Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 743/01Usnesení ÚS ze dne 04.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Důkaz
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.743.01
Datum podání27.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 238, § 239, § 241 odst.3, § 243a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 743/01 ze dne 4. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky M.M., zastoupené Mgr. R.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1245/2001-276, ze dne 2. 10. 2001, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala dne 21. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1245/2001-276, ze dne 2. 10. 2001, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 124/99-175, ze dne 23. 5. 2000. Podle názoru stěžovatelky byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 12 C 65/93, vedený u Okresního soudu v Uherském Hradišti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka v postavení strany žalované, proti níž byla podána žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům. Jednalo se o pozemky, které žalovaná spolu se svou sestrou nabyla darovací smlouvou od rodičů, a to pozemky parc. č. 916 o výměře 166 m2 - zastavěná plocha, parc. č. 199 o výměře 374 m2 - zastavěná plocha, parc. č. 155/1 o výměře 882 m2 - vinice a parc. č. 155/2 o výměře 412 m2 - zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu v U., pro k.ú. P. Tyto pozemky obě sestry na základě dohody užívaly tak, že pozemek parc. č. 155/1 si rozdělily podélně, na pozemku 155/2 (horní a svažitější část pozemku) si žalovaná s rodinou postavila rodinný dům, přičemž kanalizaci vybudovala pod pozemkem, který na základě dohody užívala. Sestra s rodinou si vybudovala rodinný dům na pozemku parc. č. 199 (spodní část celého pozemku). V souvislosti s těmito stavbami došlo ještě k dalším dílčím úpravám, takže došlo fakticky k reálnému rozdělení pozemků, které bylo zachyceno v geometrickém plánu v roce 1976, avšak toto rozdělení nebylo provedeno právně a zachyceno v katastru nemovitostí. V roce 1992 sestra žalované darovala svůj podíl na uvedených nemovitostech synovi, který byl žalobcem v řízení před obecnými soudy. Podanou žalobou se tento žalobce domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání. Ve věci rozhodl Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem, č.j. 12 C 65/93-93, ze dne 3. 3. 1997 tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví k výše specifikovaným pozemkům a pozemky rozdělil mezi účastníky tak, že do vlastnictví žalobce přikázal pozemky parc. č. 199 a část pozemku parc. č. 155/1 o výměře 543 m2 , do vlastnictví žalované pak přikázal pozemky parc. č. 155/2, 916 a část pozemku parc. č. 155/1 o výměře 339 m2 . Ve prospěch žalované zřídil věcné břemeno, spočívající ve vedení odpadové kanalizace přes část pozemku parc. č. 155/1, přikázané žalobci, a žalobci uložil umožnit oprávněným z věcného břemene údržbu a opravy kanalizace.

K odvolání žalované rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který usnesením, č.j. 20 Co 246/97-127, ze dne 14. 7. 1998, zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví i s jejich rozdělením mezi účastníky řízení, avšak soudu I. stupně vytkl, že se nezabýval hodnotou pozemků přikázaných jednotlivým účastníkům a případné rozdíly nevypořádal.

Okresní soud v Uherském Hradišti částečným rozsudkem, č.j. 12 C 65/93-141, ze dne 30. 11. 1998, rozhodl ve věci samé shodně jako v předcházejícím svém rozsudku s tím, že o vzájemných nárocích účastníků z vypořádání podílového spoluvlastnictví a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

K odvolání žalované rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudkem, č.j. 20 Co 124/99-175, ze dne 23. 5. 2000, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením tak, jak je provedl tento soud.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítala, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Dále namítala, že v průběhu řízení opakovaně navrhovala výslech svědkyně - své sestry o vzájemné dohodě pro užívání předmětných nemovitostí. Soud tento výslech sice nařídil, ale neprovedl. Žalovaná rovněž namítala nesprávné hodnocení vyjádření znalců jako znaleckých posudků. Rozdělení pozemků považovala za nepřiměřeně tvrdé vůči své osobě a poukázala na to, že soudy nezohlednil všechny okolnosti. V doplňku dovolání poukázala na to, že žalobce nikdy nenavrhoval zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 155/2, ale k pozemku parc. č. 156/2, k němuž účastníkům spoluvlastnické právo nesvědčilo. Tato skutečnost je podle jejího názoru podstatnou vadou řízení. Nejvyšší soud ČR posoudil všechny dovolací důvody a dospěl k závěru, že není dán dovolací důvod podle § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), protože rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Dále konstatoval, že není dán ani dovolací důvod podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože soud I. stupně rozsudkem, kterým byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. Ve věci nejsou rovněž splněny podmínky § 239 o.s.ř., protože odvolací soud svým výrokem přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala. Dále se Nejvyšší soud ČR zabýval posouzením dovolacích důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř., avšak existenci hrubých vad řízení z obsahu spisu nezjistil. K námitce žalované, že žalobce nikdy nevznesl návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 155/2, ale navrhoval zrušení spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 156/2, k němuž účastníci nikdy neměli spoluvlastnický vztah, dovolací soud uvedl, že z celého spisu a všech podání lze dovodit, že se jedná o chybu v psaní. Tuto námitku by bylo možno považovat za jinou vadu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., dovolací soud se jí pro nepřípustnost dovolání nemohl zabývat. Nejvyšší soud ČR proto usnesením, č.j. 22 Cdo 1245/2001-276, ze dne 2. 10. 2001, dovolání odmítl.

Proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), protože v tomto rozhodnutí spatřovala porušení svých základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala navrhovatelka v tom, že je povinností Nejvyššího soudu ČR přezkoumat každé rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je podáno dovolání, zda toto rozhodnutí netrpí takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečnými. Soud I. stupně a následně odvolací soud rozhodly nad rámec návrhu žalobce, protože rozhodly o zrušení spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 155/2, když žalobce takový návrh neučinil, ale naopak navrhoval chybně zrušení spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 156/2 a soudy tuto vadu neodstranily. Podle přesvědčení stěžovatelky se jedná o vadu podstatnou. Dále stěžovatelka vidí porušení svých práv v tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, nebyly provedeny navrhované důkazy, které prokazatelně mohly osvědčit skutečnosti v řízení tvrzené, což rovněž představuje podstatnou vadu, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále se odvolací soud nezabýval rozpory mezi obsahem listin ve spisech a obsahem odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud tak porušil své základní povinnosti a nezajistil spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků. Nejvyšší soud ČR porušil tato práva stěžovatelky, když nepřezkoumal napadené řízení právě s ohledem na uvedené podstatné vady řízení. Nejvyšší soud ČR měl porušit i základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. právo, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a aby se stěžovatelka mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tímto jednáním Nejvyšší soud ČR porušil i čl. 90 Ústavy ČR. Uvedenými postupy došlo podle názoru stěžovatelky i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu ČR.

K výzvě navrhovatelky podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že k věci samé odkazuje zcela na odůvodnění napadeného usnesení a domnívá se, že nedošlo k porušení ve stížnosti uvedených základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se v rámci podané ústavní stížnosti zabýval nejdříve přezkoumáním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání a shodl se se závěry dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. V dané věci Ústavní soud konstatoval, že není dána přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 o.s.ř., protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, přičemž nebyly naplněny ani podmínky stanovené v § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že není dána přípustnost dovolání ani podle § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., protože v rozsudku odvolacího soudu nebyla vyslovena přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a stěžovatelka ani v řízení před odvolacím soudem nenavrhovala vyslovení přípustnosti dovolání (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud se shodl i se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že v předmětné věci nelze vyslovit přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 o.s.ř., protože takové vady, které by zakládaly přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení v řízení zjištěny nebyly. Je proto nutno akceptovat právní závěr Nejvyššího soudu ČR, že v předmětné věci není přípustné dovolání. Pokud Nejvyšší soud ČR postupoval, jak výše uvedeno, v souladu s ustanoveními, které upravují podmínky pro přípustnost dovolání a tedy možnost, kdy vůbec se tento soud může napadeným rozsudkem zabývat, nelze tento jeho postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatelky namítala, že řízení bylo postiženo vadou, spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, resp. v rozhodování soudů o pozemku, který nebyl předmětem návrhu, tedy uplatňovala dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř., pak je nutno připomenout, že k tomu, aby Nejvyšší soud ČR mohl zkoumat, zda napadené rozhodnutí a řízení předcházející trpělo uvedenými vadami, je zapotřebí, aby tento soud mohl napadené rozhodnutí vůbec v dovolacím řízení přezkoumávat, tedy aby proti napadenému rozhodnutí bylo dovolání přípustné. Vzhledem k výše uvedenému však proti rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo dovolání přípustné, a proto Nejvyšší soud postupoval v souladu se stanovenými pravidly, jestliže konstatoval, že tyto vady vzhledem k nepřípustnosti dovolání zkoumat nemůže. I v tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem dovolacího soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka dále namítala porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, zejména práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle § 243a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud rozhodne o dovolání bez jednání. Pouze považuje-li to za vhodné nebo provádí-li se dokazování, nařídí dovolací soud k projednání dovolání ústní jednání. V předmětné věci posuzoval Nejvyšší soud ČR pouze otázku přípustnosti dovolání, nezabýval se meritorním jednáním ve věci, kdy by bylo možno nařizovat ústní jednání k projednání dovolání či provedení důkazů. Nelze proto dospět k závěru, že by postupem dovolacího soudu bylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Konečně navrhovatelka namítala porušení čl. 11, tedy narušení svého vlastnického práva. K této námitce Ústavní soud pouze uvádí, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu bylo výslovně rozhodnutím procesním a nedotýkalo se merita věci a nemohlo proto dojít k zásahu do uvedeného práva.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru