Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 74/02Nález ÚS ze dne 10.10.2002Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 126/28 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.74.02
Datum podání31.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234, § 89 odst.6

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002

N 126/28 SbNU 85

Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 10. října 2002 v senátě, ve věci

ústavní stížnosti J. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni

ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, v trestní věci,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001,

č. j. 7 To 606/2001-390, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne

18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. ledna

2002 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu

v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, jímž

bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu

v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, kterým

byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.

zák. a odsouzen podle uvedeného zákonného ustanovení k trestu

odnětí svobody v trvání 7 roků. Uvedeným rozhodnutím se cítí být

dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36

odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina").

Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001, který

si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh,

bylo k předmětné věci zjištěno následující:

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 18. července 2001,

č. j. 1 T 42/2001-365, uznal stěžovatele vinným, že proti jinému

užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí

věci, čímž spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.

zák., a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7

roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.

zařazen do věznice s ostrahou. Na základě provedených skutkových

zjištění, zejména pak z výpovědi poškozeného, pod skutkovou

podstatu trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. obecný

soud podřadil skutkový stav, dle něhož dne 22. října 2000 kolem

21. hodiny v ulici B. v Chebu poté, co nezletilý P. F. odmítl dát

bratrancem stěžovatele V. Š. vyžadovanou cigaretu a peníze, V. Š.

jej zatlačil za živý plot, snažil se vzít peněženku, stěžovatel

a spoluobviněný J. L. poškozeného obstoupili, "obžalovaný J. S.

vyzval V. Š., ať poškozeného ponechá, jestli peníze sám vydá

a když P. F. ze strachu před obžalovanými toto nakonec učinil, J.

L. poté převzal od něj nejméně 100 Kč v drobných mincích

vysypaných poškozeným do jeho rukou a teprve poté, když se V. Š.

domáhal ještě peněz dalších v bankovkách, umožnili obžalovaní",

tj. stěžovatel a spoluobviněný J. L., "nezletilému P. F. odejít

a v dalších útocích J. S. V. Š. již zabránil a poškozenému dal

pokyn, aby místo urychleně opustil", přičemž "sami obžalovaní pak

odešli". Protiprávnost jednání, jakož i úmysl stěžovatele pak

obecný soud spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel, vzhledem

k situaci na místě činu, si musel být vědom toho, že podstatně

mladším napadeným poškozeným zřejmě bude vnímán jako společník od

počátku útočícího V. Š., čímž "takto vědomě mladistvý

J. L. i J. S. spolupůsobili na vůli nezletilého poškozeného

a jestliže byli jednoznačně i podle vlastních doznání přítomni

vydání peněz P. F. do rukou přímo mladistvému J. L., není možné

jejich konání kvalifikovat jinak, než jako spolupachatelství na

trestném činu loupeže. Oba jmenovaní totiž aktivně podíleli se

na použití pohrůžek bezprostředního násilí v jasně projevovaném

úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného a tedy ve vztahu ke všem

útočníkům cizích věcí."

Jakkoli byl stěžovatel již potrestán za stejný zvlášť závažný

trestný čin, obecný soud dospěl k závěru, že použití trestní sazby

podle § 42 odst. 1 tr. zák. by bylo vzhledem ke všem okolnostem

případu u něj nepřiměřeně tvrdé a přísné a také by znamenalo

přepínání trestní represe. Vycházel přitom ze zjištění, že

stěžovatel "nepoužil vůči nezletilému poškozenému ani pohrůžek,

natož přímého fyzického násilí a žádný z před soudem provedených

důkazů jej neusvědčuje ani z toho, že by vydání peněz přímo

požadoval. Podstatné ovšem podle názoru soudu je to, že nakonec

nepochybně zabránil dalším, a to co do závažnosti stále se

stupňujícím útokům V. Š. na poškozeného." Stěžovatel, dle zjištění

nalézacího soudu, "ač věděl o tom, že V. Š. je ozbrojen

šroubovákem a nožem a znal jej jako osobu vysoce agresivní a ve

stavu značného rozčilení a pod vlivem alkoholu neschopnou se

jakkoli ovládat, přes jemu samotnému hrozící nebezpečí zakročil

nakonec vůči V. Š. natolik důrazně a účinně, že k dalšímu napadání

poškozeného z jeho strany přes vyslovované vyhrůžky, obsahující

i použití nože, nedošlo."

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne

13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, zamítl, když se plně

ztotožnil s argumentací soudu nalézacího. Úlohu stěžovatele při

spáchání předmětného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin

loupeže, charakterizoval pak jako roli "toho hodného" ze

spoluobviněných.

V ústavní stížnosti je obecným soudům vytýkána zejména

skutečnost, že v řízení před soudem nebyli slyšeni stěžovatelem

navrhovaní svědci, dále skutečnost, že při hlavním líčení soud

zcela nepřesně a nedostatečně provedl protokolaci výslechu

nejdůležitějšího svědka a současně poškozeného P. F. Dle názoru

stěžovatele tento svědek zcela přesně a jednoznačně popsal průběh

události, když z tohoto popisu vyplývalo, že stěžovatel se

na loupeži žádným způsobem nepodílel, naopak verbálně a poté

i fyzicky bránil dalšímu jednání ze strany skutečného viníka V. Š.

V ústavní stížnosti je poukazováno na skutečnost, že poškozený

u hlavního líčení doznal, že si řádně nepřečetl protokol

o výslechu prováděného u vyšetřovatele, v důsledku čehož si

nevšiml, že průběh děje byl zapisovatelem vyšetřovatele pozměněn,

což mělo za následek zcela jiné právní hodnocení jednání

stěžovatele, soud však dle tvrzení stěžovatele do protokolu zapsal

pouze část výpovědi poškozeného, a to ještě zkresleně a z tohoto

zápisu poté při rozhodování o vině vycházel. Jak bylo již uvedeno,

v důsledku namítaných okolností cítí se stěžovatel dotčen

v základním právu na soudní ochranu dle z čl. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 3 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 23. srpna 2002 předseda senátu 7 To Krajského soudu

v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. K námitce

stěžovatele, že v řízení proti němu nebyly provedeny všechny

navrhované důkazy a že tak bylo porušeno základní právo na soudní

ochranu, v něm uvádí, že soud je v řízení povinen provést

dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.

řádu), nemá tedy povinnost provádět všechny důkazy a zejména

takové, které jsou nadbytečné, přičemž v daném případě soud

považoval za zřejmé, že stěžovatel požadoval výslech svědků, kteří

jeho jednání nebyli přítomni, a že šlo o svědky, kteří měli

vypovídat účelově v jeho prospěch, pročež šlo o důkazy, které za

situace, kdy vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána jinými

důkazy, by byly nadbytečné. Pokud jde o výpověď svědka P. F.,

o níž se v ústavní stížnosti uvádí, že protokolace této výpovědi

byla v hlavním líčení zkreslena, účastník řízení před Ústavním

soudem považuje za zřejmé, že svědek byl soudem velmi podrobně

vyslýchán a že stěžovatel, který byl při výslechu přítomen, včetně

jeho obhájce, nepodali proti protokolaci žádné námitky, přičemž

z protokolu také nevyplývá, že by poškozený P. F. v hlavním líčení

doznal, že si nepřečetl protokol o svém výslechu v přípravném

řízení a že si nevšiml, že tento byl vyšetřovatelem pozměněn.

V dalším se ve vyjádření pak odkazuje na odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu a vyslovuje přesvědčení, že v řízení před

obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova práva a řízení bylo

provedeno v souladu s trestním řádem, jakož i s čl. 36 odst. 1

a čl. 38 odst. 2 Listiny. Účastník řízení pro uvedené navrhuje,

aby ústavní stížnost Jana Siváka byla odmítnuta jako

neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů.

Podáním ze dne 9. září 2002 se Krajské státní zastupitelství

v Plzni v předmětné věci ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího

účastníka.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování spisem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1

T 42/2001.

Ve spise Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001:

* na č. l. 223-224 je založen protokol o výslechu svědka P. F.

v přípravném řízení dne 8. února 2001, v jehož rámci tento

rekognicí fotografiemi identifikoval stěžovatele slovy: "Na

fotodokumentaci č. 1 poznávám osobu pod č. 3 a je to ten, co mne

uklidňoval a hrál toho hodného, jak o něm v protokolu vypovídám.";

podíl stěžovatele na skutkovém ději pak svědek popsal takto: po

útoku, vedeném V. Š. "mne ten prostřední, co byl starší a měl také

kratší vlasy a větší oči, mne začal uklidňovat a chytil mne za

ruku a říkal, abych se uklidnil, že se mi nic nestane", po

opakovaném útoku V. Š. tohoto "odháněl pryč" a "zeptal se mne

potom, jestli on sám chtěl po mně peníze a já mu řekl, že nevím

a on se mne ptal znovu a potom jsem mu řekl, že ne. Podle mne si

dělal alibi, že s tím nemá nic společného. Potom mi na to řekl, že

po mně žádné peníze nechce, ale že pokud bych chtěl, můžu mu

nějaké peníze dát." K dotazu obhájce stěžovatele pak svědek uvedl,

že "ten co hrál hodného na mne násilí nečinil a jen mi bránil

v odchodu, když mne zpočátku obklíčili za tím křovím. On mi bránil

v odchodu jen tím že tam stál. Jinak mne nedržel, to až potom,

když mne uklidňoval, tak mne držel za ruku. Držel mne tím, že mi

vzal ruku mezi své dlaně. V tom nebylo žádné násilí a ani žádný

projev násilného jednání. Potom mne ten prostřední bránil před tím

ošklivým, aby mne nechal, odstrčil jej k tomu mladšímu na opačnou

stranu, abych mohl utéct pryč."

* na č. l. 341-342 je založen protokol o hlavním líčení

u Okresního soudu v Chebu dne 14. června 2001, dle něhož svědek P.

F. uvedl ke skutkovému ději ohledně jednání stěžovatele

následující: "Ten obžalovaný vpravo (S.) říkal tomu, co tu není,

ať mne nechá být, že to jsou už papírové (peníze) a že jsou to

moje peníze. Mně říkal, že už mu to nemám dávat a tomu, co tu

není, říkal tenhle (S.), ať mě nechá být a ustoupil, abych mohl

odejít." Po opakovaném útoku V. Š. pak dle poškozeného P. F.

stěžovatel "přiběhl, stáhl ho, chytil ho a táhl ho pryč ode mne

a říkal tomu, co tu není, opakovaně - nech ho být a ať utíkám, já

jsem pak utíkal." Dále poškozený uvedl, že peníze pod nátlakem V.

Š. dal spoluobviněnému J. L., pak k poznámce soudu, že dle

fotodokumentace bylo pro něj dost místa k útěku, uvedl: "Ten

ošklivý mě v jednom kuse držel za ruku a pustil mě jenom, když

jsem vyndal obsah peněženky."

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 89 odst. 6, § 234 tr. zák. a § 2 odst. 6 tr.

řádu. Na základě provedeného dokazování obecné soudy v předmětné

věci dospěly k závěru, dle něhož stěžovatel svým jednáním naplnil

znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr.

zák.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (III. ÚS 148/97, III. ÚS

271/96, III. ÚS 166/95 a další) vyslovil názor, dle něhož

nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním

a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž

procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny.

Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný

proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny,

čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná

návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno

takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36

odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy

řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním

rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu

s vykonanými důkazy.

Provedeným dokazováním, zejména pak výpovědí poškozeného,

obecné soudy neprokázaly a ani ve svých rozhodnutích netvrdí

skutečnost, že stěžovatel se v dané věci dopustil užití násilí

nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí

věci. Právní konstrukce, již vybudoval nalézací soud, a která

následně byla soudem odvolacím akceptována, je založena na úvaze,

dle níž protiprávnost jednání, jakož i úmysl stěžovatele pak nutno

spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel vzhledem k situaci na

místě činu si musel být vědom toho, že podstatně mladším napadeným

poškozeným zřejmě bude vnímán jako společník od počátku útočícího

V. Š., čímž "takto vědomě mladistvý J. L. i J. S. spolupůsobili na

vůli nezletilého poškozeného a jestliže byli jednoznačně i podle

vlastních doznání přítomni vydání peněz P. F. do rukou přímo

mladistvému J. L., není možné jejich konání kvalifikovat jinak,

než jako spolupachatelství trestného činu loupeže. Oba jmenovaní

totiž aktivně podíleli se na použití pohrůžek bezprostředního

násilí v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz

poškozeného a tedy ve vztahu ke všem útočníkům cizích věcí."

Právní závěr nalézacího soudu, dle něhož se stěžovatel

"aktivně podílel na použití pohrůžek bezprostředního násilí

v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného"

nekoresponduje provedeným skutkovým zjištěním a představuje pak

doslovně rozpor s konstatováním, jež soud učinil v jiné

souvislosti a dle něhož stěžovatel "nepoužil vůči nezletilému

poškozenému ani pohrůžek, natož přímého fyzického násilí a žádný

z před soudem provedených důkazů jej neusvědčuje ani z toho, že by

vydání peněz přímo požadoval. Podstatné ovšem podle názoru soudu

je to, že nakonec nepochybně zabránil dalším, a to co do

závažnosti stále se stupňujícím útokům V. Š. na poškozeného."

Stěžovatel, dle zjištění nalézacího soudu, "ač věděl o tom, že V.

Š. je ozbrojen šroubovákem a nožem a znal jej jako osobu vysoce

agresivní a ve stavu značného rozčilení a pod vlivem alkoholu

neschopnou se jakkoli ovládat, přes jemu samotnému hrozící

nebezpečí zakročil nakonec vůči V. Š. natolik důrazně a účinně, že

k dalšímu napadání poškozeného z jeho strany přes vyslovované

vyhrůžky, obsahující i použití nože, nedošlo."

Pro uvedené nelze, než právní závěry nalézacího i odvolacího

soudu hodnotit jako nacházející se v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními, když z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Za takou

interpretaci by bylo lze považovat posuzování jednání stěžovatele

ve smyslu legální definice pojmu násilí, obsažené v ustanovení §

89 odst. 6 tr. zák., dle něhož trestný čin je spáchán násilím

i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do

bezbrannosti lstí. Pro právní závěr, dle něhož by bylo možno

kvalifikovat jednání stěžovatele jako násilí formou lsti, schází

však v trestním řízení jakékoli dokazování.

Pasivní přítomnost na skutkovém ději, jenž je spjat

s jednáním jiných osob, naplňujícím znaky skutkové podstaty

trestného činu loupeže dle § 234 tr. zák., by mohla založit toliko

naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nepřekažení

trestného činu dle § 167 tr. zák. Avšak i v tomto možném kontextu

právního hodnocení předmětného jednání stěžovatele na úrovni

jednoduchého práva skutková zjištění provedená obecnými soudy

naznačují spíše aktivní jednání stěžovatele právě ve směru

překažení trestného činu, a to v souvislosti se stupňujícími se

útoky V. Š. na poškozeného.

V postupu obecných soudů shledává tudíž Ústavní soud rozpor

s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jakož i § 234 tr. zák.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž

splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu

případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti

obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali

ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý

ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla

opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva,

sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např.

III. ÚS 256/01).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci

možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení

otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ

jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94,

III. ÚS 114/94).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních

stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze

strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp.

propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou

rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr

obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci

odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94,

III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS

549/2000).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy

konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních

alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož

extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených právních

závěrů v rozhodnutích obecných soudů nelze, než kvalifikovat ve

smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva a tím porušení

základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1

Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13.

prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, jakož i rozsudek Okresního

soudu v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365,

jímž byly konstatované důvody protiústavnosti založeny, zrušil [§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů].

Poučení:

Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru