Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 747/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.07.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoučení
Pracovní poměr
Pracovní úraz
pracovní smlouva
zaměstnavatel
zaměstnanec
Pojištění
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.747.20.1
Datum podání12.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

125/1993 Sb., § 1 odst.1 písm.b

262/2006 Sb., § 19, § 33

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 747/20 ze dne 23. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HALSTAV-J.B., s. r. o., sídlem Počerny 106, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 21 Cdo 2124/2018-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017 č. j. 30 Co 362/2017-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne ze dne 9. 3. 2017 č. j. 22 C 189/2016-118, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vyhověl stěžovatelčině žalobě a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 122 280 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za pracovní úraz stěžovatelčina zaměstnance. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka, která má jediného společníka a jednatele Jiřího Buriana, uzavřela v postavení zaměstnavatele s Jiřím Burianem jako zaměstnancem pracovní smlouvu na výkon práce montážní mistr. Dne 4. 9. 2013 Jiří Burian utrpěl pracovní úraz. Stěžovatelka proto požádala vedlejší účastnici o odškodnění, což však tato odmítla s odůvodněním, že mezi stěžovatelkou a poškozeným nevznikl pracovněprávní vztah. Obvodní soud dospěl k závěru, že pracovní smlouva, byla-li podepsána Jiřím Burianem jak na straně zaměstnavatele, tak na straně zaměstnance, byla neplatná, nicméně uvedený vztah bylo nutno posoudit jako tzv. faktický pracovní poměr. Vzhledem pak k tomu, že k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů pro stěžovatelku v rámci tzv. faktického pracovního poměru, odpovídala stěžovatelka Jiřímu Burianovi jako zaměstnanci za škodu vzniklou tímto úrazem, a měla proto právo, aby jí vedlejší účastnice zaplatila v souladu s vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen "vyhláška č. 125/1993 Sb."), to, co stěžovatelka na náhradě škody zaplatila již přímo poškozenému Jiřímu Burianovi.

3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že pracovní smlouva byla neplatná, nesouhlasil však již s tím, že by mezi stěžovatelkou a poškozeným vznikl tzv. faktický pracovní poměr, neboť práce pro stěžovatelku nesplňovala náležitosti závislé práce, zejména nebyl dán vztah nadřízenosti a podřízenosti, neboť to byl ve skutečnosti sám poškozený, který si určoval práci, vyplácel si mzdu atp. Za popsané situace tak nebyl dán základní předpoklad pro odpovědnost stěžovatelky za škodu vzniklou poškozenému, a nepřipadalo tak ani v úvahu vyplácení jakéhokoliv plnění vedlejší účastnicí.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným rozsudkem v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítl, ve zbývající části ho zamítl. Souhlasil se závěrem nižších soudů, že mezi stěžovatelkou a poškozeným nevznikl pracovní poměr, na rozdíl od městského soudu však byl toho názoru, že ke vzniku tzv. faktického pracovního poměru došlo, a poškozený tak měl právo na náhradu škody. Nejvyšší soud však zároveň uzavřel, že tzv. faktický pracovní poměr není pracovněprávním vztahem podle § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a § 1 odst. 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., a zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání tak na jeho základě nevzniká. Stěžovatelce proto nevzniklo právo na vydání toho, co by jinak vedlejší účastnice za stěžovatelku plnila, neboť šlo o plnění poskytnuté mimo pracovněprávní vztah, které stěžovatelka poškozenému uhradila jako důsledek urovnání mimoprávního (faktického) vztahu a které zákonné pojištění nepokrývá. Další námitky týkající se absence poučení městským soudem a nesprávně provedeného důkazu výpovědí jednatele stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje tři námitky. Zaprvé, závěr obecných soudů o neplatnosti pracovní smlouvy je v rozporu se zásadou autonomie vůle. Předpoklad rozdílnosti zájmů zaměstnavatele a zaměstnance, z něhož soudy vyšly, není dle stěžovatelky správný, neboť výsledný obsah smlouvy nemusí být vždy nutně pro jednu ze smluvních stran méně výhodný než pro stranu druhou. Zadruhé, dospěl-li městský soud i Nejvyšší soud k závěru, že nedošlo ke vzniku faktického pracovního poměru, je takový závěr rozporný se závěry judikatury, na kterou stěžovatelka zároveň odkazuje. Zatřetí, městský soud nesplnil svou poučovací povinnost a stěžovatelku nevyzval k doplnění skutkových tvrzení, přičemž absenci těchto tvrzení nahradil výslechem poškozeného, jenž je zároveň jednatelem stěžovatelky. K uvedenému přistoupil, aniž poškozenému/jednateli stěžovatelky sdělil, v jakém procesním postavení je vyslýchán. Nejvyšší soud pak uvedená pochybení nenapravil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovým pochybením však v posuzované věci nedošlo.

9. Předně nutno uvést, že ačkoliv stěžovatelka výslovně navrhuje zrušení pouze rozsudku Nejvyššího soudu, z odůvodnění ústavní stížnosti lze dovodit, že jí napadá i rozhodnutí nižších soudů, především městského soudu.

10. Nesouhlasí-li stěžovatelka s posouzením pracovní smlouvy jako neplatné a namítá-li, že soudy tvrzený předpoklad rozdílnosti zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je nesprávný, když výsledný obsah smlouvy může být výhodný pro obě strany, Ústavní soud odkazuje především na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, v němž bylo stěžovatelce srozumitelně vysvětleno, že skutečnost, že s uzavřenou smlouvou mohou být v řadě případů zcela spokojeny obě strany, není v tomto ohledu rozhodná. Uváděná rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je totiž dána objektivně, neboť každá ze stran usiluje o sjednání pracovní smlouvy pro sebe co nejvýhodnější, na čemž nic nemění ani skutečnost, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v takovém případě jsou základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy odlišná (viz zejména str. 6 rozsudku Nejvyššího soudu).

11. Odmítnout je nutno i námitky směřující vůči posouzení existence tzv. faktického pracovního poměru. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti zaměřuje na prokázání, že mezi ní a poškozeným vznikl tzv. faktický pracovní poměr, přičemž zcela pomíjí, že na rozdíl od městského soudu jí Nejvyšší soud dal v tomto ohledu zapravdu. Není tak zcela zřejmé, v čem konkrétně stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu, neboť ten v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl ve shodě se stěžovatelkou k tomu, že tzv. faktický pracovní poměr mezi ní a poškozeným vznikl. Druhou věcí je již to, že Nejvyšší soud z tohoto dílčího závěru nevyvodil stěžovatelkou chtěné důsledky v podobě vzniku zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v jehož důsledku by stěžovatelce vzniklo právo na vyplacení žalovaného plnění vedlejší účastnicí; proti tomu však již stěžovatelka v ústavní stížnosti (překvapivě) ničeho nenamítá.

12. Ke zbývajícím námitkám proti postupu městského soudu (námitka absence poučení městským soudem a námitka nesprávně provedeného důkazu výpovědí jednatele stěžovatelky) a Nejvyššího soudu, který dle stěžovatelky pochybení městského soudu nenapravil, Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatelčiny výhrady nesdílí. Nejvyšší soud naopak náležitě zdůvodnil, z jakého důvodu nebylo v řízení před městským soudem nutné přistoupit k poučení stěžovatelky podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a vysvětlil též, proč se městský soud nemohl dopustit ani stěžovatelkou tvrzeného nesprávného postupu při provádění důkazu výpovědí jednatele stěžovatelky (v podrobnostech viz str. 9 a 10 rozsudku Nejvyššího soudu). Odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za pečlivé a nemá mu z hlediska ústavnosti co vytknout.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru