Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 722/11 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.722.11.1
Datum podání09.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 28

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 722/11 ze dne 31. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. A., zastoupeného JUDr. Štěpánkou Šilhánkovou, advokátkou se sídlem V Lipkách 775/1, 154 00 Praha 5 - Slivenec, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010 č. j. 31 Co 426/2010-241 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. června 2010 č. j. 22 P 209/2008-173, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2011, napadá stěžovatel oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky, které podle jeho názoru porušily práva a svobody zakotvené v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny, jakož i čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel se návrhem podaným k Okresnímu soudu v Kolíně domáhal změny výchovy svých nezletilých synů R. a D., které žádal svěřit do své výchovy, neboť na straně matky nezletilých synů mělo dojít ke změně v jejím zdravotním stavu z důvodu onemocnění roztroušenou mozkomíšní sklerózou, v jejímž důsledku je v invalidním důchodu I. stupně a nemůže se o nezletilé děti řádně starat. Změnu poměrů shledával stěžovatel i na své straně v tom, že se oženil a přistěhoval se do domu své manželky, v němž mají nezletilí vlastní pokoj, na rozdíl od stísněných podmínek v bydlišti jejich matky.

Soudům obou stupňů stěžovatel vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy znaleckými posudky nejen ohledně fyzického, ale i psychického stavu obou rodičů, jejich způsobilosti pro výchovu nezletilých, a ohledně psychologického vyšetření obou nezletilých synů, přičemž jejich neprovedení nijak neodůvodnily. V případě nezletilého R. měly soudy zjistit jeho názor na to, u kterého z obou rodičů by chtěl bydlet, neboť je již ve věku, v němž je schopen mít na záležitosti, které se ho dotýkají, vlastní názor.

Stěžovatel současně podotýká, že odvolací soud se nezabýval jeho návrhem na svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů ani jeho námitkami vztahujícími se k nákladům řízení.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 28. 6. 2010 č. j. 22 P 209/2008-173 zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých synů do jeho výchovy (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit matce náklady řízení (výrok II).

Okresní soud po provedeném dokazování lékařskými zprávami, zprávou z mateřské školy, po výslechu účastníků řízení a konstatování stanoviska kolizního opatrovníka zjistil, že rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2005 č. j. 22 Nc 210/2005-14 a ze dne 25. 9. 2006 č. j. 22 Nc 227/2006-8 byli oba nezletilí na základě schválené dohody rodičů svěřeni do výchovy matky a stěžovateli bylo určeno platit na ně výživné. Ohledně výše výživného na oba nezletilé bylo rozhodováno znovu rozsudkem ze dne 17. 12. 2008 č. j. 22 P 209/2008-45. Dalším rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 22 P 209/2008-142 byla schválena dohoda rodičů nezletilých, jímž byl upraven styk stěžovatele s jeho syny velmi široce (každý lichý týden od čtvrtka 15:00 hod. do neděle 18:00 hod, dále 14 dnů v červenci a 14 dnů v srpnu), přičemž bylo zjištěno, že matka stěžovateli ve styku nijak nebrání. Matčin zdravotní stav je stabilizovaný, nebrání jí v řádné péči o syny, její pohybová stránka je v pořádku, děti chodí čisté, upravené a pravidelně docházejí na lékařské prohlídky.

Soud konstatoval, že matka nezletilých sice trpí od roku 2004 závažným onemocněním, v jehož důsledku je v částečném invalidním důchodu I. stupně a nepracuje, a že stěžovatel jako konzultant jachtingu má lepší materiální podmínky, přesto neshledal důvod k tomu, aby návrhu stěžovatele vyhověl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2010 č. j. 31 Co 426/2010-241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupě ve výroku ve věci samé, změnil ho pouze ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování zprávami České správy sociálního zabezpečení, Základní školy v Horažďovicích, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a doplňující výpovědi stěžovatele dospěl k závěru, že podle ustanovení § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") k zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala změnu dosavadního rozhodnutí soudu o výchově nezletilých, v mezidobí nedošlo.

Odvolací soud konstatoval, že nebyly zjištěny žádné negativní poznatky o péči matky o nezletilé, které by odůvodňovaly změnu výchovného prostředí, neboť skutkové okolnosti, za nichž bylo o výchově nezletilých již dříve rozhodováno, se v mezidobí nezměnily zásadním způsobem ani u stěžovatele. Odvolací soud konstatoval, že zásadní změnu poměrů nelze zjistit ani z návrhu stěžovatele; tvrzení stěžovatele o zdravotní nezpůsobilosti matky k výchově nezletilých a její údajně nedostatečné péči o nezletilé byla naopak provedeným dokazováním vyvrácena.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) věta za středníkem o. s. ř., neboť matka je poživatelkou částečného invalidního důchodu, přičemž stěžovatel podal návrh na změnu výchovného prostředí bezdůvodně.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatel porušení základních práv spatřuje v údajně neúplném zjištění skutkového stavu projednávané věci, které se mělo projevit v nesprávném rozhodnutí obou obecných soudů o návrhu stěžovatele na změnu výchovného prostředí.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.

Projednávaná věc spadá do kategorie věcí řešených v tzv. nesporném řízení, v němž je soud veden nikoli zásadou projednací, které odpovídá povinnost účastníka tvrdit skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout potřebné důkazy, ale zásadou vyšetřovací. Soudy jsou v těchto řízeních povinny provést i jiné důkazy nezbytné ke zjištění skutkového stavu než ty, které byly účastníky navrhovány. Soud tedy v konkrétní věci rozhoduje, které skutečnosti jsou pro dokazování určité skutečnosti relevantní a které nikoli.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy provedly řádné dokazování a dospěly ke správnému závěru, že ve smyslu ustanovení § 28 zákona o rodině v mezidobí od posledního rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o výchově a výživě nezletilých nedošlo k závažné změně poměrů, vyžadující změnu výchovného prostředí nezletilých.

Je nepochybné, že již v době rozhodování o poslední úpravě výchovy nezletilých trpěla matka nezletilých výše zmíněnou chorobou a pobírala rovněž částečný invalidní důchod. Změna v jejím zdravotním stavu nebyla prokázána ani lékařskými zprávami. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výchovné prostředí u matky nezletilých, která se doma může svým dětem plně věnovat a zajistit jim klidné a stabilní rodinné zázemí, je pro nezletilé vyhovující. To platí zejména v případě nezletilého R., který trpí vážným onemocněním. V řízení nebylo ani stěžovatelem tvrzeno, natož prokázáno, že by matka nezletilým bránila v jejich styku se stěžovatelem, či že by byl poměrně velmi široce upravený rozsah styku ze strany matky nějakým způsobem omezován. Ani v této skutečnosti nelze tedy zjistit nic, co by odůvodňovalo potřebu reagovat na změnu poměrů novým rozhodnutím soudu. Změna v osobním stavu je pro stěžovatele nepochybně významná, ale nikoli zásadní z hlediska dosavadního výchovného prostředí nezletilých dětí. Tentýž závěr lze učinit i v souvislosti se zlepšením materiálních podmínek otce, které by se měly odpovídajícím způsobem projevit i ve výši životní úrovně nezletilých.

S ohledem na výsledky provedeného dokazování nelze proto přisvědčit tvrzením stěžovatele, že skutkový stav byl zjištěn neúplně. Oba obecné soudy provedly ve věci relevantní důkazy, přičemž jim nelze vytknout ani zásadní pochybení z hlediska jejich hodnocení. Jejich závěry jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků. V odůvodnění napadených rozhodnutí je možné zjistit jak stav dřívější, tak i situaci aktuální, panující v době rozhodování soudů o návrhu na změnu výchovného prostředí nezletilých. Právnímu závěru soudů, že k zásadní změně poměrů oproti stavu dřívějšímu nedošlo, tak nelze vytknout žádné pochybení, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti.

Jestliže stěžovatel v příloze ústavní stížnosti dokládá, že se novým návrhem ze dne 31. 1. 2011 domáhá svěření nezletilých synů do střídavé výchovy rodičů, jde již o návrh, o němž bude obecným soudem samostatně rozhodováno v dalším dosud pravomocně neskončeném řízení, které přezkumu Ústavním soudem z důvodu nedodržení podmínek stanovených v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepodléhá.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soud

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru