Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 721/2000Nález ÚS ze dne 10.07.2001K neplatnosti úkonu starosty obce bez rozhodnutí obecního zastupitelstva - obec Březová

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Březová
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/pri... více
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
pravomoc
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 103/23 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.721.2000
Datum vyhlášení10.07.2001
Datum podání11.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 104 odst.1, čl. 104 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 103 odst.1

367/1990 Sb., § 36a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001

N 103/23 SbNU 39

K neplatnosti úkonu starosty obce bez rozhodnutí obecního zastupitelstva - obec Březová

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátu o ústavní stížnosti

navrhovatele Obce B., za vedlejší účasti M. K., směřující proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2000,

čj. 13 Co 1877/2000-71, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu

v Karlových Varech ze dne 6. 12. 1999, čj. 16 C 39/99-42, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2000,

čj. 13 Co 1877/2000-71, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 9. 12. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 11.

12. 2000 a který směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 22. 6. 2000, čj. 13 Co 1877/2000-71, ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 12. 1999, čj. 16

C 39/99-42, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova

základní práva, daná především čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1

a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových

Varech, sp.zn. 16 C 39/99 a z něj zjistil, že dne 28. 12. 1998

podal žalobce M. K. žalobu na Obec B. (nyní navrhovatel)

o zaplacení částky 200.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce

dne 3. 7. 1997 půjčil tehdejšímu starostovi navrhovatele částku

200.000,- Kč (dále jen "předmětná částka"), s dobou splatnosti do

30. 9. 1997. Předmětná částka nebyla vrácena, přičemž starosta

obce B. zemřel a navrhovatel odmítl předmětnou částku vrátit.

Okresní soud v Karlových Varech dne 2. 6. 1999 rozsudkem,

čj. 16 C 39/99-20, žalobě vyhověl a stanovil povinnost obci B.

předmětnou částku žalobci zaplatit. Navrhovatel napadl uvedený

rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni dne 14.

9. 1999 rozsudkem, čj. 13 Co 656/99-30, tak, že rozsudek soudu

prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň

jej zavázal, aby doplnil dokazování o zjištění, zda žalobce byl

v dobré víře, že starosta navrhovatele nepřekročil při přijetí

půjčky svou pravomoc. Okresní soud v Karlových Varech po

následujícím doplnění dokazování znovu rozhodl tak, že navrhovatel

je povinen žalobci zaplatit předmětnou částku s příslušenstvím.

Rozsudek odůvodnil tím, že podle zákona o obcích je třeba

rozlišovat na straně jedné rozhodování obcí a na straně druhé

jednání jménem obce. K jednání jménem obce je ze zákona povolán

starosta, který obec zastupuje navenek a jeho právní úkony

zavazují přímo obec. Pokud by svým jednáním překročil pravomoc

starosty, takové úkony by obec zavazovaly, leda by bylo prokázáno,

že osoby, vůči kterým starosta jednal, věděly nebo s ohledem na

okolnosti případu musely vědět, že starosta překračuje svou

pravomoc. Navrhovateli se v řízení nepodařilo prokázat, že smlouvu

o půjčce uzavřel bývalý starosta jako soukromá osoba a nikoliv

jako statutární orgán obce.

Uvedený rozsudek napadl navrhovatel znovu odvoláním, ve

kterém poukázal na to, že soud se nevypořádal s otázkou kam

zapůjčené peníze přišly, když nebyly zahrnuty do účetnictví obce

a souhlas zastupitelstva obce k takové finanční operaci nebyl dán.

Dále navrhoval vyslechnutí dalších svědků a předložil nové

listinné důkazy. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 6.

2000, čj. 13 Co 187/2000-71, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil. V odůvodnění se shodl s právním hodnocením důkazů

provedených soudem prvního stupně. Poukázal na to, že žalobce

jednal s bývalým starostou jako se statutárním orgánem obce

a proto půjčka zavazuje obec. Pro tento závěr není rozhodné, jak

následně starosta s půjčenými penězi naložil. Rozhodující je dobrá

víra na straně žalobce, která provedenými důkazy zpochybněna

nebyla.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl navrhovatel

včas ústavní stížností, v níž namítal, že postupem obou obecných

soudů byla porušena jeho základní práva, zejména právo na

spravedlivý proces, dané mu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1

Listiny. Podle navrhovatele zásah do jeho práv spočíval v tom, že

soudy neprovedly všechny důkazy, které byly navrhovány a kterými

mohl být objasněn skutkový základ projednávané věci, tedy neúplně

zjistily skutkový stav. Dále měly soudy porušit rovnost účastníků

soudního řízení, danou čl. 37 odst. 3 Listiny.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve vyjádření ze

dne 10. 1. 2001 zaujal stanovisko, že byly provedeny všechny

potřebné důkazy a byl zjištěn skutkový stav v takové míře, že

další navrhované důkazy byly pro účely rozhodnutí nadbytečné.

Žádný z účastníků nebyl krácen na svých procesních právech a bylo

s nimi jednáno při zachování zásady rovnosti účastníků.

Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 18. 6. 2001 poukázal na

to, že jednal v dobré víře, že půjčuje peníze obci, nikoliv

starostovi, jako soukromé osobě.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním

ze dne 2. 4. 2001 a účastník řízení podáním ze dne 28. 3. 2001,

vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále

vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání

nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání

v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení

všech okolností, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy.

Podstatou ústavní stížnosti je především otázka, zda je

v souladu s principy územní samosprávy, zakotvenými v čl. 101

Ústavy, právní názor obecných soudů, aplikovaný v napadeném

rozhodnutí, podle něhož vlastně obec zavazuje jakýkoliv právní

úkon starosty obce, tedy i takový, který byl učiněn bez

předcházejícího rozhodnutí obecního zastupitelstva ve věcech, kdy

takové rozhodnutí je nezbytné ze zákona. V dané věci konkrétně

pak, zda bylo či nebylo důležité zkoumat, zda úkony starosty

skutečně vyjadřovaly relevantně projevenou vůli obce.

Právní názor obecných soudů, vycházející ze zkoumání dobré

víry poskytovatele půjčky, lze sice označit za formálně logický,

jeho nedostatkem je však skutečnost, že s ohledem na

soukromoprávní charakter věci (sporu) odmítá vzít za relevantní

skutečnost, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament

v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této

korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu

právně relevantní vůle této korporace. Teprve v okamžiku takového

nahlížení se nabízí otázka, zda obstojí, aby na územní samosprávné

společenství občanů, kterým je obec v prvé řadě, bylo nahlíženo

stejně, jako na obchodní či jinou společnost. Ústavní soud je

přesvědčen, že takový nerozlišující náhled je nejen nesprávný, ale

i neústavní. Působnost obecního zastupitelstva upravoval, dnes již

zrušený, zákon o obcích (obecní zřízení) č. 367/1990 Sb. zejména

v ustanovení § 36 a 36a, postavení starosty pak v § 52 až 55. Je

pravdou, že v něm nebylo přítomno obdobné pregnantní ustanovení,

jakým je dnešní § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích

(obecní zřízení), podle kterého právní úkony starosty vyžadují

schválení zastupitelstvem obce a ty provedené bez takového

předchozího schválení, výslovně označuje od počátku za neplatné.

Ústavní soud je však přesvědčen, že tato zásada byla přítomna

i v právní úpravě dřívější a vyplývala přímo z již zmíněného čl.

101 Ústavy. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy

nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto

vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního

zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. je třeba

v daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku

právního úkonu (conditio legis). Jakkoli tedy obecné právní vědomí

přisuzuje starostovi obce rozsáhlá oprávnění, opak byl a je

skutečností. Starosta obce tedy nemohl platně učinit úkon závažným

způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního

zastupitelstva, případně rady obce.

Ústavní soud je přesvědčen, že přijetí uvedeného konkrétního

závazku (půjčky) nezbytně vyžadovalo rozhodnutí obecního

zastupitelstva podle § 36a zákona č. 367/1990 Sb., a že tedy to,

zda se tak stalo či nikoli, nelze kvalifikovat jen jako

skutečnost, která měla povahu pouhého vnitřního rozhodnutí

a neměla tedy pro jiné subjekty žádný význam. Naopak je nezbytné

takové rozhodnutí považovat za konkrétní projev ústavního

principu, že obec je samostatně spravována zastupitelstvem.

Absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu

starosty.

Obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve

věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle

mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní

společnosti. Vzhledem k tomu, že oprávnění obecního zastupitelstva

dle § 36a zákona č. 367/1990 Sb. bylo zákonem taxativně vymezené

a zároveň výhradní, nemohou být třetí osoby při právních úkonech

dle cit. ustanovení na pochybách, že o takovém právním úkonu musí

napřed kladně rozhodnout obecní zastupitelstvo. A protože jíž od

dob starých Římanů platí, že "Ignorantia iuris non excusat", je

v bytostném právním zájmu třetích osob, aby si ověřily, že při

daném právním úkonu byla splněna jedna ze zákonem stanovených

podmínek jeho vzniku. Ani vedlejšímu účastníku v takovém postupu

nic nemohlo bránit a ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že se

tak stalo.

Ústavní soud v této souvislosti pouze připomíná, že obdobná

byla i judikatura prvorepublikového Nejvyššího správního soudu,

která za vůli obce pokládala, nebyl-li prokázán opak, to, co bylo

vyjádřeno v usnesení příslušného orgánu obce (Bohuslav,

A 12571/36).

Z tohoto pohledu se pak Ústavnímu soudu jednoznačně jeví jako

ústavně konformní zrušit napadené akty veřejné moci v té části,

která je založena na přístupu ryze formálním, považujícím zkoumání

skutečné vůle obce za irelevantní a ponechávající zjevný exces

člena samosprávy (starosty) nedotčený (včetně důsledků z toho

plynoucích, např. i majetkových).

Jakkoli tedy izolovaný výklad práva dává za pravdu obecným

soudům, je Ústavní soud přesvědčen, že mechanická aplikace

instrumentů tohoto práva, bez přihlédnutí k principům

samosprávného řízení obce, jehož významnou část tvoří nakládání

s majetkem obce, by činila z práva absurdní nástroj, v podstatě

ignorující smysl a účel ústavního principu samosprávy obce.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu

nezbylo než návrhu podle ust. § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela vyhovět,

a podle § 82 odst. 3 písm. a) napadené rozhodnutí tak zrušil pro

rozpor s čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru