Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 73/97Nález ÚS ze dne 12.06.1997K náležitostem podání podle správního řádu (absence podpisu toho, kdo podání činí)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/8 SbNU 225
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.73.97
Datum podání03.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 19 odst.2

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 73/97 ze dne 12. 6. 1997

N 75/8 SbNU 225

K náležitostem podání podle správního řádu (absence podpisu toho, kdo podání činí)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 12. června 1997 ve

věci ústavní stížnosti B. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 9. prosince 1996, č. j. 29 Ca 430/95-12, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 28.

února 1997, tedy ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se

stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

9. prosince 1996, č. j. 29 Ca 430/95-12, kterým bylo potvrzeno

rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. ze dne 18.

září 1995, č. j. 111-3941/95-Pl. Uvedla, že napadeným rozhodnutím

se cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách,

vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod, když Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí

správního orgánu, který jí nepřiznal vlastnictví k nemovitostem,

a když jednal o opravném prostředku bez nařízení jednání ve smyslu

§ 250f o. s. ř.

Stěžovatelka podala u Krajského soudu v Brně žalobu, v níž se

domáhala přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového

úřadu, v T., který neuznal důvodným její restituční nárok,

uplatněný podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Stanovisko pozemkového úřadu, podle něhož listinu ze dne

1. prosince 1992, která není navrhovatelkou podepsána, nelze

považovat za podání uplatňující nárok ve lhůtě stanovené zákonem,

má za nesprávné. Dle názoru stěžovatelky z označené listiny

nepochybně a jednoznačně vyplývá, že jde o "uplatnění nároku", kdo

podání činí, kterého předmětu řízení se dotýká a co se navrhuje.

Poněvadž šlo o nárok uplatněný ve správním řízení a správní řád na

podpisu účastníka, jako náležitosti podání, netrvá, nelze

z nedostatku pravosti podpisu dospět k takovému závěru. Konečně

pak jestliže správní orgán považoval podání za vadné, měl ji

vyzvat k odstranění vady, případně řízení v souladu se správním

řádem přerušit. Pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmínka

o existenci tísně či nápadně nevýhodných podmínek, považuje

v tomto směru rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť není patrno,

jak tyto okolnosti správní orgán hodnotil, jakými právními úvahami

se řídil. Z uvedených důvodů navrhla, aby Krajský soud v Brně

rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. č. j.

111-394/95-Pl, ze dne 18. září 1995, zrušil a věc vrátil k dalšímu

řízení.

Krajský soud v Brně s odvoláním na ustanovení § 250f obč.

soudního řádu bez nařízení jednání, účasti a výslechu

navrhovatelky žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že

z obsahu správního spisu, zápisu z jednání, svolaného na Obecní

úřad ve Š. dne 28. července 1994, bylo zjištěno, že při tomto

jednání navrhovatelka sama uvedla, že podání, označené jako

"uplatnění nároku" a doručené odpůrci dne 21. prosince 1992,

zřejmě nepodepsala, přičemž znalec z oboru písmoznalectví O. V.

dospěl k závěru, že podpis na předmětné listině není pravým

podpisem navrhovatelky. K námitce žalobkyně, směřující proti

postupu správního orgánu, poukázal na zjištění, že na podání

(označené jako "uplatnění nároku") podpis prokazatelně není

podpisem navrhovatelky, a proto za takové situace nebylo

zjistitelné, kdo je učinil. Konečně by odporovalo logice, aby

správní orgán vyzval navrhovatelku k odstranění vad podání, které

bylo podáním cizí osoby.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v žalobě ke

krajskému soudu, poukázala na postup správního orgánu, který byl,

podle jejího přesvědčení, v rozporu se zákonem č. 71/1967 Sb.,

o správním řízení. Považuje dále za chybný rozsudek Krajského

soudu v Brně, jímž byl její návrh na zrušení rozhodnutí správního

orgánu zamítnut a v němž se soud ztotožnil s názorem pozemkového

úřadu. Konečně pak ve věci nenařídil jednání s odvoláním na

ustanovení § 250f obč. soudního řádu přesto, že předmětnou věc

nelze považovat za jednoduchou, zejména když se měl zabývat

náležitostí podání ve správním řízení s ohledem na úpravu

správního řízení.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal k předmětné stížnosti vyjádření Krajského

soudu v Brně a Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T., jeho spis

sp. zn. 111/92 a spis jmenovaného soudu sp. zn. 29 Ca 430/95.

Předseda senátu 29 Ca ve svém vyjádření ze dne 26. března

1997 uvedl, že námitku stěžovatelky, směřující proti postupu soudu

dle § 250f obč. soudního řádu, nepovažuje za důvodnou. V žalobě ke

krajskému soudu nezpochybnila správnost či úplnost skutkových

zjištění, která učinil správní orgán a z nichž vycházel

v přezkumném řízení i soud - domáhala se však jiného právního

posouzení nesporných skutečností. Soud pak v situaci, kdy byl

vázán rozsahem a důvody uvedenými v opravném prostředku, řešil

otázku zásadního právního významu, tj. zda stěžovatelka v zákonem

stanovené lhůtě uplatnila řádně svůj restituční nárok

u pozemkového úřadu. Posouzení této právní otázky z hlediska pojmu

věci jednoduché je věcí praxe a judikatury, přičemž pro soud,

s ohledem na množství řešených věcí, u nichž aplikuje zákon č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vyřešení této

otázky věcí jednoduchou, byť jde o otázku zásadního právního

významu. S poukazem na obsah rozsudku a jeho odůvodnění navrhl,

aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Okresní úřad, pozemkový úřad, v T. ve vyjádření ze dne 7.

dubna 1997 uvedl, že jak rozhodnutí své tak rozhodnutí Krajského

soudu v Brně považuje za správné, když stěžovatelka, jako osoba

oprávněná, neuplatnila řádně nárok ve správním řízení.

Ústní jednání před Ústavním soudem, konané dne 29. května

1997, bylo odročeno za účelem vyhlášení nálezu na den 12. června

1997.

II.

Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě

stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní

ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich

přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům

(ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95 Ústavní

soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení

je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným

postupem" je nutno v principu rozumět mj. osobní přístup účastníka

k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak,

aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití

ustanovení § 250f občanského soudního řádu může sice být označeno

za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska

ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy,

jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl

vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané

věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve

věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94 a dalších, v nichž

shledal, že stížností napadená rozhodnutí soudů byla vydána po

procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 36

a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy

s odvoláním na § 250f občanského soudního řádu nenařídily jednání,

neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem

prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani

v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve

věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní soud zdůraznil, že

pro postup podle § 250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na

skutečnost, že se jedná o posouzení právní, nýbrž musí být splněny

obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedený § 250f o.

s. ř. stanoví. K nezbytnosti respektování ústavních principů ve

správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém

rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS

18/96, jímž dnem l. května 1997 ustanovení § 250f zákona č.

99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Dále se Ústavní

soud ve svých rozhodnutích, sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95

a násl., vyslovil k principu nezávislosti soudů, zakotvenému v čl.

82 Ústavy ČR. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční

činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81,

čl. 90 zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat

právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy

při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních

práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu

nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného

hodnocení důkazů, obsažená v § 132 obč. soudního řádu. Jestliže

obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 o. s. ř.,

nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů

obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám

neztotožňoval.

III.

Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí

Krajského soudu v Brně s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel soud z vlastní konstantní

judikatury, z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca

430/95 a spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. o správním

řízení ve věci B. H. Bylo zjištěno, že označený správní orgán svým

rozhodnutím ze dne 29. července 1993, č. j. POZ 111/8582/92,

neuznal oprávněnost restitučního nároku k nemovitostem -kp. č.

892/1 a p. č. 894 louky, k p. č. 892/2 ostatní, k p. č. 890 pastva

a k p.č. 891 rybník. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla prokázána

tíseň při uzavírání kupní smlouvy, dle níž manželé B. a B. H.

prodali nemovitosti čsl. státu. Označené rozhodnutí bylo rozsudkem

Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 266/93-18, ze dne 23. května

1994, zrušeno s tím, že o okolnostech uzavření kupní smlouvy je

třeba dokazování doplnit. Dne 18. září 1995 správní orgán o věci

opětovně rozhodl tak, že se B. H. nestává vlastníkem nemovitostí,

přičemž vycházel ze jištění, že jmenovaná nepodepsala listinu,

označenou jako "uplatnění nároku", doručenou správnímu orgánu dne

21. prosince 1992, a tedy ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, restituční nárok neuplatnila.

Z obsahu dokladu o doručení pozvánky k jednání Okresního úřadu,

pozemkového úřadu, v T., zápisu o jednání, konaného dne 28.

července 1994 na Obecním úřadě ve Š., podepsaného také

stěžovatelkou, bylo prokázáno, že tato byla jako účastnice

správního řízení vyslechnuta, byla přítomna slyšení osob,

vyjadřujících se k okolnostem, za nichž došlo k převodu

vlastnictví předmětných nemovitostí. Současně z obsahu zápisu

vyplývá, že sama B. H. u jednání sdělila, že "uplatnění nároku",

doručené správnímu orgánu dne 21. prosince 1992, zřejmě

nepodepsala. Znalec z oboru písmoznalectví O. V. ve svém znaleckém

posudku ze dne 7. září 1993 dospěl k závěru, že podpis na označené

listině není podpisem B. H. Dále bylo zjištěno, že na základě

žaloby stěžovatelky Krajský soud v Brně přezkoumal rozhodnutí

správního orgánu a rozsudkem ze dne 9. prosince 1996, sp. zn. 29

Ca 430/95, je potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil mj. poukazem na

§ 19 zákona č. 71/l967 Sb., o správním řízení, a tedy poukazem na

náležitosti podání, na postup správního orgánu při zjištění vady

podání. Ve věci Krajský soud v Brně jednání nenařídil a svůj

postup odůvodnil zněním § 250f občanského soudního řádu a tím, že

v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky. Vzhledem k tomu, že

se se závěry a rozhodnutím správního orgánu ztotožnil, rozhodnutí

Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. ze dne 18. září 1995

potvrdil.

Pro výše uvedená zjištění neshledal Ústavní soud v postupu

Krajského soudu v Brně porušení principů spravedlivého procesu,

obsažených v čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka byla jako účastnice správního řízení vyslechnuta,

byla přítomna jednání, při němž se prováděly důkazy o okolnostech,

za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných

nemovitostí. Za situace, kdy sama připustila, že listinu označenou

jako "uplatnění nároku" nepodepsala a kdy i znalec O. V. vyloučil,

že by na listině byl podpis stěžovatelky, krajský soud nepochybil,

jestliže dospěl k závěru, že v dané věci jde o posouzení právní

otázky a o případ jednoduchý. Ohledně námitky stěžovatelky,

týkající se chybné interpretace a aplikace § 19 zákona č. 71/1967

Sb., Ústavní soud konstatuje následující: V případě, kdy podpis na

podání ve správním řízení prokazatelně není podpisem osoby, která

je označena jako osoba jej činící, nutno za této situace dospět

k závěru, že z podání není patrno, kdo jej vlastně činí,

v důsledku čehož nejsou splněny jak náležitosti podání dle § 19

odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., tak i postupu dle odstavce 3.

citovaného ustanovení.

Nelze také pominout samotnou žalobu stěžovatelky, v níž tato

vyslovuje svůj odlišný názor na závěry správního orgánu při

hodnocení skutečností, které ona, na rozdíl od správního orgánu,

považovala za dostatečné k uplatnění restitučního nároku, přičemž

výsledky dokazování v tomto směru nezpochybňovala. V žalobě pak

neuvedla nic konkrétního k důkazům, které byly či měly případně

být ve správním řízení provedeny pro zjištění, zda k prodeji

nemovitostí došlo za podmínek, vyslovených v § 6 odst. 1 zák. č.

229/1991 Sb.

Pro výše uvedené Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1996, sp. zn. 29 Ca

430/95, shledal nedůvodným, a proto stížnost zamítl (§ 82 odst.

1 zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 12. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru