Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 729/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.729.15.1
Datum podání11.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 729/15 ze dne 14. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem Sokolská 7, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 2014 č. j. 50 P 522/2007-184 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 277/2014-219, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 9. 3. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2015, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi (a v řízení jim předcházejícím) byla porušena jeho svoboda pohybu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), svoboda povolání podle čl. 26 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilého J. H. a nezletilé A. H. na snížení výživného, a to na částku 2 000 Kč (z částky 6 500 Kč), resp. na částku 1 500 Kč (z částky 5 500 Kč). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že počínaje srpnem 2014 se výživné pro nezletilého J. snižuje na částku 5 000 Kč a nezletilou A. na částku 4 000 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že návrh na snížení výživného podal z toho důvodu, že ukončil svůj pracovní poměr u společnosti Trigema Development s. r. o., aby se mohl odstěhovat za svou rodinou do Šternberka, neboť jeho manželka, která byla dříve zaměstnána u téže společnosti a se kterou má nyní dvě děti, se tam musela vrátit z důvodu péče o svou nemocnou matku. Nyní žijí v domě, který si ze svých prostředků pořídila výlučně manželka, on založil vlastní společnost a začal podnikat v oboru inženýrské přípravy dokumentů a managementu investičních projektů. Tímto způsobem se stěžovatel snaží zajistit si samostatně příjmy, aby mohl dostát svým povinnostem vůči své rodině i potomkům z předchozího manželství. Soud prvního stupně však tento návrh zamítl s odkazem na ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku, odvolací soud sice výživné snížil, to však pouze s ohledem na změnu finančních poměrů jeho manželky, přičemž nedůvodnost návrhu vyvodil z ukončení jeho pracovního poměru.

4. Následně stěžovatel obecným soudům vytknul, že nevzaly v potaz veškeré okolnosti daného případu. Podle jeho názoru mu nemůže být kladeno za vinu rozhodnutí následovat rodinu, a upíráno tak právo na svobodnou volbu místa pobytu (bydliště). Obecné soudy mu však prakticky znemožnily, aby se přestěhoval do regionu, kde jsou obecně příjmy nižší a kde je takřka nemožné sehnat zaměstnání, ve kterém by dosahoval obdobného mzdového ohodnocení. Názor obecných soudů na hodnocení výdělku je plošný a zkreslující, neboť de facto znemožňuje měnit bydliště do místa, kde jsou příjmy nižší, a nereflektuje ostatní faktory, jako je zdravější životní prostředí, rodinné zázemí apod. Stav, kdy soud autoritativně zasahuje do svobody jeho i celé rodiny na volbu bydliště, podle stěžovatele není smyslem úpravy rodinného práva a ústavního pořádku.

5. Dále stěžovatel vyslovil názor, že soukromé podnikání nemůže být vnímáno jako chování, které v sobě nese neúměrná rizika, a jako takové je nežádoucí prací pro rodiče povinného k výživě. Podnikatelská sféra je hybný prvek ekonomiky, a proto by měla být podporována. Pokud by soudy přijaly přístup, podle kterého by osobám s vyživovací povinností bránily v podnikání, negativně by se to odrazilo i na výkonu ekonomiky a fungování volného trhu, což je v rozporu se snahou státu i evropských institucí podporovat vznik malého a středního podnikání. Ke každému případu proto musí obecné soudy přistupovat individuálně a pečlivě posuzovat míru rizika, které daná osoba podstupuje, a obezřetně rozhodovat na základě komplexního vyhodnocení celé situace dotčených osob, jinak zasahují do práva na podnikání. A protože dle stěžovatele soudy nevzaly v potaz všechny rozhodné, resp. jím tvrzené skutečnosti, došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

8. Jak lze vyvodit z ústavní stížnosti, stěžovatel obecným soudům vytýká ústavně nekonformní interpretaci tzv. podústavního práva, zejména ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž se dovolává svých základních svobod, konkrétně svobody podnikání a pohybu, resp. pobytu, dále pak namítá porušení práva na spravedlivý proces s tím, že obecné soudy nevzaly v potaz všechny rozhodné skutečnosti, načež věc po právní stránce vadně posoudily, když dospěly k závěru, že jsou splněny podmínky aplikace citovaného ustanovení.

9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu že jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. S ohledem na to nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítl ústavně nekonformní interpretaci občanského zákoníku, odvolávaje se přitom na své základní svobody, jak jsou uvedeny výše, což by v daném řízení mohlo představovat ústavně relevantní námitku, to však za předpokladu, že by uvedený odkaz nebyl zjevně nepřiléhavý, jak tomu je v souzené věci. Je totiž zřejmé, že napadená rozhodnutí stěžovatele z právního hlediska na jeho svobodách, jichž se zde dovolává, neomezují, neboť jejich předmětem je stanovení výše výživného pro nezletilé děti, nehledě na to, že k tvrzenému zásahu mělo dojít až poté, co došlo k naplnění těchto svobod, tj. kdy stěžovatel ukončil svůj pracovní poměr, přestěhoval se a začal podnikat. Stejně tak stěžovateli neukládají, aby se přestěhoval zpět a obnovil svůj pracovní poměr u výše zmíněné společnosti.

11. Míní-li stěžovatel svou námitku v tom smyslu, že obecně může docházet k omezování uvedených základních svobod, když rodič jako osoba povinná výživným v obavě před eventuálně nepříznivými dopady soudního rozhodnutí (raději) neukončí svůj pracovní poměr, nepřestěhuje se a nezačne podnikat, je třeba si uvědomit, že v tomto ohledu jde o otázku nikoliv právního (tzv. vnitřní hranice) omezení předmětných základních svobod (coby možnosti příslušného jednání), ale faktických mezí jejich realizace (tzv. vnější hranice prostorů autonomního rozhodování). Ty jsou přirozeně vymezeny u každého jednotlivce mj. jeho osobními, sociálními, rodinnými a majetkovými poměry, přičemž z hlediska souzené věci za zásadní nutno považovat tu hranici, která tkví v morální i právní povinnosti rodičů pečovat o zdraví nezletilého dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, výchovu a vzdělání (§ 858 občanského zákoníku), kteroužto povinnost v případě, kdy dítě bylo svěřeno do péče jednoho z rodičů, druhý rodič naplňuje (také) prostřednictvím placení výživného. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat i k ustanovení § 913 odst. 2 (ve spojení s § 2 odst. 1) občanského zákoníku, tedy pojímat je jako apel na odpovědný přístup rodičů, resp. nástroj sloužící tomu, aby si každý rodič uspořádal své poměry způsobem, který nebude na úkor plnění povinností, které mu z jeho rodičovské role plynou.

Neuvědomí-li si předem dostatečně svou odpovědnost vůči nezletilému dítěti (nebo se jí rovnou úmyslně vyhýbá), mohou být dopady aplikace daného ustanovení na jeho osobu dosti citelné, nicméně jejich "zmírňování" by vedlo jen k oslabení (či dokonce ztrátě) preventivní funkce, kterou má rovněž plnit.

12. Nelze proto v obecné rovině vytýkat soudům, pokud při interpretaci pojmu "důležitý důvod" postupují spíše restriktivně a za relevantní považují zejména skutečnosti objektivní povahy, které nastaly z nějaké "vnější příčiny", tedy nezávisle na vůli samotného rodiče (jako je např. ukončení pracovního poměru výpovědí podanou rodičem ze zdravotních důvodů), to navíc za předpokladu, že nebylo možné jejich následky eliminovat či alespoň omezit (jako např. nástupem do jiného zaměstnaní, které lze bez větších obtíží i se zdravotním handicapem vykonávat), a to ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po takovém rodiči spravedlivě požadovat. Otázku relevance toho kterého důvodu posuzují obecné soudy podle individuálních okolností každého případu, přičemž zásadním kritériem bude, zda si osoba povinná výživným počínala dostatečně odpovědně. Stěžovatel výslovně netvrdí, že by šlo o jediné možné řešení nastalé situace, z ústavní stížnosti lze pouze vyvodit, že zvolené uspořádání má být lepší pro něj a jeho současnou rodinu, a zájmy nezletilého J. a A., které byly jeho kroky negativně dotčeny, za tak významné zřejmě nepovažuje.

13. Jestliže pak stěžovatel namítl porušení svého práva na spravedlivý proces s tím, že obecné soudy nezohlednily všechny okolnosti jeho případu, z obsahového hlediska jde o požadavek, aby Ústavní soud skutečnosti, které obecné soudy považovaly za významné, znovu z hlediska citovaného ustanovení zhodnotil, a větší důraz pak položil na ty, které v řízení uplatnil stěžovatel. Toto však Ústavnímu soudu z důvodů výše uvedených nepřísluší; jeho úloha může za této situace spočívat (maximálně) v přezkumu toho, zda si obecné soudy nepočínaly svévolně, tedy zda v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, o jaké skutečnosti své závěry opřely, a zda jejich úvahy nejsou zjevně iracionální (tj. tedy věcně zjevně nepřiléhavé) či zatížené jinými podobnými vadami jako je např. evidentní skutkový omyl. V tomto ohledu však Ústavní soud nemá, co by obecným soudům mohl vytknout.

14. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru