Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 732/11 #1Nález ÚS ze dne 19.01.2012Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip propo... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
Náklady řízení
trestní stíhání/zahájení
stížnost
Obhajoba
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/64 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.732.11.1
Datum vyhlášení26.01.2012
Datum podání09.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 160 odst.7, § 226 písm.c

160/2006 Sb.

82/1998 Sb., § 8 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nejsou-li v konkrétní věci dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady škody, náleží obviněnému nárok na odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i tehdy, pokud nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 1. 2012 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele S. R. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 198/2009-31 ze dne 22. 1. 2010, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 336/2010-52 ze dne 26. 8. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4626/2010-63 ze dne 2. 2. 2011 pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným rozsudkem zamítl obvodní soud žalobu, jíž se stěžovatel po České republice – Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 9.150 Kč coby náhrady nákladů obhajoby v trestním řízení, v němž byl posléze zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže spáchaný ve spolupachatelství. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, neboť stěžovatel nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, čímž nevyčerpal opravné prostředky v trestním řízení. Tento názor městský soud vyjádřil i navzdory faktu, že stížnost podali ostatní spoluobvinění. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné ex lege, a to ačkoliv byl stěžovatel o možnosti podat dovolání městským soudem nesprávně poučen. Stěžovatel namítal, že lpění na vyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je projevem nepřípustného formalismu, v jehož důsledku došlo mj. k porušení jeho práva na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a práva na obhajobu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na svou judikaturu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3026/07, IV. ÚS 642/05) připomněl, že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, a tím v samotných principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně za takový považován, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, jímž přímo zasáhly do základních práv jednotlivce; na jedné straně je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestné činy, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako mylný, zasahující do základních práv.

Ve vazbě na podmínku vyčerpání řádných opravných prostředků před uplatněním nároku na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud upozornil, že tato podmínka sice má primárně prevenční charakter (tj. vylučuje odpovědnost státu v případech, kdy poškozený nevyužil dostupných prostředků k odvrácení hrozící škody), zároveň však soudu ponechává určitou diskreční pravomoc a tento může zohlednit konkrétní okolnosti případu a zejména efektivitu toho kterého opravného prostředku. V dané věci dle Ústavního soudu nelze nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání posoudit jako jednání (resp. opomenutí), jímž by se stěžovatel dobrovolně vzdal svého základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, neboť zákonná třídenní lhůta pro podání stížnosti neumožnila stěžovateli, aby si dostatečně uvědomil všechny důsledky nepodání stížnosti včetně dopadu do jeho práva na náhradu škody od státu.

Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostatečně neprověřily, zda ve stěžovatelově případě bylo podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání nutným předpokladem pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup. Zamítnutím žaloby došlo dle Ústavního soudu k porušení stěžovatelova základního práva garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny, a proto byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Kůrka. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 732/11 ze dne 19. 1. 2012

N 17/64 SbNU 171

Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 19. ledna 2012 sp. zn. III. ÚS 732/11 ve věci ústavní stížnosti S. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 4626/2010-63 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 70 Co 336/2010-52 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2010 č. j. 12 C 198/2009-31 vydaným v řízení o náhradu škody vzniklé stěžovateli z důvodu nákladů právního zastoupení v trestním řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn obžaloby.

Výrok

Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2010 č. j. 12 C 198/2009-31, Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 70 Co 336/2010-52 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 4626/2010-63 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na obhajobu zakotveného v jejím článku 40 odst. 2 a 3 a konečně i práva vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2010 č. j. 12 C 198/2009-31 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (žalované) domáhal zaplacení částky 9 150 Kč jakožto náhrady nákladů obhajoby v trestním řízení, v němž byl z důvodu ustanovení § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže spáchaný ve formě spolupachatelství se spoluobžalovanými J. Š. a V. B.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2010 č. j. 70 Co 336/2010-52 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem, že uplatněný nárok nebylo možné přiznat, protože stěžovatel nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, přičemž nešlo o případ zvláštního zřetele hodný, jenž by pominutí této podmínky odůvodňoval [§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění]. Také podle jeho mínění nelze aplikovat závěry plynoucí z nálezů sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423) a sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 101/53 SbNU 279), dle nichž je uvedená podmínka splněna, jestliže proti usnesení o zahájení trestního stíhání podali stížnost ostatní spoluobvinění, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo vydáno dříve než ve vztahu k ostatním spoluobviněným, a orgán rozhodující o stížnosti tak nerozhodoval za zcela stejných skutkových okolností.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2011 č. j. 28 Cdo 4626/2010-63 stěžovatelovo dovolání odmítl jako ex lege nepřípustné s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dodal, že ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání jeho přípustnost nezakládá.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že bezvýhradné lpění na podmínce podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je formalismem porušujícím právo na obhajobu, neboť obviněného jednak nutí k určitému způsobu obhajoby a jednak k vynaložení zbytečných nákladů, protože tento typ stížnosti "nebývá úspěšný", jestliže státní zástupce je povinen podat obžalobu i v případě pochybností o vině obviněného. Stěžovatel též poukazuje na to, že spoluobvinění byli stíháni pro totožný skutek spáchaný ve vzájemné součinnosti, a proto státní zástupce rozhodující o jejich stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání musel nutně přezkoumávat i důvody, které vedly k zahájení trestního stíhání proti němu; nebylo-li toto usnesení zrušeno, byly dány všechny podmínky pro zahájení trestního stíhání. Konečně má stěžovatel za to, že v době přijetí zákona č. 82/1998 Sb. bylo záměrem zákonodárce umožnit náhradu škody tomu, kdo využil procesní prostředky ve vztahu ke konečnému meritornímu rozhodnutí, jímž nebylo sdělení obvinění, proti němuž coby opatření ostatně opravný prostředek nebyl přípustný.

II.

6. Podle samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo a ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dodal, že soudní praxe včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu setrvává na stanovisku, že podání stížnosti je v zásadě nutným předpokladem úspěšnosti nároku na náhradu škody, přičemž tuto podmínku není třeba splnit jen v případě mimořádných okolností.

7. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze navrhla, aby byla pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost odmítnuta, a rovněž se odvolala na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i na rozhodnutí soudu prvního stupně; podle jejího mínění napadená rozhodnutí vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu.

8. Nejvyšší soud dal najevo, že odmítnutím stěžovatelova dovolání jako ze zákona nepřípustného stěžovatelova ústavně zaručená práva neporušil, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření k ústavní stížnosti ji zhodnotilo jako návrh zjevně neopodstatněný s odůvodněním, že stěžovatelova argumentace není souladná se zákonem, závěry právní teorie ani konstantní judikaturou soudů, a na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odkázalo. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. považuje za zcela jednoznačné a nepřipouštějící možnost jiného výkladu; výklad negující výslovné znění zákona by byl i v rozporu s principem právní jistoty. Odmítlo názor stěžovatele, že nebylo vůlí zákonodárce trvat na podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť kdyby tomu tak bylo, projevilo by se to v novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a v příslušné důvodové zprávě. Ke kritizovanému přinucení stěžovatele k vedení obhajoby určitým způsobem ministerstvo uvedlo, že má-li obviněný již na začátku trestního stíhání k dispozici důkazy a tvrzení vedoucí k rozhodnutí v jeho prospěch, a přesto je nepředloží, musí počítat s delší dobou řízení, nárůstem vynaložených nákladů a konečně i se zátěží způsobenou dalším vedením řízení.

10. V replice k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze stěžovatel vyjádřil nadále přesvědčení, že ústavní stížnost je důvodná a rozsudky obou soudů jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu uvedl, že si je vědom platné právní úpravy, avšak se zřetelem k nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187) ponechává na zvážení Ústavního soudu, zda dovolací soud neměl zcela zjevné porušení ústavního pořádku napravit. V opozici k vyjádření Ministerstva spravedlnosti, že cílem zákonodárce bylo stanovit přesné a vyčerpávající podmínky pro uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným trestním stíháním, stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, jež připouští jiný výklad, a setrval na mínění, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit povinnost vyčerpat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci samé, a nikoli povinnost již ke stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Aplikovaný výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel považuje též za rozporný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jež pokládá za nutné vyčerpat jen ty opravné prostředky, jež jsou pro zajištění ochrany práv efektivní. Podle jeho názoru dále platí, že výkon práva (obviněného) hájit se jakýmkoli způsobem nemůže vést k omezení práv jiných, jmenovitě na náhradu škody, jež mu v tomtéž trestním řízení vznikla.

III.

11. Předtím, než se Ústavní soud mohl věnovat posouzení věci samé, pokládal za potřebné vyjádřit se k včasnosti ústavní stížnosti, a to se zřetelem ke zjevně nepřípustnému dovolání, které stěžovatel podal.

12. Co do usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu jako nepřípustné, není pochyb, že ústavní stížnost byla podána včas. Nejvyšší soud, aplikuje příslušné zákonné ustanovení, otázku přípustnosti dovolání posoudil evidentně správně a chybné poučení odvolacího soudu jeho přípustnost založit vskutku nemohlo. Ostatně ani sám stěžovatel žádnou kritiku vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu nevznesl.

13. Ačkoliv bylo ve věci podáno dovolání ex lege nepřípustné, jež za běžných okolností není způsobilé vyvolat následky předvídané ustanovením § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a od doručení usnesení odvolacího soudu do podání ústavní stížnosti uběhlo více než 60 dní (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), nelze mít za to, že ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze byla podána opožděně. Nesprávné poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu sice není způsobilé založit přípustnost dovolání, avšak na druhé straně nelze stěžovateli klást k tíži, pakliže se jím řídil. Podal-li tedy stěžovatel ve víře ve správnost poučení dovolání, nemůže nyní Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu odvolacího jako opožděnou [srov. nález sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 210/51 SbNU 627), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1506/10 ze dne 2. 3. 2011 a sp. zn. I. ÚS 1527/10 ze dne 10. 8. 2010 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV.

14. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V.

15. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

16. Ústavní soud předně poukazuje na to, že totožnou právní otázku, kterou stěžovatel otevřel, již ve své nálezové judikatuře posuzoval.

17. Konstatoval, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou škodu je třeba hledat "mnohem větší sepětí" s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace, a to proto, že daná oblast řeší důsledky vztahu, v němž stát vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423)].

18. Ústavní soud dále dovodil, že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, a tím v samotných principech materiálního právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Má-li stát být skutečně za takový považován, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasáhly do základních práv jednotlivce; na jedné straně je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestné činy, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, "pokud se jejich postup ukáže jako mylný, zasahující do základních práv" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423)].

19. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08 (N 101/53 SbNU 279) podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona č. 82/1998 Sb., tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. Nejde tedy o ustanovení, které by vylučovalo jakoukoli diskreci soudu při posuzování nároku na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání; je tak na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu zhodnotily, bylo-li možné považovat ten který opravný prostředek za natolik efektivní, aby jeho nevyužitím mohlo dojít k zániku práva garantovaného jednotlivcům nejen na úrovni ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb., ale též na úrovni článku 36 odst. 3 Listiny [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381)].

20. Ústavní soud také upozornil, že nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze posoudit ani jako jednání (opomenutí), jímž se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, které je zakotveno v článku 36 odst. 3 Listiny. Listina sice nebrání účastníkovi vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje, nicméně má-li být takové jednání účinné, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599)]. Lhůta tří dnů k podání stížnosti omezuje možnost plně rozvinout argumentační možnosti stěžovatele, následkem čehož nelze požadovat, aby si v takto krátké lhůtě uvědomil všechny důsledky, které mohou zásadně ovlivnit jeho pozdější procesní postavení; lze tedy očekávat, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bude efektivně směřovat jen proti zásadním či flagrantním pochybením ze strany policejního orgánu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09).

21. Principiální (zásadní) trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání považuje Ústavní soud za přepjatý formalismus tehdy [viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 42/60 SbNU 491) a sp. zn. I. ÚS 1066/11 ze dne 3. 8. 2011 (N 140/62 SbNU 185)], jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§ 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, což předpoklady úspěchu stížnosti očividně snižuje.

22. Prezentovanou (senátní) judikaturu shrnul Ústavní soud posléze v nálezu plenárním (v již zmiňovaném nálezu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09) závěrem, že zatímco převažující judikatura obecných soudů včetně právního názoru formulovaného v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 "interpretuje ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu v aktuálním znění (pomocí výlučně jazykového výkladu) tak, že obviněnému nenáleží nárok na náhradu škody, pokud nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ledaže by se v konkrétním případě vyskytly pro přiznání náhrady škody důvody zvláštního zřetele hodné", judikatura Ústavního soudu (též tímto nálezem) totéž zákonné ustanovení "za pomoci výkladu nejen gramatického interpretuje opačně, totiž že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody". Přitom Ústavní soud zde dodal, že "tato interpretace vychází z neopominutelného a úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny" a že "právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní moci jakožto ústavně zaručené základní právo je pro svůj ústavní charakter omezitelné jen výkladem jednoduchého práva ctícím princip proporcionality", přičemž "opačný výklad byl by ústavně nekonformní".

23. Je evidentní, že tyto závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud zde závazné, neboť článek 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů, není-li dán kvalifikovaný důvod k odchylce.

24. V podrobnostech proto postačí na toto rozhodnutí Ústavního soudu (stejně jako na další výše citovaná) odkázat; v jejich světle a z dalších tam obsažených důvodů napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 neobstojí, a to zcela očividně, neboť jsou založeny na shodném právním názoru, jaký vyslovil velký senát Nejvyššího soudu ve výše označeném rozhodnutí a který Ústavní soud kvalifikoval jako ústavně nekonformní.

VI.

25. Je tedy namístě závěr, že v dané věci aplikovaným (odlišným) výkladem ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Městskýsoud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny vskutku porušily.

26. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímsoudu ústavní stížnosti Ústavní soud v této části vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona jimi vydané rozsudky zrušil.

27. Ačkoli - jak bylo výše (v bodu 12) zaznamenáno - je rovněž napadené usnesení Nejvyššíhosoudu bezpochyby správné (a ústavní stížnost v části směřující proti němu by sama o sobě musela být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná), zvolil Ústavní soud i zde cestu jeho odstranění, coby důsledek kasace rozhodnutí předcházejících, neboť samo o sobě logicky i procesně již nemůže obstát.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru