Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 746/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.746.10.1
Datum podání15.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 746/10 ze dne 29. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky XIO.CZ, a. s., se sídlem Praha 3, Soběslavská 48, IČ 26226260, zastoupené Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2010 č. j. 33 Cdo 5307/2009-53, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2008 č. j. 19 Co 417/2008-37 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2008 č. j. 4 C 623/2007-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 12. 3. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 29. 6. 2010, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zastaveno řízení, stěžovatelce jako žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému Mgr. S. H. na nákladech řízení částku 39 400 Kč a také jí byl vrácen soudní poplatek. Proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, avšak Městský soud v Praze je ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud usnesením, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně - pro nedostatek své funkční příslušnosti - zastavil (výrok I), dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).

V ústavní stížnosti stěžovatelka soudu prvního stupně i soudu odvolacímu vytýká, že při posouzení otázky náhrady nákladů řízení postupovaly protiústavně. Jde-li o napadené usnesení dovolacího soudu, stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud mohl a měl její dovolání - vzhledem k pochybení soudů nižších stupňů - posoudit, a to jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní právní význam, a po tomto posouzení napadené usnesení odvolacího soudu zrušit.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Jde-li o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

V případě výroku I a III "dovolacího" usnesení stěžovatelka žádné námitky neuplatňuje, tyto směřují jen proti výroku II, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť nešlo o rozhodnutí ve věci samé, ani ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť rozhodnutí o nákladech řízení nepatří mezi případy, které jsou v těchto ustanoveních taxativně uvedeny. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, na základě čeho stěžovatelka usuzuje, že Nejvyšší soud mohl, resp. měl dovolání posoudit, jestliže žádné ustanovení občanského soudního řádu přípustnost daného mimořádného opravného prostředku nezakládá. Přípustnost dovolání sice může záviset na tom, že odvolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, to však platí pouze pro rozhodnutí buď ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nebo pro rozhodnutí (usnesení) uvedená v ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř.

Napadá-li stěžovatelka usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího, podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V posuzované věci bylo zmíněným posledním procesním prostředkem nikoliv dovolání, ale odvolání, a tudíž povinností stěžovatelky bylo podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto řádného opravného prostředku. Možno dodat, že aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v úvahu nepřipadá, protože Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání nikoliv z důvodů "závisejících na jeho uvážení" [jedná se o případy, kdy dovolání bylo odmítnuto s tím, že nebyla splněna podmínka ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Pokud stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 12. 3. 2010, ačkoliv jí rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno již v roce 2009, což plyne již z faktu, že stěžovatelka proti němu v tomto roce podala zmiňované dovolání, učinila tak po zákonem stanovené lhůtě.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru