Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 74/98Usnesení ÚS ze dne 07.05.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.74.98
Datum podání17.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 74/98 ze dne 7. 5. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 74/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.K., zastoupeného advokátem JUDr. M.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 3 CDON 1321/96, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 1994, sp. zn. 19 Co 295/94, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. listopadu 1997 (sp. zn. 3 CDON 1321/96) a Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 1994 (sp. zn. 19 Co 295/94) a tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci těmito rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že (obsahově) nevyhověly jeho návrhu na zrušení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené formou notářského zápisu (ze dne 31. července 1975) mezi F. a A.K. (jako prodávajícími) a J. a L.S. (jako kupujícími), a to potud, pokud touto smlouvou byly (bezúplatně) převedeny také pozemky v řízení před obecnými soudy blíže označené a popsané

1

III. ÚS 74/98

jako pozemky v té době v bezplatném užívání socialistické organizace; Krajský soud v Brně ve věci rozhodoval jako soud odvolací (svým rozhodnutím změnil rozhodnutí obecné soudu I. stupně), Nejvyšší soud ČR pak jako soud dovolací dovolání navrhovatelky v prvém pořadí (nikoli tedy stěžovatele) zamítl. Maje za to, že oba posléze označené soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo, jak vpředu již bylo uvedeno, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí (viz shora) obecných soudů zrušil.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel (spolu s dalšími třemi účastníky řízení) usiloval v řízení před obecnými soudy o zrušení neplatnosti vpředu zmíněné kupní smlouvy proto, že spolu s domem a patrně stavební plochou, A. a F.K. (jako prodávající), "neměli v úmyslu bezplatně (sc. darem) převést ve prospěch kupujících další pozemky", a že pro řízení před obecnými soudy "má za prokázáno, že k tomu byli donuceni notářkou, která jinak odmítla smlouvu sepsat"; pokud v rozporu s tím dospěly obecné soudy k závěru, že při podpisu smlouvy jim (sc. prodávajícím) "notářka vysvětlila, že bez převodu pozemků v užívání soc. organizace převod domu nemůže uskutečnit a nepochybně jim také vysvětlila, jaké jsou v tomto směru možnosti", jde o závěr protiústavní.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak bylo již řečeno, předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh na určení neplatnosti (části) kupní smlouvy. Z odůvodnění ústavní stížnosti však není patrno, z čeho vlastně stěžovatel vyvozuje svou věcnou legitimaci k zahájení řízení a v čem by měl spočívat jeho naléhavý právní zájem, o který svůj návrh opírá [§ 80 písm. c) o. s. ř.]; nadto není dostatečně zřejmé, v jakém osobním či věcném vztahu je k dalším účastníkům řízení (jako navrhovatelům v řízení před obecnými soudy), a zda (v kladném případě z jakých důvodů), co do procesní stránky, šlo mezi nimi o procesní společenství, což není bez významu [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 75 odst. 1 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.] proto, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodal on, ale jiný účastník původního řízení, totiž A.K., jako účastnice řízení před obecnými soudy, na prvém místě.

Vývody ústavní stížnosti ve smyslu jejího odůvodnění si nadto protiřečí; přesto, že stěžovatel usiluje o ústavní ochranu jako nepochybný vlastník (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), před obecnými soudy byl v procesní situaci navrhovatele teprve usilujícího o to,

2

III. ÚS 74/98

aby vlastnictví k nemovitostem bylo jemu (a dalším navrhovatelům) výrokem obecného soudu určeno.

V této souvislosti nutno zdůraznit, že Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, jaký význam (a komu) přisuzuje ústavní ochranu plynoucí z ústavně zaručeného základního práva ve smyslu již zmíněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. IV. ÚS 16/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 51, Praha, 1995); z této konstantní judikatury Ústavního soudu se podává, že odkaz stěžovatele na ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod za dané situace je zcela nepřípadný, neboť jeho vlastnictví k tvrzeným nemovitostem jako dosud neexistenční ústavní ochrany nepožívá, stejně jako nemůže požívat ochrany pouhý nárok na ně, či dokonce jen samotné řízení, v němž by vlastnictví (výrokem obecného soudu) mělo být teprve konstituováno.

Obecné soudy svá rozhodnutí ve stěžovatelově věci založily na (odůvodněném) odmítnutí jeho tvrzení, že by prodávající svého času jednali při uzavírání kupní smlouvy za podmínek daných ustanovením § 37 o. z.; důkazy před nimi provedené zhodnotily podle zákonem stanovených zásad (§ 132 o. s. ř.), rozhodly také v souladu se zákonnými zásadami rozhodování (§ 153 o. s. ř.), a jestliže posléze dospěly k závěru, že "změněnou společenskou situací nelze odůvodňovat neplatnost projevu vůle účastníků smlouvy, nejde-li výslovně o případy restitucí podle zvláštních předpisů (zák. č. 229/1991 Sb., zák. č. 87/1991 Sb., apod.)", a že nelze "dodatečně po letech konstruovat nedostatek svobodné vůle účastníků zemědělské pozemky převést, když všechny skutečnosti zjištěné v řízení svědčí o tom, že převod se uskutečnil zákonným způsobem", nelze než uzavřít, že podmínky ingerence Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů ve stěžovatelově věci splněny nejsou (k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), zejména jestliže obecné soudy svá rozhodnutí také odůvodnily způsobem stanoveným zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

S přihlédnutím ke všem těmto důvodům jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak vlastním jejím odůvodněním, tak, a to především, ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno, s tím, že odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu publ. pod č. 131/1994 Sb. jeví se ve světle vyložených

3

III. ÚS 74/98

důvodů jako nepřípadný; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž by se jevilo účelné vyzývat stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci, příp. se zabývat otázkou, zda ústavní stížnost byla vůbec podána včas.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 7. května 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru