Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 721/12 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZástavní právo
insolvence/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.721.12.1
Datum podání01.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 182/2006 Sb.; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 109/1/b v části "to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení", § 248/2 věta první za středníkem ve znění "to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech".

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 173, § 185, § 248 odst.2, § 109 odst.1 písm.b, § 192 odst.2, § 41, § 2 odst.1 písm.g

99/1963 Sb., § 338b odst.2, § 338d odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 721/12 ze dne 22. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o věci ústavní stížnosti stěžovatelky JERICHO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem v Praze 1, Konviktská 24, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2010 č. j. KSPH 39 INS 4718/2009-P8-6, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2010 č. j. KSPH 39 INS 4718/2009, 2 VSPH 806/2010-P8-12 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 2011 č. j. KSPH 39 INS 4718/2009, 29 NSČR 16/2011-P8-23, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) věta poslední ("...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení...") a ustanovení § 248 odst. 2 věta první za středníkem ("...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech...") zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 a hlavy páté Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka dále shledala jako protiústavní ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) poslední věta zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění: "...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení...", jakož i ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, a to v rozsahu věty první za středníkem, ve znění: "...to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech..."), neboť jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 19. srpna 2010 č. j. KSPH 39 INS 4718/2009-P8-6 odmítl Krajský soud v Praze (dále též "insolvenční soud") jako opožděnou přihlášku, kterou stěžovatelka, jako věřitel č. 7, dodatečně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice V. F., zajištění své pohledávky ve výši 1 241 641 Kč zástavním právem k nemovitostem, specifikovaným v usnesení. Insolvenční soud, na základě ustanovení § 173 odst. 1 a 3, § 185, § 192 odst. 2 a § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, dospěl k závěru, že dodatečně přihlášené "právo ze zajištění" vzniklo až po zahájení insolvenčního řízení, neboť pravomocné rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva bylo vydáno až po zahájení insolvenčního řízení, byť návrh na exekuci zřízením soudcovského zástavního práva byl podán ještě před zahájením insolvenčního řízení. Z tohoto důvodu jde o opožděnou "změnu" přihlášky, k níž se nepřihlíží. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") tak, že rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že na základě ustanovení § 109 odst. 1 a § 248 odst. 2 insolvenčního zákona je zřejmé, že insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby v insolvenčním řízení byly přednostně uspokojeny pohledávky, jejichž zajištění vzniklo až po zahájení insolvenčního řízení. V případě konkursu je to však přípustné pouze u zajištění pohledávek věřitelů ze smluv uzavřených insolvenčním správcem podle ustanovení § 41 insolvenčního zákona. Ohledně vzniku soudcovského zástavního práva pak odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 338b odst. 2 občanského soudního řádu je sice pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva rozhodný stav v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí, ale soudcovské zástavní právo vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo zřízeno. Insolvenční zákon neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 338d odst. 1 občanského soudního řádu, a - jak plyne z ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona - přednostní uspokojení pohledávek, k nimž bylo soudcovské zástavní právo zřízeno až po zahájení insolvenčního řízení, zásadně vylučuje.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky zamítl a v odůvodnění svého usnesení se podrobně zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelky. V podrobnostech nelze než na toto odůvodnění odkázat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací a aplikací ustanovení insolvenčního zákona tak, jak ji provedly obecné soudy. Namítá, že neexistuje spravedlivý a ústavně konformní důvod pro to, aby soudcovské zástavní právo bylo podrobeno stejnému režimu ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, jako ostatní zajišťovací instrumenty demonstrativně vytčené v ustanovení § 2 písm. g) tohoto zákona. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá svůj vlastní výklad institutu soudcovského zástavního práva. Namítá rozpor ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) věta poslední insolvenčního zákona a § 248 odst. 2 věta první za středníkem tohoto zákona s ústavním principem právní jistoty.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů a trvá na svých námitkách, které uvedla již v dovolání. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. Ale tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a Listině. Ústavní soud tedy nemůže vykonávat přezkumný dohled nad činností obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Na základě ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky, jak je uvádí v ústavní stížnosti, nebyla porušena. Oba soudy, odvolací i dovolací, v odůvodnění svých rozhodnutí všechny námitky stěžovatelky zcela přesvědčivě vyvrátily, svá odůvodnění opřely o zcela konkrétní ustanovení zejména insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. Při posuzování právních závěrů obou soudů nelze pominout, že o předmětném sporu bylo rozhodováno všemi stupni obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Lze proto konstatovat, že tak byly posouzeny a zváženy všechny důležité aspekty předmětného sporu. Právní závěry rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, která odpovídají provedeným důkazům.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v této souvislosti, s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, nelze než konstatovat, že toto právo, zakotvené čl. 36 odst. l Listiny, neznamená záruku výsledku soudního řízení podle představ stěžovatelů. Jde o záruku spravedlivého řízení provedeného nestrannými soudy, respektující a chránící základní práva a svobody účastníků. Tuto podmínku má Ústavní soud ve věci stěžovatelky z výše uvedených důvodů za splněnou, neboť v případě stěžovatelky věc prošla všemi stupni soustavy obecných soudů, které svá skutková zjištění a právní závěry řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení výše specifikovaných ustanovení insolvenčního zákona, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh. Proto byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru