Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 744/06 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
Věcný rejstříkmlčenlivost
Svědek
státní tajemství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 5/49 SbNU 659
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.744.06.1
Datum podání27.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 10 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 8 odst.5, § 158 odst.5, § 2 odst.4

337/1992 Sb., § 24 odst.5 písm.f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 744/06 ze dne 10. 4. 2008

U 5/49 SbNU 659

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 10. dubna 2008 sp. zn. III. ÚS 744/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Ž. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2006 č. j. 0 Nt 1745/2006-3, kterým byl udělen předchozí souhlas policejnímu orgánu, aby si od stěžovatele coby daňového poradce vyžádal o utajovaných skutečnostech vysvětlení, případně i svědeckou výpověď v trestním řízení, a proti postupu Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje, SKPV, pracoviště Vsetín, v trestním řízení vedeném pod sp. zn. ČTS:PSM-226/OL-2005.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, zaručeného článkem 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, popř. policejnímu orgánu, aby obnovily stav před porušením výše uvedených základních práv stěžovatele.

Jak Ústavní soud zjistil z příloh projednávaného návrhu, byl napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci ve smyslu § 8 odst. 5 tr. řádu udělen policejnímu orgánu předchozí souhlas, aby si od stěžovatele, který působí jako daňový poradce, vyžádal vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. řádu, popř. i jeho svědeckou výpověď o tom, jaká byla v průběhu roku 2004 a 2005 finanční situace společnosti L. H., s. r. o. K vydání napadeného rozhodnutí došlo v souvislosti s trestním řízením, vedeným Policií České republiky, Správou Severomoravského kraje, SKPV, pracoviště Vsetín, pod ČTS: PSM-226/OL-2005 ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měli dopustit jednatelé uvedené obchodní společnosti tím, že v průběhu roku 2004 uzavřeli kupní smlouvy se společností podnikatele R. K., na jejichž základě od něj odebírali pilařskou kulatinu, přičemž věděli, že nejsou schopni vzhledem ke špatné hospodářské situaci společnosti L. H., s. r. o., cenu kulatiny uhradit, čímž způsobili R. K. škodu v celkové výši takřka 10 milionů Kč.

Okresní soud v napadeném usnesení konstatoval, že k prokázání objektivní stránky výše popsaného jednání je třeba zjistit, jaká byla v rozhodné době hospodářská situace společnosti L. H. Obecný soud konstatoval, že se policejnímu orgánu nepodařilo zajistit účetnictví této společnosti, neboť její statutární zástupci převedli obchodní podíl na M. J., která však uvedla, že jí účetnictví nepředali, ačkoliv oni to tvrdí. Další možností, jak získat potřebné údaje, je výslech tehdejšího daňového poradce Ing. J. Ž., který i podle vysvětlení bývalé účetní Ing. J. K. byl s finanční situací společnosti L. H., s. r. o., obeznámen. Obecný soud dospěl k závěru, že za situace, kdy není možno kontaktovat jednatelku a likvidátorku uvedené společnosti, neboť tato osoba je neznámého pobytu, a nelze tak dosáhnout zproštění povinnosti mlčenlivosti daňového poradce ve smyslu § 6 odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o daňovém poradenství"), přičemž tento zákon nestanoví zvláštní podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, je třeba ve smyslu § 8 odst. 5 tr. řádu rozhodnout o udělení předchozího souhlasu k podání vysvětlení, eventuálně k výslechu stěžovatele, kde by objasnil výše uvedené skutečnosti, které jsou podle citovaného zákona utajeny, pro účely trestního stíhání.

Stěžovatel se po předvolání k podání vysvětlení dne 15. 8. 2006 odvolal na § 158 odst. 7 tr. řádu, podle něhož nesmí být vysvětlení požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Policejní orgán však s poukazem na napadené rozhodnutí soudu stěžovateli pohrozil uložením pořádkové pokuty dle § 66 tr. řádu a stěžovatel následně ve výše uvedené trestní věci před policejním orgánem vypovídal.

II.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s postupem okresního soudu i policejního orgánu a namítá, že podle výroku napadeného usnesení byl sice udělen předchozí souhlas s vyžádáním vysvětlení, případně svědecké výpovědi od osoby vázané státem uznanou mlčenlivostí, aniž by však došlo ke zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost. Stěžovatel poukazuje na systematiku zařazení § 8 odst. 5 tr. řádu, z níž dle jeho názoru vyplývá, že se toto ustanovení vztahuje na vyžádání informací krytých povinnou mlčenlivostí jinak než v rámci informativního výslechu podle § 158 odst. 5 tr. řádu. Podle § 2 odst. 4 tr. řádu je orgánům činným v trestním řízení uloženo projednávat věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Jak stěžovatel zdůrazňuje, lze při provádění úkonů trestního řízení do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu řízení. Stěžovatel poukazuje na znění § 6 odst. 8 zákona o daňovém poradenství, podle něhož je daňový poradce povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem daňového poradenství. Aiv případě, je-li povinnosti mlčenlivosti klientem zproštěn, je daňový poradce povinen i přesto zachovávat mlčenlivost, pokud je to v zájmu klienta. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá nepřípustnost postupu daňového poradce, který by směřoval proti zájmu klienta. Výjimkou je situace, na kterou se povinnost mlčenlivosti nevztahuje.

Stěžovatel v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti podává zevrubný výklad k charakteru a účelu § 8 odst. 5 tr. řádu, jejž doplňuje citacemi z analýz trestního kolegia Nejvyššího soudu (Ts 42/2003) a stanoviska nejvyšší státní zástupkyně č. 11/2004. Stěžovatel především namítá, že § 8 odst. 5 tr. řádu není obecným institutem dovolujícím průlom do zákonné povinnosti mlčenlivosti absolutně ve všech případech. Toto ustanovení je, jak stěžovatel připomíná, nutno vykládat tak, že absence zvláštní úpravy podmínek zproštění mlčenlivosti v jiném zákoně zakládá možnost nahradit neexistující podmínky prolomení mlčenlivosti v trestním řízení volnou úvahou nezávislého soudu. Na závěr svého návrhu stěžovatel dospívá k názoru o porušení jeho základních práv garantovaných článkem 10 odst. 2 a 3 Listiny.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkami ústavně konformního postupu dle § 8 odst. 5 tr. řádu se Ústavní soud zabýval již ve svém zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 321/06 ze dne 18. 12. 2006 (N 229/43 SbNU 595). Ustanovení § 8 odst. 5 bylo do trestního řádu doplněno tzv. velkou novelou, zákonem č. 265/2001 Sb. Bylo tak reagováno mimo jiné na skutečnost, že právní úprava mlčenlivosti, uložená osobám nejrůznějšími právními předpisy, je velmi nejednotná, nesystematická, a zejména ve starších předpisech již neodpovídá současným organizačním a právním vztahům. Některé z těchto předpisů totiž jen obecně stanoví povinnost dodržovat nebo respektovat mlčenlivost, v jiných se lze setkat i s vymezením okruhu skutečností, jichž se mlčenlivost týká, s vymezením okruhu osob, které jsou vázány mlčenlivostí, s důvody jejich zproštění mlčenlivosti, resp. jejího prolomení, a s tím, kdo je oprávněn určitou osobu zprostit mlčenlivosti; některé z předpisů pak stanoví, že pro účely trestního řízení se osoby jinak vázané mlčenlivostí považují ze zákona za zproštěné této mlčenlivosti (viz např. zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů). Proto výše uvedená novelizace trestního řádu doplnila ustanovení § 8 odst. 5, které uvedenou situaci řeší, tak, že nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto skutečnosti pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 90 a násl. a 808 a násl. nebo Šámal, P. , Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J.: Přípravné řízení trestní. Praha: C. H. Beck 2003, str. 387 a násl. ). Ve shodě s citovaným komentářem k trestnímu řádu zastává i Ústavní soud názor (blíže viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 321/06), že pokud ustanovení zvláštního předpisu sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky ve vztahu k trestnímu řízení (totiž nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat předmětné skutečnosti), je postup podle § 8 odst. 5 trestního řádu možný. Tak je tomu i v případě zákona o daňovém poradenství.

V projednávané věci se ze strany obecnéhosoudu, resp. policejního orgánu jednalo o postup zcela ve smyslu výše uvedené právní úpravy, jež mimo jiné dopadá právě na situaci daňových poradců. Jak stěžovatel sám v odůvodnění ústavní stížnosti opakovaně uvádí, citovaný zákon o daňovém poradenství nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, na něž se podle tohoto předpisu vztahuje povinnost mlčenlivosti. Současně, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení obecného soudu, v projednávané věci nemohlo postupem předpokládaným citovaným zákonem dojít ke zbavení či zproštění takové povinnosti. Citovaná stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu a nejvyšší státní zástupkyně, zdůrazňující podpůrný charakter uvedeného ustanovení, naopak potvrzují správnost postupu okresního soudu a policejního orgánu.

Zdůrazňuje-li dále stěžovatel roli nezávisléhosoudce, jehož úkolem je v rámci postupu dle § 8 odst. 5 tr. řádu přezkoumat, zda má v konkrétním případě převážit zájem na objasnění trestné činnosti nad zájmem na zachování státem uložené či uznané mlčenlivosti, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že z napadeného rozhodnutí obecného soudu ani z vlastní argumentace stěžovatele neplyne nic, co by nasvědčovalo tomu, že při vydání napadeného rozhodnutí nebylo dbáno zásad přiměřenosti, zdrženlivosti a subsidiarity. Jedinou konkrétní výtkou je námitka, že požadované informace o finanční situaci společnosti L. H., s. r. o., bylo možno získat z internetového seznamu listin založených ve sbírce listin obchodního rejstříku, s tím, že účetní závěrky uvedené společnosti za roky 2001-2004 byly průběžně zakládány ve veřejně přístupné sbírce listin obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ostravě. Jak však vyplývá ze samotného vyjádření stěžovatele na str. 2 jeho návrhu, má uvedený internetový seznam toliko ,,informativní" charakter, a z listin v něm uvedených tudíž finanční situace zcela přesně vyplývat nemusí, odhlédneme-li od pravděpodobnosti ovlivnění obsahu tohoto seznamu ze strany managementu obchodní společnosti. Za stejně irelevantní z hlediska správnosti postupu soudu, resp. policejního orgánu lze považovat i odkaz stěžovatele na § 24 odst. 5 písm. f) bod 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, podle něhož se povinnosti zachovávat mlčenlivost nelze dovolávat vůči specializovaným policejním složkám určeným ministrem vnitra pro boj se závažnou trestnou činností, pokud tato složka požaduje údaje potřebné pro řízení o trestných činech spáchaných v oblastech uvedených pod body 1 až 3 citovaného ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Lze shrnout, že v posuzovaném případě jde o poměrně závažnou hospodářskou trestnou činnost (škoda ve výši takřka 10 mil. Kč) a zájem na jejím objasnění z hlediska proporcionality zásahů do práv občanů v rámci trestního řízení připouští postup, který obecný soud, resp. policejní orgán zvolil.

Byl-li postup orgánů činných v trestním řízení souladný s právem jednoduchým, tím spíše nelze v projednávané věci přisvědčit tvrzení, podle něhož došlo napadeným rozhodnutím a následným podáním vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. řádu k zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života ve smyslu článku 10 odst. 2 a 3 Listiny. Již ze samotné dikce citovaného článku je zřejmé, že jeho výklad užívaný stěžovatelem je absurdně široký. Obsahem práva na ochranu soukromého života je především právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným [srovnej nález Ústavníhosoudu sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000 (N 32/17 SbNU 229)]. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že v případě stěžovatele, který měl v rámci podání vysvětlení podávat policejnímu orgánu informace o finanční situaci obchodní společnosti, jež byla jeho klientem jako daňového poradce, o skutečnosti osobního soukromí nešlo.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavnísoud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba jako zjevně neopodstatněný odmítnout ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru