jelikož správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční (§ 250h občanského soudního řádu), v důsledku této skutečnosti Městský soud v Praze nebyl povinen se touto otázkou zabývat. V této části bylo tedy možno návrh posoudit jako nepřípustný ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodů obsažených v ust. § 75 odst. 1 téhož zákona.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, čj. 38 Ca 117/2000-47, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru