Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 749/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.08.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
důkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.749.14.1
Datum podání26.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 78

396/2012 Sb., čl. IV odst.4

513/1991 Sb., § 323

99/1963 Sb., § 120, § 274, § 133


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 749/14 ze dne 7. 8. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Libuše Krafft, zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 8 - Karlín, Prvního pluku 320/17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 987/2011-466, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010 č. j. 10 Cmo 52/2010-435 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 č. j. 11 Cm 30/2005-371, spojené s návrhem na zrušení blíže nespecifikovaných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení blíže nespecifikovaných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 26. 2. 2014 se JUDr. Libuše Krafft (dále též jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o určení pravosti pohledávky, kterou žalovaná (v řízení označená jako "žalovaná č. 2/") popřela co do její pravosti a výše na přezkumném jednání konaném dne 12. 1. 2005 u Městského soudu v Praze (dále též jen "nalézací soud"), po prohlášení konkursu na majetek dlužníka Bytové družstvo Salve 10 "v likvidaci", se sídlem v Praze 2, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala "návrh na zrušení těch ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. ...., která umožňují výkon rozhodnutí podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, sepsanému podle § 78 zák. 120/2001 Sb. exekuční řád, před zrušením tohoto ustanovení zákonem 396/2012 ke dni 1. 1. 2013."

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 16. 9. 2009 rozsudkem č. j. 11 Cm 30/2005-371 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud"), v incidenčním sporu žalobkyně OKTOPUS, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5 (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému 1/ Mgr. Milanu Edelmanovi, správci konkursní podstaty Bytového družstva Salve 10 "v likvidaci", se sídlem v Praze 2 (úpadce) a proti 2/ JUDr. Libuši Krafft (jako popírající konkursní věřitelce), určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 3 511 025,10 Kč s přísl. je pohledávkou existující co do nároku i výše (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Nalézací soud konstatoval, že dne 22. 7. 2002 uznal úpadce písemně svůj určitý závazek uhradit právnímu předchůdci žalobkyně částku 3 511 025,10 Kč a ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. se má za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. V řízení opak najevo nevyšel. Soud měl proto za prokázanou skutečnost, že pohledávka žalobkyně ve výši 3 511 025,10 Kč, kterou dne 22. 7. 2002 dlužník uznal, byla pohledávkou existující, a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Dne 2. 9. 2010 rozsudkem č. j. 10 Cmo 52/2010-435 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2009 č. j. 11 Cm 30/2005-371 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího soudu a pro stručnost odkázal na pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se nalézací soud se všemi důležitými aspekty případu dostatečně vypořádal. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami ohledně splnění podmínek pro prohlášení konkursu, rozhodování vyloučeným soudcem, porušení zásady koncentrace řízení a volného hodnocení důkazů a absolutní neplatnosti uznání závazku.

Dne 31. 10. 2013 usnesením č. j. 29 Cdo 987/2011-466 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2010 č. j. 10 Cmo 52/2010-435 odmítl (výrok I) jako nepřípustné, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že neshledal důvod připustit dovolání, neboť žalovaná (oproti svému mínění) nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolacího soudu dovolací argumentace byla z podstatné části skutkovou polemikou se závěry napadeného rozhodnutí a kritikou hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů; vytýkanými vadami, tj. nepřezkoumatelností rozhodnutí nalézacího soudu a neprovedením žalobkyní navrhovaných důkazů, řízení netrpí. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil, a odvolací soud tak neměl žádný důvod k (žalobkyní) navrhovanému postupu podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vypořádaly s důvody, pro které nebyly provedeny další dovolatelkou navrhované důkazy (k tomu srov. zejména str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud se dále vypořádal s žalobkyní uplatněnými zmatečnostními vadami řízení, otázkou, zda likvidátor byl oprávněn jménem společnosti uznat závazek společnosti s účinky vyplývajícími z § 323 obch. zákoníku, tvrzením žalované o popření nejen pravosti, ale i výše přihlášení pohledávky, a dokazování fotokopiemi listin.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala dosavadní průběh a výsledky řízení a v části VIII ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a zejména právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 a právo na dědictví a právo pokojného užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Požadavky spravedlivého procesu byly dle stěžovatelky porušeny obrácením důkazního břemene, nesprávným posouzením platnosti smluv o půjčce ze dne 9. 3. 1999 a ze dne 4. 10. 1999, a uznání dluhu likvidátorem. Stěžovatelka uvedla a komentovala řadu skutkových okolností a polemizovala s jejich posouzením obecnými soudy; poukázala též na množství procesních pochybení, k nimž v řízení mělo dojít, neodůvodněné neprovedení důkazů a průtahy v řízení o vydání bytu 433/10 do jejího vlastnictví. Odmítnutí dovolání dovolacím soudem stěžovatelka označila za denegatio iustitiae, neboť dle jejího přesvědčení dovolání splňovalo podmínky věcného projednání.

Návrh na zrušení blíže nespecifikované části exekučního řádu stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že dnes platné ustanovení § 274 o. s. ř. již exekutorský zápis jako exekuční titul neuvádí, neřeší však jednoznačně otázku, zda jsou v platnosti již vydané exekutorské zápisy, podle nichž nebylo doposud právo oprávněného vykonáno.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení před obecnými soudy, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo dle přesvědčení Ústavního soudu tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména vadným postupem při dokazování, nesprávným právním posouzením a zbytečnými průtahy v řízení.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace procesního či hmotněprávního ustanovení zákona obecnými soudy (v daném případě v rámci posouzení pravosti pohledávky uplatněné po prohlášení konkursu) zásadně bez dalšího nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], což Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani v ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Nalézací soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelkou popřená pohledávka existuje co do nároku i výše. Odvolací soud se taktéž dostatečně vypořádal se všemi stěžovatelkou v odvolání uplatněnými námitkami, stejně tak se dovolací soud podrobně vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, stejně jako dalších základních práv či svobod, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Obecné soudy dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivá tvrzení stěžovatelky, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného obecnými soudy rozhodujícími o její žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i v ústavní stížnosti nijak neodůvodněné tvrzení stěžovatelky o zbytečných průtazích v řízení, stejně jako její návrh za zrušení (blíže nespecifikované) části exekučního zákona.

K tvrzení stěžovatelky o nejasnosti právního režimu exekutorského zápisu po datu 1. 1. 2013, tj. po zrušení ustanovení § 78 exekučního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., Ústavní soud poznamenává, že není jeho úkolem vykládat podústavní předpisy, nicméně je toho názoru, že z přechodných ustanovení čl. IV odst. 4 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zjevně plyne, že exekutorské zápisy podle § 78 písm. a) exekučního řádu, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, které byly sepsány do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jsou exekučním titulem i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru