Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 75/96Nález ÚS ze dne 17.12.1996K ústavnímu právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 141/6 SbNU 535
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.75.96
Datum podání12.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

128/1946 Sb.

5/1945 Sb., § 1, § 24

87/1991 Sb., § 3 odst.2 písm.c, § 1 odst.1, § 3 odst.1, § 3 odst.2 písm.e, § 6 odst.1, § 2 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 75/96 ze dne 17. 12. 1996

N 141/6 SbNU 535

K ústavnímu právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. C. M.

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cdo 198/94-159, ze

dne 29. 12. 1995

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cdo 198/94-159, ze dne

29. 12. 1995, a rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 10 Co

375/93-113, ze dne 8. 3. 1994, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu ČR byla dne 11. 3. 1996 (doručeno dne 12. 3.

1996) podána ústavní stížnost pana J. C. M., zastoupeného JUDr. F.

N., advokátem. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze, č.j. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12. 1995. Ústavní

stížnost byla podána včas. Ústavní stížností se stěžovatel

dovolává ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 3 odst.

1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, která podle jeho názoru byla porušena výše uvedeným

rozhodnutím Vrchního soudu v Praze.

Dne 30. 3. 1992 podal stěžovatel J. C. M. jako žalobce žalobu

na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, proti žalovanému

Památkovému ústavu středních Čech se sídlem v P. Žalobce v návrhu

uvedl, že je osobou oprávněnou, a to po svém zemřelém bratrovi B.

C. M., zemř. 29. 7. 1991, který uplatnil své dědické právo po

jejich zemřelém bratru V. C. M., zemř. 17. 6. 1946. Předmětem

návrhu je stanovení povinnosti žalovaného k uzavření dohody

o vydání nemovitostí - zámku D. s příslušnými objekty a pozemky.

Po provedených jednáních vydal Okresní soud v Příbrami

rozsudek, č.j. 7 C 94/92-52, ze dne 30. 4. 1993, kterým vyhověl

žalobě a žalovanému určil povinnost uzavřít dohodu o vydání věci

daného znění. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně konstatoval, že

žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb. (čs. občanství a trvalý pobyt) a dále pak je žalobce

oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. e) cit. zákona,

neboť posledním vlastníkem předmětných nemovitostí byl V. C. M.,

který však v roce 1946 zemřel ve F. a dědictví po něm nebylo

projednáno, přestože byla sepsána řádná závěť. Dědic uvedený

v závěti (B. C. M.) tedy podle ní nenabyl dědictví, takže

nástupnictví ve smyslu závěti nepřichází v úvahu. Protože po V. C.

M. nejsou žádné děti, pak přicházejí v úvahu sourozenci

a v současné době jediným sourozencem je právě žalobce, když další

bratr B. zemřel a jeho děti nesplňují zákonné podmínky § 3 odst.

1 cit. zákona. Pro soud v daném rozhodování není podstatná otázka

projednání dědictví, protože zák. č. 87/1991 Sb. je speciální

zákon, který upravuje nástupnictví oprávněných osob, a proto pro

soud není rozhodující teoretická úvaha o tzv. ležícím dědictví.

Pokud jde o vlastní nemovitosti, soud I. stupně konstatoval, že

bylo zcela bezpečně prokázáno, že předmětné nemovitosti do roku

1942 byly ve vlastnictví V. C. M. Dne 16. února 1942 bylo vydáno

rozhodnutí o odnětí tohoto vlastnického práva ve prospěch Německé

říše s tím, že V. C. M. byl prohlášen spolu s dalšími členy rodiny

za osoby říši nepřátelské. V roce 1945 pak byl vydán výměr

Okresního národního výboru v P. o odnětí vlastnického práva V. C.

M. na základě dekretu č. 12/1945 Sb., č.j. 11 465/45, ze dne 13.

7. 1945, kterým byl V. C. M. označen za zrádce českého

a slovenského národa a jeho zemědělský majetek byl konfiskován pro

účely pozemkové reformy. K odvolání V. C. M. byl tento výměr

potvrzen rozhodnutím Zemského národního výboru č.j.

III-PK-309/3/45 jako rozhodnutím konečným, ale výměrem KNV v Praze

dne 5. 12. 1950 byla tato rozhodnutí zrušena a potvrzen původní

výměr o konfiskaci zemědělského majetku s tím, že V. C. M. měl

německou národnost již v roce 1930. V mezidobí na základě

právoplatného usnesení Zemského soudu v Praze č.j. 5/16/47 ze dne

11. 3. 1947, bylo rozhodnuto o oprávněnosti stížnosti vlastnického

práva pro československý stát a tento vklad byl 14. 6. 1947

vymazán. Současně s výmazem vlastnického práva pro čs. stát byl

vymazán vklad vlastnického práva pro Německou říši. Čs. stát se

proto nemohl stát vlastníkem předmětného majetku v tomto roce.

Přesto však v mezidobí došlo k převodům tohoto majetku

z ministerstva zemědělství na ministerstvo kultury a v roce 1965

na nynějšího odpůrce. Soud I. stupně považoval za jednoznačně

prokázané, že do současné doby nedošlo k řádnému přechodu

vlastnictví předmětných nemovitostí na stát a stát až do současné

doby podle názoru soudu užívá nemovitosti bez právního důvodu.

I pokud by soud vycházel z rozhodnutí KNV v Praze ze dne 5. 12.

1950, pak k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít před tímto

datem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací

rozsudkem č.j. 10 Co 375/93-113, ze dne 8. 3. 1994, změnil

rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Ve svém odůvodnění

odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu I. stupně.

Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu, že

žalobce jako bratr V. C. M. je osobou oprávněnou. Aby tomu tak

bylo, musely by předmětné nemovitosti být ve vlastnictví V. C. M.

i po 25. únoru 1948. Okresní soud přehlédl, že nemovitosti byly

konfiskovány vyhláškou ONV v P. ze dne 13. 7. 1945, č.j. 11

465/45, podle § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Námitky V. C. M. byly

zamítnuty výměrem bývalého Zemského národního výboru v Praze ze

dne 19. 10. 1945, č.j. Zzk-309-III Pk, s tím, že V. C. M. spadá

pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) cit. dekretu. Toto rozhodnutí

se stalo právoplatným. Na tomto nic nemění skutečnost, že výměrem

KNV v Praze ze dne 5. 12. 1950, č.j. 562-4.9.1950-IX-D, bylo toto

rozhodnutí zrušeno podle § 83 vl. nař. č. 8/1928 Sb. a nahrazeno

novým rozhodnutím, ve kterém byl V. označen za osobu národnosti

německé a jeho majetek zůstal nadále konfiskovaný. Ke změně došlo

jen, pokud jde o důvod konfiskace. Na základě toho dospěl odvolací

soud k závěru, že veškerý nemovitý majetek V. C. M. byl

konfiskován ve prospěch čs. státu před 25. únorem 1948. Ke

konfiskaci docházelo, aniž bylo třeba změnu vlastníka vyznačit

v příslušných pozemkových knihách. V. C. M. již nebyl vlastníkem

předmětných nemovitostí, a proto se žalobce nemůže domáhat jejich

vydání podle zákona č. 87/1991 Sb.

K dovolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud

dovolací tak, že rozsudkem č.j. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12.

1995, dovolání zamítl, protože dospěl k závěru že dovolání není

opodstatněné. Dovolatel především spatřoval nesprávnost právního

posouzení odvolacího soudu v tom, že výmazem vlastnického práva

pro čs. stát na základě usnesení Zemského soudu v Praze z roku

1947 bylo obnoveno vlastnické právo původního vlastníka

V. C. M. a že do vlastnictví státu předmětné nemovitosti přešly

způsobem uvedeným v § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c)

zák. č. 87/1991 Sb. Nevzal totiž, stejně jako soudy obou stupňů,

v úvahu dopad skutečnosti, že tyto nemovitosti byly v roce 1942

zkonfiskovány pro Německou říši. Vlastnické právo jejich původního

vlastníka mohlo být proto obnoveno pouze na základě dekretu č.

5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby

nesvobody, ve spojení se zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti

některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody.

Z ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. tedy

nelze dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu došlo

k obnovení vlastnických práv původního vlastníka k věcem, které

přešly v rozhodné době a za podmínek stanovených těmito právními

předpisy na Německou říši. V daném případě se jednalo o tzv.

"naříkatelnost", kdy právní poměr trval, dokud nebylo právní

jednání, jímž byl založen, příslušným orgánem prohlášeno

neplatným. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje při aplikaci

restitučního zákona ze znění platného v době vydání napadeného

rozsudku, posoudil věc právně tak, že V. C. M., bratr žalobce,

nebyl v období rozhodném podle § 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,

t.j. v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, vlastníkem

předmětných nemovitostí, je třeba toto právní posouzení považovat

za věcně správné. Navrhovatel tedy není oprávněnou osobou, které

by příslušel nárok na vydání předmětných nemovitostí podle

restitučního zákona, neboť k obnovení vlastnického práva V. C. M.

po 4. květnu 1945, a tedy ani k přechodu jeho věcí do vlastnictví

státu, v rozhodném období nedošlo. Za situace, že ani žalovaný

nebyl zcela přesvědčen o tom, že nárok žalobce není oprávněný (byť

nikoliv jako nárok restituční) a že v řízení nebyly vzneseny žádné

pochybnosti ani o tom, že původní vlastník nemovitostí, jejichž

vydání žalobce požadoval podle restitučního zákona, nebyl zrádcem

českého a slovenského národa, ani o tom, že nebyl německé

národnosti, má dovolací soud za to, že by vůči žalobci bylo

nepřiměřeně tvrdé, pokud by mu bylo uloženo nahradit žalovanému

náklady řízení, rozhodl dovolací soud tak, že se náhrada nákladů

dovolacího řízení nepřiznává.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu dovolacího,

podal stěžovatel J. C. M. ústavní stížnost. Podle jeho názoru

došlo tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení jeho

základních práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1

a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení

uvedených základních práv vidí stěžovatel jednak v tom, že o.s.ř.

na rozdíl od trestního řádu nedává možnost obrátit se na ministra

spravedlnosti ČR s návrhem na podání podnětu pro porušení zákona,

ačkoliv se Vrchní soud v Praze v daném případě dopustil celé řady

porušení právních ustanovení jak v oblasti procesního, tak

hmotného práva, a dále ve způsobu projednání, který je v rozporu

s již cit. články Listiny. Konkrétně potom stěžovatel uvádí

následující pochybení Vrchního soudu v Praze

a) v oblasti procesního práva

- Vrchní soud v Praze nepřezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu

v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, jak mu ukládá § 242

odst. 1 o.s.ř.;

- Vrchní soud ČR vzhledem k důvodům, které použil v odůvodnění

svého rozhodnutí a o nichž nebylo zmínky ani v dovolání ani ve

vyjádření žalovaného ani v řízení před soudy obou stupňů, jednal

vlastně jako soud I. stupně, avšak bez účasti stran, které se tak

nemohly vyjádřit k použitým skutečnostem, čímž nerespektoval

pravidlo stanovené v § 243 písm. a) odst. 1 o.s.ř.;

b) v oblasti hmotného práva

- Vrchní soud v Praze nesprávně aplikuje § 1 odst. 2 dekretu č.

5/1945 Sb. pouze ve spojení se zák. č. 128/1946 Sb., uniklo mu

ustanovení dekretu č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve

věcech knihovních, a návazné vyhlášky ministra vnitra ČSR č. 2032

ze dne 28. 11. 1946 (v závislosti na nař. vl. č. 110/1946 Sb.);

- rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že uplatnění vyhl. ONV

v Příbrami resp. výměru Zemského NV v Praze o konfiskaci

předmětného majetku předpokládalo obnovení vlastnických práv V. C.

M., protože v opačném případě by nemohl být vůbec tento majetek

konfiskován. V roce 1945 byla knihovním vlastníkem Německá říše

a V. C. M. byl nemajetný;

- za hlavní nedostatek rozsudku Vrchního soudu v Praze je nutno

pokládat skutečnost, že se ve svém rozsudku vůbec nezabýval

hlavním argumentem dovolání, to je námitkou proti rozsudku

Krajského soudu v Praze, pokud se týkal použití dekretu č.

12/1945 Sb. proti osobě V. C. M. Krajský soud v Praze

a pochopitelně i Vrchní soud v Praze měly k dispozici všechny

doklady o tom, že V. C. M. byl Čech, navíc pro své postoje Němci

pronásledován, a proto rozsudek Krajského soudu v Praze v této

záležitosti je nutno pokládat za podjatý bez ohledu na shora

uvedenou chybu. Pro stěžovatele je nepochopitelné, že Vrchní soud

v Praze své stanovisko, kterým prakticky sistoval rozsudek

Krajského soudu v Praze "schoval" do rozhodnutí o nákladech, místo

aby V. C. M. rehabilitoval a rozsudek Krajského soudu v Praze

v této části zrušil.

Závěrem svého návrhu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud ČR

stížnosti zcela vyhověl a vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu

v Praze č.j. 4 Cdo 198/94-159, ze dne 29. 12. 1995, byl porušen

čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, neboť tímto

rozsudkem bylo stěžovateli v rozporu se zákonem znemožněno domoci

se svého vlastnického práva.

K výzvě Ústavního soudu podal jako účastník řízení své

vyjádření Vrchní soud v Praze. Ve vyjádření poukazuje na

skutečnost, že novelou o.s.ř. zákonem č. 238/1995 Sb. již Vrchnímu

soudu nepřísluší rozhodovat o dovolání, tato pravomoc byla

přenesena na Nejvyšší soud ČR, na který přešli i soudci, kteří ve

zmíněné věci rozhodovali. Vrchní soud v Praze se vzhledem

k uvedené skutečnosti domnívá, že není oprávněn vyjádřit se

k námitkám v ústavní stížnosti, a proto odkazuje na odůvodnění

v napadeném rozsudku. Současně Vrchní soud v Praze vznesl

pochybnost o postavení vrchního soudu jako účastníka řízení.

Ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR, které si Ústavní soud

rovněž vyžádal, je pak uvedeno, že problematiku dané věci a výrok

rozhodnutí je soudce povinen objasnit v důvodech tohoto rozhodnutí

a není oprávněn jít po skončení řízení nad jejich rámec. V plném

rozsahu proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení

vyjádřil rovněž vedlejší účastník, tj. Památkový ústav středních

Čech se sídlem v Praze. Vedlejší účastník se vyjádřil jak

k procesněprávním námitkám, tak i k hmotněprávním námitkám

stěžovatele. K procesněprávním námitkám stěžovatele vedlejší

účastník uvádí, že podle jeho názoru nelze z toho, že se dovolací

soud ve zdůvodnění rozsudku argumentačně věnoval nejen dovolacím

důvodům, ale zkoumal z předložených důkazů i procesní a hmotně-

právní aspekty dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. a zák. č.

128/1946 Sb., dovodit porušení zásady uvedené v § 242 odst. 1

o.s.ř. Rovněž tak námitka, že dovolací soud rozhodl bez nařízení

jednání, se vedlejšímu účastníku jeví ve smyslu § 243a odst. 1

o.s.ř. jako lichá a účelová. V projednávané věci spadaly dovolací

důvody pod ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř., kdy se podle

ust. § 243a odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. jednání nenařizuje.

V oblasti hmotněprávních námitek stěžovatele vedlejší

účastník zastává názor, že dovolací soud správně posoudil důkazní

prostředky předložené stěžovatelem a správně konstatoval, že

k přechodu vlastnického práva na V. C. M. nedošlo a podle

ustanovení dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb.

ani přímo dojít nemohlo. Výmaz vlastnického práva Čs. státu byl

sice na základě stížnosti v roce 1947 proveden, avšak absence

postupu požadovaného ust. § 8 zák. č. 128/1946 Sb., totiž

uplatnění nároku na vrácení majetku u soudu v 3 leté promlčecí

lhůtě, musela nutně způsobit právní následek spočívající

v neobnovení vlastnického práva V. C. M. k nemovitostem. Dále

vedlejší účastník připomíná existenci závěti pořízení V. C. M.,

podle níž byl univerzálním dědicem B. C. M. a nikoliv stěžovatel.

Závěť spolu s dědickou přihláškou univerzálního dědice byla také

Okresním soudem v Dobříši dne 26. 1. 1948 přijata, avšak právní

zástupce univerzálního dědice dne 7. 12. 1948 tomuto soudu

navrhuje, aby dědictví bylo pro nedostatek majetku odbyto

v důsledku konfiskace vyhláškou ONV v Příbrami, čj. 114/65/45, ze

dne 13. 7. 1945. Stalo se tak v období, kdy univerzální dědic měl

možnost uplatnit svůj nárok vůči státu ve smyslu zák. č. 128/1946

Sb., a v období, kdy poznámky vlastnického práva k nemovitostem ve

prospěch Německé říše i čs. státu byly již v pozemkových knihách

vymazány. Vedlejší účastník souhlasí také se závěrem Krajského

soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze o tom, že stěžovatel

- J. C. M. není osobou oprávněnou podle zák. č. 87/1991 Sb., neboť

nebyl závětním, tedy prioritním dědicem ustanoven. Vedlejší

účastník předpokládá, že Ústavní soud neshledá v procedurálním

postupu ani v právních závěrech Vrchního soudu v Praze důvody, pro

které by ústavní stížnosti vyhověl.

V této souvislosti je třeba především uvést, že Ústavní soud

není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,

není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe

atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem

jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě

s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83

Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy

ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.);

jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané

ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu

"hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby

se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se může

zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy,

pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní

principy.

Zásadami spravedlivého procesu, vyplývajícími z Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se potom ve vztahu

k provádění dokazování rozumí, že účastníkovi řízení musí být dána

možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a skutečnostem,

a proto musí mít možnost být přítomen projednávání věci (čl. 38

odst. 2 Listiny). Současně pod zásady spravedlivého procesu musí

být zahrnut i postup soudu při hodnocení důkazů, kdy ve smyslu §§

132, 120 odst. 1 a 157 odst. 2 o.s.ř. je soud povinen hodnotit

důkazy podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné

souvislosti, musí zhodnotit i rozpor mezi důkazy, odůvodnit

odmítnutí důkazu a stanovisko přiměřeně vyložit (čl. 36 odst. 1

Listiny). Pokud obecný soud ve smyslu výše uvedených principů

nepostupoval, zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími

v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupoval

i v rozporu se zásadami vyslovenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 2 Listiny a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1

Ústavy ČR.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní soud

v Praze opřel své rozhodnutí ve věci o skutečnost, že stěžovatel

(J. C. M.) není oprávněnou osobou, protože nedošlo k obnovení

vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro V. C. M. (bratra

stěžovatele) po 4. květnu 1945 a tedy nedošlo ani k přechodu jeho

věcí do vlastnictví státu v rozhodném období (§ 1 odst. 1

restitučního zákona). Tento závěr však Vrchní soud v Praze opřel

o ust. § 1 a § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.

a o ust. zák. č. 128/1946 Sb., podle nichž musí oprávněná osoba

nárok na vrácení majetku, který pozbyla v době nesvobody (tj.

v období po září 1938 do 4. května 1945), uplatnit postupem v zák.

č. 128/1946 Sb. uvedeným. Vrchní soud v Praze při tomto závěru

vycházel z předpokladu, že původní vlastník (V. C. M.) zákonem

požadované právní úkony vedoucí k navrácení majetku neučinil.

Tento svůj předpoklad však neopřel o skutečně zjištěný objektivní

stav a stěžovateli (J. C. M.) neposkytl možnost se k této

skutečnosti vyjádřit, protože o dovolání rozhodl bez nařízení

veřejného jednání. V uvedeném postupu vrchního soudu lze spatřovat

porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl.

38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud dále zjistil, že Krajský soud v Praze, jako

odvolací soud, opřel své rozhodnutí, kterým změnil rozsudek soudu

I. stupně tak, že návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí

zamítl, o skutečnost, že předmětné nemovitosti byly V. C. M.

konfiskovány pro účely pozemkové reformy v roce 1945 podle § 1

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z titulu, že byl

zrádce českého a slovenského národa. Na této skutečnosti (tj.

konfiskaci majetku podle cit. dekretu v červenci 1945) podle

názoru Krajského soudu v Praze nic nezměnila skutečnost, že v roce

1950 byl změněn důvod konfiskace - V. C. M. byl označen za osobu

národnosti německé a nikoliv za zrádce českého a slovenského

národa. Podle názoru Krajského soudu v Praze došlo jen ke změně

důvodu konfiskace. Vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti

z výše uvedených důvodů nebyly v rozhodném období (podle

restitučního zákona) ve vlastnictví V. C. M., dovodil pak Krajský

soud v Praze, že J. C. M. není oprávněnou osobou. Vrchní soud

v Praze jako soud dovolací však v závěru odůvodnění výše uvedenou

právní konstrukci zpochybnil tím, že vyslovil, že V. C. M. nebyl

ani zrádce ani osoba národnosti německé. V důsledku tohoto

vyjádření není rozhodnutí krajského soudu opřeno o objektivně

zjištěné skutečnosti. V odůvodnění svého rozsudku se však vrchní

soud dostatečně nevypořádal s důkazy, které byly v průběhu řízení

předloženy a o něž svoje rozhodnutí opřel krajský soud. V této

situaci lze spatřovat porušení ústavního principu spravedlivého

procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ohledně rozhodnutí Krajského soudu v Praze, týkajícího se

národnosti (německé) V. C. M., je potom namístě úvaha o tom, zda

takto určená národnost (sčítání lidu z roku 1930, údaj

o národnosti nezletilého uveden otcem nezletilého) je určující,

definitivní a nezpochybnitelná právě s ohledem na již prokázané

postoje a chování V. C. M. zejména a právě v době nesvobody.

Stranou pozornosti odvolacího soudu plně zůstala otázka

vlastnictví k dotčeným nemovitostem, a to s ohledem na rozhodnutí

Zemského soudu v Praze, čj. RV 16/47-3, ze dne 11. 3. 1947,

i Krajského soudu civilního v Praze, sp. zn. Zd 1684/47, ze dne

13. 6. 1947, jako soudu knihovního, jímž byly zrušeny konfiskace

jak ve prospěch Německé říše, tak i československého státu

a proveden výmaz jejich vlastnických práv.

Výše uvedené skutečnosti vedly Ústavní soud k závěru, že

rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena základní práva

stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny,

a proto rozhodl, jak v nálezu uvedeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 17. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru