Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 751/06 #1Nález ÚS ze dne 19.12.2007K podmínkám doručení procesního podání (návrh na pokračování v přerušeném řízení) poštou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
interpretace
procesní postup
řízení/přerušení
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 230/47 SbNU 1005
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.751.06.1
Datum vyhlášení22.01.2008
Datum podání02.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 111 odst.3, § 57 odst.3, § 214 odst.2 písm.c, § 110, § 122, § 123, § 42 odst.1, § 1, § 2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud odvolací soud nenařídí jednání s odkazem na § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ačkoli zjišťuje skutečnosti rozhodné pro závěr o doručení písemnosti soudu, porušuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud účastník prokáže, že podal ve lhůtě zásilku obsahující podání (např. návrh na pokračování v přerušeném řízení) k doručení příslušnému soudu na poště, je toto procesní podání projednatelné i v případě, že nebylo soudu doručeno. Pokud soud nerespektuje tento závěr, porušuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky REGO spol. s r.o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. prosince 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 221/2006-135. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Narativní část

Řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako žalobce, bylo soudem I. stupně zastaveno, neboť účastníci nepodali ve lhůtě stanovené § 111 odst. 3 o. s. ř. návrh na pokračování v řízení. Námitku stěžovatelky uvedenou v odvolání - že podala poštou návrh na pokračování v řízení v zákonem stanovené lhůtě - odvolací soud označil za nedůvodnou s tím, že z podacího lístku předloženého stěžovatelkou nelze zjistit, že zásilka obsahovala skutečně návrh na pokračování v řízení a dle slov pracovnice podatelny soudu zásilka označená v podacím lístku na soud nebyla doručena. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, vzhledem k tomu, že nesměřovalo proti žádnému z usnesení, proti nimž zákon dovolání připouští.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. Cdo 2893/2000, ve kterém se podává, že ačkoli při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda byla písemnost řádně doručena, nejde o dokazování, použije se při něm přiměřeně § 122 o. s. ř. a účastníci mají právo být přítomni při jednání, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim. Odvolací soud, pokud provádí dokazování (resp. zjišťování rozhodných skutečností), nemůže rozhodnout o odvolání bez jednání s odkazem na § 214 odst. 2 písm. c) o. s ř. Pokud tak nepostupuje, je účastníkům odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud na toto rozhodnutí poukázal (byť šlo o případ doručení směnečných námitek) a konstatoval, že odvolací soud byl povinen nařídit jednání.

Další pochybení obecného soudu spočívá dle Ústavního soudu v chybné interpretaci ustanovení týkajících se doručení podání příslušnému soudu. Obecný soud konstatoval, i když jen implicitně, že závěr o včasnosti podání ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. může být založen pouze na tom, že zásilka byla soudu skutečně doručena, tedy přijata podatelnou soudu. Nic takového ovšem ze zákona neplyne. Účastník může v souladu s § 42 odst. 1 o. s. ř. učinit podání písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě či telefaxem. Písemně lze učinit podání buď odevzdáním na podatelně soudu nebo odevzdáním orgánu, který má povinnost jej doručit a lhůta pak zůstává v souladu s § 57 odst. 3 o. s. ř. zachována, pokud je tomuto orgánu podání předáno poslední den lhůty. Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje účastníkům činit procesní úkony prostřednictvím pošty, nelze jim tedy přičítat k tíži pochybení stran doručení ze strany pošty. Účastník však musí prokázat, že zásilku na poštu podal včas k přepravě k příslušnému soudu. To dle judikatury Ústavního soud prokáže např. fotokopií podání a podacím lístkem. Ústavní soud zdůraznil, že tento závěr se vztahuje pouze na situace, kdy je úkon účastníka spojen s procesní lhůtou, ne k úkonům, jimiž jsou uplatňována subjektivní hmotná práva, např. v případě podání žaloby dle § 79 dost. 1 o. s. ř. musí tato žaloba soudu skutečně dojít, resp. dojití musí být prokázáno např. v souvislosti s promlčením.

Odvolací soud svým vadným procesním postupem a výkladem dotčených ustanovení porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou v té části, ve které směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu. Ten totiž neodmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné proto, že nepovažoval předestřenou otázku za otázku zásadního právního významu, ale proto, že dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé, nebylo proto ze zákona přípustné.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 751/06 ze dne 19. 12. 2007

N 230/47 SbNU 1005

K podmínkám doručení procesního podání (návrh na pokračování v přerušeném řízení) poštou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 751/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele REGO, spol. s r. o., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006 č. j. 32 Odo 1540/2006-147 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 221/2006-135, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o stěžovatelově žalobě.

I. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006 č. j. 32 Odo 1540/2006-147 se odmítá.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 221/2006-135 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 35/23 Cm 85/2000 se podává následující.

Usnesením ze dne 21. 4. 2006 č. j. 35/23 Cm 85/2000-126 Krajský soud v Brně zastavil řízení zahájené k návrhu stěžovatele o zaplacení částky 889 953 Kč s příslušenstvím, neboť účastníci řízení nepodali v zákonem stanovené lhůtě jednoho roku podle § 111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") návrh na pokračování v přerušeném řízení.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 30. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 221/2006-135 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Námitku stěžovatele, že dne 21. 7. 2005 předal k poštovní přepravě zásilku, obsahující návrh na pokračování v řízení, označil za nedůvodnou s tím, že toto tvrzení bylo doloženo pouze přiloženým podacím lístkem, z něhož však nelze zjistit, že "zásilka podaná pod tímto podacím číslem obsahovala právě uvedený návrh žalobce"; rovněž i dle "sdělení vedoucí podatelny ... zásilka podle tohoto podacího lístku na soud nepřišla".

Současně s podáním ústavní stížnosti (dne 2. 10. 2006) podal stěžovatel též dovolání; usnesením ze dne 12. 12. 2006 č. j. 32 Odo 1540/2006-147 Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.] z důvodu, že směřovalo proti rozhodnutí, jež nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon dovolání připouští (§ 238, 238a, 239 o. s. ř.), a též (oproti očekávání stěžovatele) není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nenapadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pro běh procesní lhůty podle § 111 odst. 3 o. s. ř. je rozhodné, že podání (návrh na přerušení řízení) bylo v této lhůtě řádně odevzdáno k poštovní přepravě (§ 57 odst. 3 o. s. ř.); je tomu tak podle jeho názoru proto, že jde o lhůtu procesní, jež "se přetrhuje okamžikem odevzdání podání k poštovní přepravě, nikoli okamžikem doručení soudu". Opačný názor odvolacího soudu nemá ve vztahu k ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. v platném právním řádu oporu a na něm založené rozhodnutí je "neústavní", neboť "bezdůvodně odnímá navrhovateli soudní ochranu jeho subjektivních práv". Stěžovatel též tvrdí, že řízení u odvolacího soudu bylo zatíženo zásadní procesní vadou, neboť soud přes "sporné skutečnosti" a za "nestandardní situace" nenařídil jednání a neprovedl potřebné dokazování, a to jak jím předloženou listinou, tak i důkazy jinými, u nichž potřeba provedení by vyšla najevo a k jejichž předložení jej měl soud případně i vyzvat (§ 213a, 213b, 118a, § 120 odst. 3 o. s. ř.). Ač neporušil žádnou ze svých povinností (ať hmotněprávních nebo procesních), bylo mu pochybením třetí osoby a formalistickým postupem obecných soudů odňato právo, aby jeho věc byla řádně projednána (právo na spravedlivý proces). Oproti závěrům dovolacího soudu, že jeho dovolání nebylo přípustné, dovozuje stěžovatel naopak, že přípustnost dovolání byla dána na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to "vzhledem ke zcela mimořádné situaci, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena", a nadto byla (oběma soudy) "posouzena v rozporu s právem".

Ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolací soud především odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. Uvedl též, že předpokladem pro závěr o včasnosti podání je rovněž skutečnost, že podání bylo orgánem, který má povinnost podání doručit, soudu řádně doručeno; jestliže v době, kdy je (včas odevzdané) podání v držení doručujícího orgánu, dojde k jeho ztrátě či zničení, nelze mít takové podání za včasné.

Z toho plyne, že prokáže-li (což je nutné zdůraznit) účastník řízení věrohodně, že zásilku tvrzeného obsahu podal včas na "poštu" k přepravě příslušnému soudu, je v ní obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že bude posléze zjištěno, že zásilka soudu doručena nebyla.

V obdobném duchu (byť v rovině trestněprocesní) se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 522/99 ze dne 23. 3. 2000 (N 44/17 SbNU 313), kde vyslovil, že "lhůta je zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě dáno na poštu a adresováno soudu. ... Musí tak být splněny současně dvě podmínky spočívající v tom, že podání musí být dáno na poštu ve lhůtě a adresováno orgánu činnému v trestním řízení, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout. Jestliže jsou splněny obě tyto podmínky, nezáleží na tom, kdy podání došlo příslušnému orgánu činném v trestním řízení, a dokonce zda mu vůbec došlo". Účastník řízení "tak může prokázat např. fotokopií podání opravného prostředku a podacím lístkem o doporučené zásilce, že opravný prostředek podal včas na poště a že byl správně adresován".

Obdobně - z pohledu vyslovených zásad - vyznívá i nález sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245) či nález sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173), resp. nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), v němž se Ústavní soud vyslovil, že "v případě, že v soudní evidenci nelze najít faxové podání (může ovšem jít i o jiné než o faxové podání), nemůže být stěžovateli (účastníku řízení) tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno včas. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1 a 3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519; viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 154).".

Je potřebné zdůraznit, že tento závěr se váže k těm situacím, kdy úkon účastníka řízení se spojuje s procesní lhůtou, pro niž platí ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř., nikoli však k úkonům, jež sice procesní právo předjímá rovněž, avšak jejich rozhodná základna vychází z kontextu hmotněprávního, resp. jimiž jsou uplatňována subjektivní hmotná práva; kupříkladu v případě žaloby podle § 79 odst. 1 o. s. ř. je proto nutné trvat na tom, aby soudu skutečně došla, resp. aby dojití bylo prokázáno (srov. § 100 a násl. občanského zákoníku). Se zřetelem k oddělenosti řízení o ústavní stížnosti (§ 72 a násl. zákona o Ústavním soudu) od řízení před obecnými soudy platí totéž i zde.

Lze proto shrnout, že jak vlastními procesními postupy odvolacího soudu, tak jeho výkladem rozhodných ustanovení § 111 odst. 3 a § 57 odst. 3 o. s. ř. bylo napadeným usnesením porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě nemohlo být ústavní stížnosti stěžovatele než vyhověno; usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2006 č. j. 2 Cmo 221/2006-135 proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem (rozhodných) účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zcela zjevně se stěžovatel mýlí, dovozuje-li, že dovolací soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné z důvodu, že neshledal pro dovolací přezkum předestřenou právní otázku za otázku zásadního významu [ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podstatné totiž bylo, že ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohlo být dovolání přípustné již proto, že nesměřovalo proti usnesení ve věci samé, což je podmínka, jež se podává ze samotné dikce tohoto ustanovení. Stěžovatelem vyjádřená kritika napadeného usnesení se tedy jednak zcela míjí s důvody, na nichž je založeno, a jednak je toto usnesení mimo jakoukoli pochybnost procesně správné a důvod k jeho zpochybnění z vyložených hledisek ústavněprávních Ústavní soud nespatřuje.

Řečené implikuje posouzení ústavní stížnosti (v této části) jako návrhu zjevně neopodstatněného, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu odvolacího.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení § 111 odst. 3, § 57 odst. 3, resp. § 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně nebo obsahově odvolal.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek adekvátního odůvodnění (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Pro zde dotčený procesní kontext vyjádřených námitek pak - v obecné rovině - platí, že o nepřípustné ústavněprávní konsekvence jde rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 a násl. o. s. ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117) a další].

Podle § 111 odst. 3 o. s. ř. platí, že jestliže je řízení podle § 110 o. s. ř. přerušeno, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců; s výjimkou řízení o rozvod manželství může soud na návrh pokračovat v řízení před uplynutím této lhůty, jsou-li pro to závažné důvody. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví.

Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 19/02 (N 65/26 SbNU 187) k otázce postupu soudu po přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. vyslovil, že "odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání proti zastavení řízení podle § 111 odst. 3 o. s. ř., aniž by předtím dal možnost druhé straně se k tomuto odvolání vyjádřit, existují-li důvodné pochybnosti o tom, zda byl návrh na pokračování řízení podle citovaného ustanovení podán včas", a to když (předtím) - co do relevance postupů podle § 111 odst. 3 o. s. ř. - dovodil, že "posouzení otázky včasnosti doručení návrhu na pokračování řízení (§ 111 odst. 3 o. s. ř.) má zásadní význam", neboť je spojeno s "eventuálním zánikem práva účastníka pokračovat v zahájeném řízení", resp. vznikem "práva dlužníka dovolat se promlčení nároku, tj. může mít vliv na rozhodnutí ve věci samé (i když v případném dalším řízení)".

Jinak řečeno, ač jde o rozhodování nemeritorní, je svým významem způsobilé zasáhnout do sféry hmotněprávně zakotvených práv účastníka řízení, resp. jejich reálné uplatnitelnosti, čímž i samo rozhodnutí podle § 111 o. s. ř. je s to ohrozit (příp. i zbavit) účastníka práva na efektivní soudní ochranu. Z toho plyne, že vady i té části řízení, již vymezují ustanovení § 110 a 111 o. s. ř., mají potenciál (jde-li ovšem o vadnost kvalifikovanou - viz výše) zasáhnout do ústavně zaručeného práva, a to do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Tyto závěry jsou významné i pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, neboť takovými kvalifikovanými vadami posuzované řízení vskutku trpí. A to již tím, že odvolací soud závěr, že stěžovatelův návrh na pokračování v řízení soudu nedošel, spojil s pouhým "sdělením" vedoucí podatelny soudu prvního stupně, důkaz podací stvrzenkou (podacím lístkem) nabízený stěžovatelem odmítl s povšechným zdůvodněním, že z něj nelze zjistit, zda zásilka obsahovala sporný návrh, a konečně i proto, že k projednání stěžovatelova odvolání nenařídil jednání.

Není pochyb (v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu), že rozhodujícím dokladem pro podání zásilky (procesního podání) u orgánu, který má povinnost je doručit (srov. § 57 odst. 3 o. s. ř.), je - co do České pošty, jak tomu mělo být v daném případě - podací stvrzenka ve smyslu čl. 8 odst. 3 písm. d) poštovních podmínek České pošty [viz nález sp. zn. IV. ÚS 325/96 ze dne 8. 12. 1997 (N 153/9 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 110/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 202/43 SbNU 261), příp. i rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Pakliže stěžovatel tuto stvrzenku odvolacímu soudu předložil, bylo objektivně k dispozici šetření - na podací i dodací poště - na jehož základě teprve mohl být učiněn spolehlivý závěr, zda stěžovatelova (v podací stvrzence řádně adresovaná) zásilka došla příslušnému soudu či nikoli. Negativní úsudek, založený pouze na "sdělení vedoucí podatelny ... učiněné formou úředního zápisu", neúplností svého "důkazního" základu proto nemůže obstát zcela zjevně. Jiný závěr není možný, spokojil-li se odvolací soud jen s tímto "sdělením", a v důsledku toho neotevřel cestu šetření v obdobných případech obvyklému, především k dohledání zásilky u podací pošty, následně u pošty dodací, jmenovitě zda k ní zásilka došla a zda, případně kdy, byla soudu předána, resp. převzata odnašečem pošty [srov. kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173) či usnesení sp. zn. II. ÚS 766/06 ze dne 12. 3. 2007 (nepublikováno)].

Pokud by poté bylo zjištěno, že zásilka (stěžovatelem označená) soudu - přesto - došla, může být nadále - vskutku - otevřena otázka, zda obsahovala právě to podání, jež účastník tvrdí (v daném případě návrh na pokračování v řízení). Ani zde však nelze vystačit s obecným poukazem (k němuž se uchýlil odvolací soud) na to, že "z podacího lístku (toto) nelze zjistit", jelikož to, co bylo obsahem kritické zásilky, se z dosahu obvyklých možností dokazování objektivně nevymyká. Ty naznačil Ústavní soud kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 47/06 ze dne 16. 3. 2006 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 48/06 ze dne 8. 3. 2006 (nepublikována), když zde aproboval šetření, jež obecné soudy v posuzovaných řízeních fakticky provedly "vyhotovenými návrhy na pokračování řízení, kopií hromadného podacího lístku, čestným prohlášením pracovnice legislativně-právního oddělení stěžovatele, razítkem podatelny a obsahem spisu" [viz též nález sp. zn. III. ÚS 674/04 ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 766/06 ze dne 12. 3. 2007].

Extrémním vybočení ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) však není jen frapantní neúplnost "skutkového" základu rozhodnutí podle § 111 odst. 3 o. s. ř., nýbrž - s ním věcně spjatá - i absence zajištění procesních záruk, které slouží k uplatnění procesních práv účastníka řízení, jmenovitě těch, jež se spojují s institutem odvolacího jednání.

V usnesení ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 vyjádřil Nejvyšší soud názor, že "i když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda soudní písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.). ... Možnost rozhodnout o odvolání, podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud takto nepostupuje a při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí směnečných námitek pro opožděnost zjišťuje rozhodné skutečnosti o včasnosti námitek pomocí šetření, aniž nařídí odvolací jednání a aniž dá účastníkům řízení možnost se při tomto jednání k výsledkům provedeného šetření vyjádřit, trpí řízení vadou dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř." (v tehdejším znění, tj. odnětím možnosti jednat před soudem).

Jelikož v posuzované věci mohl být "skutkový" základ rozhodnutí založen právě na uvedeném "šetření" (obdobném dokazování), nemohl odvolací soud [navzdory dikci § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] postupovat jinak, než nařízením (odvolacího) jednání. Co odvolací soud "vyřešil" úvahou (že "nelze zjistit, že zásilka obsahovala právě uvedený návrh žalobce na pokračování v řízení"), mělo být podrobeno regulérnímu skutkovému šetření, v němž by se účastníku (stěžovateli) dostalo procesních práv, standardních v procesech, jež směřují ke skutkovým zjištěním. Bylo i povinností odvolacího soudu, pokud by dosavadní důkazní návrhy stěžovatele mohly být nedostatečné, aby jej o potřebě tyto návrhy doplnit adekvátně poučil.

Jestliže v citovaném judikátu Nejvyššího soudu byla neexistencí odvolacího jednání založena vada řízení v podobě "odnětí možnosti jednat před soudem" [viz § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění do 1. 1. 2001], pak způsobilost jejího průmětu do porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je již nabíledni. Postupoval-li odvolací soud jinak, vybočil ze zásad, jež jsou v samotné praxi obecných soudů již fixovány, a proto má toto vybočení (coby výraz "libovůle") též reflex ústavněprávní (jak bylo shora vyloženo).

Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že již to, co bylo dosud dovozeno, je způsobilé založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

Vedle těchto procesních vad je však zde "ve hře" ještě prvek další - "interpretační" - a to ten, jenž se odvíjí od dosud neanalyzované situace, že totiž stěžovatel prokáže, že odevzdal návrh na pokračování v řízení (§ 111 odst. 3 o. s. ř.) "orgánu, který má povinnost jej doručit" (§ 57 odst. 3 o. s. ř.), ten však tak neučinil (zásilka nedošla na dodací poštu nebo ta je soudu nedoručila, resp. došlo tzv. ke "ztrátě zásilky"). Odvolací soud - byť jen implicite - dal najevo, že závěr o včasnosti podání ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. (odevzdáním orgánu, poště ...) může být založen jen na základě poznatku, že zásilka byla fakticky příslušnému soudu doručena, tj. odevzdána a přijata podatelnou soudu atp.

Tento názor z ústavněprávních hledisek obstát nemůže a z jeho nesprávnosti se odvíjí i druhý důvod, proč musí být rozhodnutí odvolacíhosoudu Ústavním soudem odstraněno.

Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. "Úcta k právům" zahrnuje logicky (též ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon) i princip důvěry v právo, tj. důvěry těch, jimž je v konkrétní situaci adresováno, jestliže se chovají podle jeho dikce a v jeho intencích. Aby byla tato důvěra zachována, musí být jeho subjektům těmi orgány, jež práva aplikují, poskytnuta odpovídající ochrana.

Ve smyslu § 42 odst. 1 o. s. ř. může být (procesní) podání učiněno písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě nebo telefaxem. Učinit podání "písemně" znamená předložit je podatelněsoudu nebo je soudu zaslat držitelem poštovní licence (dále jen "poštou"). Posledně uvedenou možnost zákon v ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. identifikuje tím, že stanoví, že "lhůta je zachována", je-li posledního dne "podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit".

Jestliže zákon účastníku řízení dává možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím "pošty" (a zejména - co do zachování lhůty - s účinky, jakoby bylo podání učiněno přímo usoudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř doručovacího mechanismu "pošty" šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a "právem" - spoléhá na to, že jemu zákonem umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně zásilku na poště podat a zajistit, aby byl schopen podání zásilky doložit).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru