Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 722/04Usnesení ÚS ze dne 24.02.2005Uzavření dohody o skončení pracovního poměru konkludentním jednáním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Pracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 5/36 SbNU 777
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.722.04
Datum podání27.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 240 odst.2, § 240 odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 722/04 ze dne 24. 2. 2005

U 5/36 SbNU 777

Uzavření dohody o skončení pracovního poměru konkludentním jednáním

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 24. února 2005 sp. zn. III. ÚS 722/04 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004 o zamítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 11. 2003 sp. zn. 16 Co 304/2003, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 6. 5. 2003 sp. zn. 8 C 203/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou společností T. ž., a. s., trvá, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004 č. j. 21 Cdo 1299/2004-75, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2003 č. j. 16 Co 304/2003-56, jakož i rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2003 č. j. 8 C 203/2002-36, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2003 č. j. 8 C 203/2002-36 byla zamítnuta žaloba žalobce F. K. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) na určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou společností T. ž., a. s., trvá, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2003 č. j. 16 Co 304/2003-56 rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správný potvrdil. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2004 č. j. 21 Cdo 1299/2004-75 podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku, zda pracovní poměr stěžovatele u společnosti T. ž., a. s., trvá, a je přesvědčen, že k rozvázání pracovního poměru nedošlo ani konkludentně, protože svoji vůli neakceptovat dohodu předloženou zaměstnavatelem projevil jasně a zřetelně a tento projev vůle není možné v návaznosti na ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce (dále též "zák. práce") vykládat v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nesplnění náležitostí stanovených pro odůvodnění rozsudku v § 157 odst. 2 o. s. ř., a to jak v rozsudku soudu prvního stupně, v rozsudku soudu odvolacího, tak i v rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatel je toho názoru, že Krajský soud v Ostravě ani Nejvyšší soud se řádně a přesvědčivě nevypořádaly s jeho námitkami obsaženými v odůvodnění odvolání a dovolání.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud judikoval, že základní práva a svobody v oblasti "jednoduchého" práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 33, str. 235).

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů hmotného práva. Po přezkoumání důvodnosti stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné.

V projednávané věci odvolací soud na základě odvolání stěžovatele přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a se závěry tohoto soudu obsaženými v odůvodnění jeho rozhodnutí se ztotožnil, když pouze na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že sjednaným dnem skončení pracovního poměru ve smyslu § 43 odst. 1 zákoníku práce může být den podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru nebo některý ze dnů následujících po uzavření dohody, nikoliv ale den předcházející podpisu dohody, a za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou nikoliv ke dni 21. 10. 1998, ale dnem 19. 2. 1999. Tento názor však podle odvolacího soudu nic nezměnil na správnosti rozsudku soudu prvního stupně, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Na základě podaného dovolání rozhodoval ve věci dále Nejvyšší soud, který se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když podle názoru stěžovatele "v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud uspokojivě vyřešena otázka, zda je možné rozvázání pracovního poměru dohodou konkludentně poté, co zaměstnanec rezolutně odmítne podepsat předložený návrh dohody o rozvázání pracovního poměru a ani následně tento návrh neakceptuje". Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda je možné dovodit konkludentní skončení pracovního poměru dohodou podle § 43 zák. práce za situace, jestliže zaměstnanec dříve písemný návrh rozvázání pracovního poměru výslovně odmítl. Dovolací soud po té potvrdil, že uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem výslovně řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustil. Protože po právním posouzení předmětné otázky dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl stižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 10. 2004 č. j. 21 Cdo 1299/2004-75 Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že žalobce byl dne 2. 2. 1999 uznán plně invalidním a dne 19. 2. 1999 "rezolutně odmítl" učinit výslovný písemný projev směřující k rozvázání pracovního poměru dohodou. Od uvedeného dne žalobce nepožadoval ani přidělování práce podle pracovní smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] ani náhrady mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele (z důvodu nepřidělování práce podle pracovní smlouvy) podle § 130 odst. 1 zák. práce. V této době již byl uznán plně invalidním a jediným zdrojem jeho příjmů se stal plný invalidní důchod. Tyto vnější skutkové okolnosti nelze podle dovolacího soudu interpretovat jinak, než že žalobce dal svým následným jednáním najevo, že návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou - ke dni 19. 2. 1999, jak k tomuto závěru správně dospěl odvolací soud - akceptuje. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle podle dovolacího soudu není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, z níž by mělo být dovozováno, že účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil. Významný podle dovolacího soudu není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je podle Nejvyššího soudu jen to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na právní názor obsažený v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 157/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 26, str. 165). Ústavní soud v dané věci konstatoval, že názor odvolacího soudu, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru konkludentním jednáním účastníků je přípustné - který sdílí i Ústavní soud - je založen na ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce, podle něhož projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Ústavní soud rovněž podotkl, že projev vůle je třeba podle § 240 odst. 3 zákoníku práce vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.

K námitkám stěžovatele ohledně odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavnísoud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna způsobem, který odpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., a to jak co do závěrů skutkových, tak i právních. Lze rovněž uzavřít, že jak odvolací, tak i dovolací soud se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně právního posouzení předmětné věci.

Ústavnísoud judikoval, že pokud obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru