Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 750/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkodůvodnění
přípravné řízení
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
mezinárodní prvek
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.750.21.1
Datum podání19.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.2, čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 360, § 358, § 363, § 357

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 82 odst.1, § 83

40/2009 Sb., § 272 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 750/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. V., M. V. st. a V. V., zastoupených Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti příkazu k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. prosince 2020 č. j. 0 Nt 11022/2020-5, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce, a to pro porušení čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného příkazu k domovní prohlídce a z ústavní stížnosti se podává, že státní zastupitelství v Landshutu, Spolková republika Německo, vydalo dne 21. 1. 2020 evropský vyšetřovací příkaz, neboť vede trestní řízení ve věci trestných činů zakázaných závodů motorových vozidel v souběhu se záměrným ohrožením silničního provozu. Těchto trestných činů se měl dopustit stěžovatel M. V. společně s dalšími podezřelými tím, že dne 3. 5. 2019 mezi 16:00 hodin až 18:50 hodin závodili ve sportovních vozech po veřejných komunikacích ve Spolkové republice Německo, čímž způsobili nebezpečné situace, neboť jeli nadměrnou rychlostí a zvolili nevhodný způsob jízdy. Ztotožněny byly německými justičními orgány tři poškozené osoby, které byly nuceny učinit rychlé úhybné manévry, aby se vyhnuly kolizi se závodícími sportovními automobily.

3. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podalo na základě obsahu evropského vyšetřovacího příkazu návrh k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") na vydání příkazu k domovní prohlídce podle § 83 odst. 1 trestního řádu, a to v bytě na ulici X, jehož je stěžovatel M. V. vlastníkem, a podle závěrů německých orgánů by se v tomto bytě mohly nacházet dokumenty, v písemné i elektronické podobě, vztahující se k akci konané dne 3. 5. 2019 se seznamy řidičů a s jejich možným přiřazením ke konkrétním vozidlům, přičemž zjištění těchto skutečností považovaly německé justiční orgány za nezbytné pro ztotožnění a usvědčení pachatelů včetně jejich podílu na celé akci.

4. Obvodní soud návrhu městského státního zastupitelství vyhověl, přičemž zkoumal splnění podmínek uvedených v zákoně č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), a dospěl k závěru, že veškeré podmínky včetně oboustranné trestnosti skutku jsou splněny.

5. Domovní prohlídka konkrétně určeného bytu, v němž žijí i další dva stěžovatelé, rodiče stěžovatele M. V., který je v předmětné trestní věci ve Spolkové republice Německo veden jako podezřelý, byla na základě napadeného příkazu obvodního soudu provedena dne 25. 1. 2021.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé uvádějí, že stěžejním argumentem je fakt, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán, aniž by k tomu byly splněny zákonné požadavky.

7. Stěžovatel M. V. dále uvádí, že se v daném bytě nezdržuje, nebydlí tam a má zde pouze hlášeno trvalé bydliště, což bylo policejnímu orgánu, který domovní prohlídku provedl, známo. Provedením domovní prohlídky byl narušen vztah stěžovatele s ostatními dvěma stěžovateli, jeho rodiči, kteří v bytě bydlí. Vůči stěžovatelům M. V st. a V. V. příkaz k domovní prohlídce nesměřoval, a proto je nutno ji považovat za nezákonnou i z tohoto důvodu. Domovní prohlídka může být zákonně provedena jen v obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen, což stěžovatelé M. V. st. a V. V. nebyli.

8. Stěžovatel též z hlediska naplnění zákonných požadavků namítá nedostatek podmínky neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Tato podmínka nebyla v příkazu dostatečně odůvodněna. K jednání stěžovatele, které je mu kladeno za vinu, mělo dojít před téměř dvěma roky. Nebyl podložen ani závěr týkající se subsidiarity domovní prohlídky, neboť stěžovatel poskytl orgánu provádějícímu domovní prohlídku naprostou součinnost. Stěžovatel uzavírá, že německými orgány byla žádána prohlídka obchodních prostor, nikoliv bytu, kde se žádné obchodní prostory nenacházejí. I tato skutečnost způsobuje nezákonnost napadeného příkazu k domovní prohlídce.

9. Stěžovatel namítá, že nebyla splněna podmínka oboustranné trestnosti skutku, neboť není možno akceptovat právní kvalifikaci, kterou provedl obvodní soud, když konstatoval, že v případě českého práva lze skutek kvalifikovat jako přečin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku. Podle stěžovatele tato právní kvalifikace neodpovídá, jelikož jde o jednak o zločin, nikoliv o přečin, jak uvedl obvodní soud; dále trestné činy, které uvádějí německé justiční orgány v evropském vyšetřovacím příkazu, nejsou českému trestnímu zákoníku známy. V obecné rovině je pak nutno upozornit, že ani zločin obecného ohrožení není naplněn popisem uvedeným v evropském vyšetřovacím příkazu, neboť osob ohrožených na životě musí být alespoň sedm, přičemž v popisu skutku jsou uvedeni toliko tři poškození. Obvodní soud tak zcela selhal ve své úloze garanta zákonnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni dle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé proti napadenému rozhodnutí žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva k dispozici nemají (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je takto povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má tedy své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).

13. Nedotknutelnost obydlí jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny spadá mezi základní lidská práva a svobody uvedené v oddílu prvním hlavy druhé Listiny, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně garantovanými lidskými právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako podmínku důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom do této ochrany, umožněný ústavním pořádkem v případě domovní prohlídky pro účely trestního řízení, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní výklad zákonem stanovených předpokladů její přípustnosti (viz § 82 odst. 1, § 83 a násl. trestního řádu). Před vydáním příkazu k domovní prohlídce je tak nutno pečlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky, které jsou zakotveny v Hlavě XI zákona o mezinárodní justiční spolupráci, a obecný soud musí své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu zřetelně vyložit [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)]. Obecné soudy pak musí vynakládat zvláštní pozornost odůvodňování těch příkazů k domovní prohlídce, které mají povahu neodkladného úkonu. I když je taková domovní prohlídka ex lege přípustná, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na nedotknutelnost obydlí, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně zdůvodněno [nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119)].

14. Uvedené požadavky se pak vztahují bez dalšího také na domovní prohlídky nařizované v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, v posuzované věci konkrétně na domovní prohlídku provedenou na základě evropského vyšetřovacího příkazu jako speciální úpravy právní pomoci. Ústavně relevantní plnění mezinárodního závazku (čl. 1 odst. 2 Ústavy) nemůže být důvodem k opomíjení základních práv a svobod dotčených osob, zaručených ústavním pořádkem, jak vyplývají ze základního režimu mezi státem a občany (čl. 1 odst. 1 Ústavy), naopak i při plnění mezinárodního závazku musí orgány veřejné moci šetřit základní práva a svobody jednotlivce [srov. nález ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207)].

15. Stěžejní námitka stěžovatelů se dotýká tzv. oboustranné trestnosti skutku, kdy stěžovatelé jednak namítají, že český právní řád nezná skutkové podstaty, kterými operují německé justiční orgány, a jednak i kdyby bylo možno připustit, že by bylo možno brát v potaz skutkovou podstatu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku, tak ani zde by nebylo možno souhlasit se závěrem obvodního soudu, neboť k naplnění skutkové podstaty je nutno ohrožení alespoň sedmi osob. Ústavní soud těmto závěrům stěžovatelů však nemůže přisvědčit. Ústavní soud zdůrazňuje, že při posouzení oboustranné trestnosti je nutno brát v úvahu jednak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jakož i okolnosti vylučující protiprávnost činu či způsobující zánik trestnosti ve vztahu ke konkrétnímu jednání konkrétního pachatele, pro které je vedeno trestní řízení. V tomto ohledu je však nutno akceptovat, že posuzování oboustranné trestnosti v rámci mezinárodní justiční spolupráce je omezeno samotným faktem, že nejde o řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení a po těchto orgánech nelze požadovat podrobné posouzení každé hmotněprávní podmínky trestní odpovědnosti stejně, jako by šlo o řízení vedené v České republice, neboť takový požadavek by byl schopen paralyzovat mezinárodní justiční spolupráci s Českou republikou. Účelem poskytování právní pomoci přitom není v žádném případě posuzování viny či neviny osoby, proti níž se řízení vede. Jejím účelem je pečlivě posoudit, a to na základě všech v daném stádiu trestního řízení dostupných informací, zda by v žádosti o právní pomoc uvedené jednání bylo trestné podle práva České republiky. Současně je třeba zdůraznit, že posuzování trestnosti in concreto není požadavkem na existenci stejně nazvaného trestného činu, pro který cizí stát o poskytnutí právní pomoci žádá, v českém právním řádu, ale postačuje, aby dožadujícím státem označené jednání naplňovalo jakoukoli skutkovou podstatu trestného činu podle práva České republiky, avšak včetně obecných znaků skutkové podstaty, negativních znaků skutkové podstaty a negativních podmínek trestnosti (viz nález ze dne 9. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2597/18). Vztaženo na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud je toho názoru, že podmínka oboustranné trestnosti je splněna, a to bez ohledu na to, že konkrétní označení skutkových podstat, které jsou uvedeny v evropském vyšetřovacím příkazu, neodpovídá označení skutkových podstat v českém trestním zákoníku, neboť stěžejní je skutečnost, že skutek, tak jak je v evropském vyšetřovacím příkazu popsán, odpovídá znakům skutkové podstaty obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud jde o množství ztotožněných poškozených, kteří byli toliko tři, tato okolnost nemá zásadní význam, neboť osoby, které mohly být jednáním stěžovatele a dalších účastníků zmíněných závodů ohroženy, nemusejí být nutně ztotožněny k vyvození závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku. Podstatné je, že úvaha obvodního soudu o podřazení konkrétních znaků skutkové podstaty není svévolná a na jejím základě skutečně lze dospět k závěru, že kdyby se řízení konalo před českými justičními orgány, bylo by s velkou pravděpodobností možno dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku. Kromě podmínky oboustranné trestnosti (kdy nebyly splněny podmínky pro použití § 363 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, který zakotvuje výjimku ze zásady oboustranné trestnosti) byly naplněny i další požadavky zákona o mezinárodní justiční spolupráci, tj. obvodní soud si ověřil svou působnost podle § 357 a příslušnost podle § 360, a dále přezkoumal, zda evropský vyšetřovací příkaz splňuje podmínky § 358, tedy zejména, zda orgán, který požaduje provedení domovní prohlídky, je oprávněn takový úkon požadovat. Obvodní soud současně neshledal naplnění podmínek pro postup podle § 361 a § 362.

16. Jde-li o podmínku neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, i ta byla splněna, byť je zřejmé, že od spáchání skutku skutečně uběhlo více než rok a půl před provedením domovní prohlídky. Tuto skutečnost lze ospravedlnit s poukazem na prověřování se zahraničním prvkem a taktéž nelze odhlédnout od toho, že dokumenty, které měly být zajištěny, se skutečně mohly, zejména v elektronické podobě, v místě konání domovní prohlídky nacházet takřka neomezeně dlouho, bez ohledu na dobu spáchání trestného činu. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost úkonu musí být z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, především seznatelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)], což je požadavek, který je v odůvodnění napadeného příkazu naplněn. Skutečnost, že žádné dokumenty důležité pro trestní řízení nakonec nalezeny nebyly, je z hlediska zákonnosti nařízení domovní prohlídky bez významu. Poukaz stěžovatele na skutečnost, že nebyla dodržena zásada subsidiarity z důvodu, že stěžovatel spolupracoval s policejním orgánem provádějícím domovní prohlídku, je rovněž zcela irelevantní. Má-li být domovní prohlídka alespoň potenciálně úspěšná a efektivní, je nutné, aby měl policejní orgán k dispozici v souladu se zákonem vydaný příkaz k domovní prohlídce právě pro případy, že osoby, u nichž má být prohlídka vykonána, nebudou spolupracovat, přičemž jejich spolupráci nelze jakkoliv předpokládat. Neopatřením příkazu k domovní prohlídce by mohlo být zmařeno celé trestní řízení.

17. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že příkazem k domovní prohlídce bylo zasaženo především do práv stěžovatelů M. V. st. a V. V., rodičů stěžovatele M. V., kteří na rozdíl od něj v bytě fakticky bydlí, když ten tu má pouze trvalé bydliště. Nadto provedení domovní prohlídky, dle argumentace stěžovatele, ani nebylo německými justičními orgány požadováno. Nelze popřít, že provedením domovní prohlídky jistě bylo v určité intenzitě zasaženo do nedotknutelnosti obydlí stěžovatelů M. V. st. a V. V., kteří v bytě fakticky pobývají, avšak tento zásah byl proveden v mezích zákona, za dodržení principů subsidiarity a proporcionality, jak vyplývá z odůvodnění napadeného příkazu k domovní prohlídce. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že nebylo požadováno provedení domovní prohlídky, nýbrž toliko obchodních prostor, když obvodní soud v příkazu k domovní prohlídce výslovně uvádí, že je požadována prohlídka všech prostor, které využívá podezřelý stěžovatel M. V. Skutečnost, že tento stěžovatel fakticky byt neužívá, nemá vliv na zákonnost nařízení domovní prohlídky za situace, kdy je v katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětného bytu a má hlášen na této adrese trvalý pobyt, včetně doručovací adresy, nota bene i v ústavní stížnosti uvádí svou doručovací adresu na tomto místě. Na základě těchto informací se lze domnívat, že stěžovatel tuto nemovitost nějakým způsobem využívá a na orgány činné v trestním řízení nelze klást požadavky v tom směru, aby před nařízením domovní prohlídky podrobně mapovaly, zda skutečně stěžovatel v bytě žije, resp. jak intenzivně tyto prostory využívá či nevyužívá. Prima facie bylo možno z informací dostupných orgánům činným v trestním řízení dovodit, že stěžovatel předmětný byt na ulici X využívá, což k nařízení domovní prohlídky těchto prostor postačuje. Ústavní soud v tomto kontextu toliko podotýká, že domovní prohlídku lze provést na jakémkoliv místě, resp. v jakýchkoliv prostorách, je-li důvodný předpoklad, že se na takovém místě nacházejí věci důležité pro trestní řízení, přičemž je nerozhodné, zda osoby, které tyto nemovitosti jakkoliv využívají, mají status podezřelého v trestním řízení či nikoliv. Proto stěžovatelé M. V. st. a V. V. měli povinnost strpět tento zásah do nedotknutelnosti svého obydlí, který byl nařízen v souladu se zákonnými požadavky.

18. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru