Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 731/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.731.14.1
Datum podání25.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 67 písm.b, § 141 odst.1, § 141 odst.2, § 149 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 731/14 ze dne 30. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Erika Gorola, zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č.j. 14 To 636/2013-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2014, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č.j. 14 To 636/2013-27.

Okresní soud Praha - západ rozhodl dne 11. 11. 2013 o návrhu státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do vazby tak, že podle § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu se stěžovatel bere do vazby (usnesení č.j. 33 Nt 1237/2013-9). Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ stížnost. Dne 15. 1. 2014 vydal Krajský soud v Praze pod č.j. 14 To 636/2013-27 usnesení, kterým se podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu ruší stížností napadené rozhodnutí, č.j. 33 Nt 1237/2013-9, a znovu se rozhoduje tak, že podle § 68 odst. 1 trestního řádu se z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu stěžovatel bere do vazby.

Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že v posuzované věci Krajský soud v Praze rozhodl tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od těch, které shledal nalézací soud, odňal stěžovateli reálnou a efektivní možnost obrany, spočívající v jeho oprávnění skutkově i právně argumentovat ve vztahu k důvodům vazby označeným odvolacím soudem v jeho rozhodnutí a tím porušil jeho základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel nemohl podrobit názor rozhodujícího soudu přezkumu na základě stížnosti, čímž byla dle jeho názoru v podstatě porušena zásada dvojinstančního řízení, v důsledku čehož došlo uvedeným postupem k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ve vztahu k samotným důvodům vazby pak stěžovatel v ústavní stížnosti žádné námitky neuvádí.

II.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

III.

Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kdy to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 1 a 2 trestního řádu). Dle ustanovení § 147 odst. 1 trestního řádu nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti přezkoumá správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení. Z ustanovení § 149 trestního řádu pak vyplývá, že nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení a je-li podle povahy věci potřeba nové rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci (§ 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu) nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl (§ 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu).

IV.

Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést, že z dikce zákona plyne, že usnesení soudu lze stížností napadnout v těch případech, kdy to zákon výslovně připouští a pokud soud rozhodoval ve věci v prvním stupni. Pokud nadřízený orgán zruší napadené usnesení a z povahy věci přitom vyplývá potřeba nového rozhodnutí, může ve věci rozhodnout sám. Přesně tímto způsobem také postupoval Krajský soud v Praze při svém rozhodování, když napadené usnesení prvostupňového soudu zrušil, protože dospěl k závěru, že vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu sice dříve byl dán, ale již odpadl a jelikož byl zároveň přesvědčen, že již v době rozhodování prvostupňového soudu existoval naopak vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu, který trval i v době rozhodování Krajského soudu v Praze, musel ve věci rozhodnout sám, protože z povahy věci potřeba tohoto nového rozhodnutí vyplynula. Pokud by Krajský soud v Praze ve věci sám nerozhodl, nemohl by být stěžovatel vzat do vazby, což by však bylo v rozporu s přesvědčením krajského soudu o existenci a trvání vazebních důvodů dle § 67 písm. c) trestního řádu.

Jelikož z textu zákona je zřejmé, že stížnost proti usnesení soudu je přípustná pouze pokud tento rozhoduje v prvním stupni, nemůže být v daném případě stížnost přípustná proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který ve stěžovatelově případě rozhodoval ke stížnosti státního zástupce jako soud druhostupňový (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvo 24/2002 ze dne 22. 4. 2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvo 73/2002 ze dne 31. 10. 2002). Dikce zákona je tedy v tomto případě zcela jednoznačná a Krajský soud v Praze postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a dodržel tak zákonem stanovený procesní postup.

K jiné situaci (a k možnému zásahu do práv stěžovatele) by došlo tehdy, pokud by v konkrétním případě zákonné ustanovení připouštělo dvojí výklad a zákonná podmínka přípustnosti opravného prostředku by byla vyložena natolik omezujícím způsobem, který by znamenal zásah do ústavně zaručených práv účastníka řízení. Tam kde zákonné ustanovení připouští dvojí výklad, je totiž v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.

Tak tomu bylo například v případě, o kterém Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 613/01 ze dne 7. 4. 2003, kde proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu, coby soudu prvostupňového, podal stěžovatel odvolání, součástí kterého byla žádost o propuštění z vazby na svobodu. Tuto žádost vrchní soud usnesením zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Nejvyššímu soudu, ten ji však zamítl jako nepřípustnou. Zde Ústavní soud dovodil, že usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění na svobodu, bylo rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci odlišném) základu, které se spravuje vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde je ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, ve kterém stupni obecného soudu bylo přijato (s výjimkou případu, kdy by k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem).

V případě stěžovatele však zákonné ustanovení dvojí výklad nepřipouští, když je zřejmé, že Krajský soud v Praze rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby na základě stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Praha - západ o vzetí stěžovatele do vazby jako soud druhostupňový (přímo z podnětu podané stížnosti proti rozhodnutí o vazbě) a nebyl tak současně dán žádný důvod pro to, aby přebíral úlohu orgánu prvního stupně.

Nad rámec uvedené argumentace pak Ústavní soud uvádí, že orgány činné v trestním řízení jsou podle § 71 trestního řádu povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v § 73 trestního řádu a § 73a trestního řádu. Obviněný má také kdykoliv po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby právo žádat o propuštění z vazby, přičemž o takové žádosti musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu (§ 71a trestního řádu).

V.

Ústavní soud uzavírá, že Krajský soud v Praze dodržel zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustil svévole. V předmětné věci nebylo shledáno, že by v řízení, respektive v napadeném rozhodnutí, došlo k porušení práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti namítal.

Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2014

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru