Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 715/2000Nález ÚS ze dne 26.04.2001Nutnost řádně odůvodnit rozhodnutí o prodloužení vazby.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/22 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.715.2000
Datum podání07.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.b, § 261


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 715/2000 ze dne 26. 4. 2001

N 68/22 SbNU 99

Nutnost řádně odůvodnit rozhodnutí o prodloužení vazby.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl na jednání konaném dne 26. 4. 2001

v senátě o ústavní stížnosti ing. P. Š., proti usnesení Krajského

soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 734/2000, ze dne 3. 11. 2000

ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

40 Nt 544/2000, ze dne 25. 9. 2000, za vedlejší účasti Krajského

státního zastupitelství v Ústí nad Labem, o prodloužení vazby,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To

734/200, ze dne 3. 11. 2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 6. 12.

2000 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí

nad Labem, sp. zn. 6 To 734/2000, ze dne 3. 11. 2000 ve spojení

s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt

544/2000, ze dne 25. 9. 2000. To proto, že dle jeho názoru bylo

uvedenými rozhodnutími obou soudů porušeno jeho ústavní právo na

osobní svobodu, zaručené mu čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt

544/2000, který si Ústavní soud vyžádal, také zjistil, že

navrhovatel je obviněn z trestného činu podvodu dle § 250 odst.

1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) jako spolupachatel dle § 9

odst. 2 tr. zák. a také z trestného činu porušování povinnosti při

správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2a) písm. a), c) tr. zák.

a v této souvislosti byl vzat dne 25. 2. 1999 do vazby z důvodů

stanovených v § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále tr.ř.).

Jeho vazba byla opakovaně prodloužena, naposledy citovaným

usnesením Okresního soudu v Ústí na Labem, čj. 40 Nt 544/2000-13,

ze dne 25. 9. 2000 s tím, že trvají k tomuto datu vazební důvody

stanovené v § 67 odst. 1 písm. a), b) tr.ř., přičemž vazba byla

prodloužena do 31. 12. 2000. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud

uvedl, že vycházel z návrhu státního zástupce, který poukázal na

nutnost výslechu dalších svědků, jejichž jména jsou uvedena

v návrhu vyšetřovatele a i na nutnost opakovaného výslechu dalších

svědků pro rozpory v jejich výpovědích a také i s tvrzeními

navrhovatele. Poukázal na to, že se jedná o rozsáhlé a náročné

vyšetřování v jehož průběhu se objevují další, dílčí skutky

spojené také s osobou navrhovatele. Konečně uvedl i to, že

navrhovatel, i když je tázán na vysvětlení konkrétních rozporů,

odmítá se k věci vyjádřit. Z těchto skutečností pak soud dovodil

trvající existenci uvedených důvodů vazby s tím, že propuštěním

navrhovatele na svobodu by mohl být zmařen či ztížen účel

trestního řízení, zejména možným působením navrhovatele na osoby

či svědky, které je zapotřebí vyslechnout. Současně konstatoval,

že skutky, pro které bylo sděleno obvinění se nepochybně staly,

mají všechny znaky trestných činů a je důvodné podezření, že je

spáchal i navrhovatel. V důsledku těchto skutečností, pak

prodloužil vazbu o 3 měsíce. V tomto směru poukázal rovněž na

náročnost vyšetřování spočívající v obtížném získávání důkazů

i pro další dílčí útoky, které se při šetření věci objevují

a které je nutné prověřit. Proti uvedenému usnesení podal

navrhovatel stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ústí nad

Labem tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř., již citovaným

usnesením, zamítl. To s tím, že dosud zjištěné skutečnosti

nasvědčují tomu, že skutky pro které bylo sděleno obvinění

(i navrhovateli) se staly, mají všechny znaky trestného činu

a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že se jich dopustil

i navrhovatel. Stran označených důvodů vazby pak odkázal na svá

předchozí rozhodnutí. Poukázal také na rozhodnutí Ústavního soudu

(sp. zn. I. ÚS 511/99) ze dne 8. 6. 2000, kterým byla ústavní

stížnost navrhovatele odmítnuta. Doplnil své rozhodnutí i úvahou,

že za dané situace navrhovateli hrozí důrazný trest a je tak dána

obava o možnosti vzniku následku předpokládaného ust. § 67 odst.

1 písm. a) tr.ř.

Navrhovatel ve vztahu k oběma rozhodnutím obecných soudů

podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V rámci důvodů

v něm označených pak z valné části argumentoval tím, co uvedl již

před obecnými soudy. Tedy poukázal na povrchnost napadeného

usnesení soudu I. stupně, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecná

tvrzení parafrázující zákonné znaky vazebních důvodů bez

konkrétního obsahu s tím, že soud odvolací potom na námitky

navrhovatele vznesené v podané stížnosti ani nereagoval.

Zdůraznil, že je ve vazbě takřka dva roky, vyšetřování však stále

nebere konce, i když jde především o důkladnou prověrku listinných

dokladů, což bylo možno v rozumném čase uskutečnit. Tak se však

neděje, vyšetřování (další výslechy svědků, kteří k věci nemají co

říci, či výslechy opakované), je vedeno nesoustředěně

a neracionálně. Poukázal na předchozí usnesení odvolacího soudu

(sp. zn. 6 To 491/2000), kdy krajský soud zkrátil navrhované

prodloužení vazby o 3 měsíce s poukazem na stanovený plán

vyšetřování v rámci kterého měl být poslední svědek vyslechnut

12. 9. 2000 a s ohledem na tento postup vyšetřování učinil závěr,

že to je možno ukončit do 30. 9. 2000. Soud I. stupně tuto

skutečnost nevzal v úvahu a napadeným usnesením znovu vazbu do

konce roku 2000 prodloužil, vazební důvody formalizoval, odkázal

na stanovisko vyšetřovatele. Znovu poukázal na své námitky

uplatněné v podané stížnosti k odvolacímu soudu s tím, že také

soud instančně nadřízený rozhodoval formálně. Nevysvětlil totiž

důvody, které měly vézt k prodloužení vazby, přičemž jeho odkaz na

svá předchozí rozhodnutí je nepřípadný už proto, že v něm

dovozoval lhůtu vazby do 30. 9. 2000 s tím, že do uvedené doby lze

vyšetřování reálně ukončit. V odůvodnění svého rozhodnutí tak

nevysvětlil proč a z jakých důvodů vyšetřování trvá a proč tedy

s ohledem na takto vzniklou situaci trvají i vazební důvody.

Opakovaně zdůraznil, že omezení osobní svobody je na místě, a to

i z hlediska právních předpisů ústavní úrovně, pouze v případech,

které jsou důvodné. Má za to, že v daném případě tomu tak není,

vazba trvá takřka dva roky, vyšetřování je nesoustředěné, na

námitky navrhovatele v řízením před soudy není adekvátně reagováno

a soudy svá rozhodnutí ve světle argumentace vedené navrhovatelem

neodůvodňují. Proto také obě napadená rozhodnutí navrhl zrušit

s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho ústavní práva na

osobní svobodu.

K podanému návrhu se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil

i Krajský soud v Ústí nad Labem a také Krajské státní

zastupitelství v Ústí nad Labem. Krajský soud odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí bez dalšího a odkázal v této

souvislosti na usnesení (nesprávně uvedeno nález) Ústavního soudu,

sp. zn. I. ÚS 511/99, ze dne 8. 6. 2000. Krajské státní

zastupitelství uvedlo, že vyšetřování (bez frází či výmluv) je

skutečně velmi rozsáhlé a náročné a přitom probíhá standardně

a bez průtahů. Má za to, že namítaná práva nebyla zasažena

a poukazuje také na rozhodnutí, která v rámci celé věci již vydal

i Ústavní soud.

Ve zprávě Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Litoměřice, je

obsažena informace, že navrhovatel byl dne 23. 2. 2001 propuštěn

z vazby.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje ze

spisového materiálu, zejména rozhodnutí soudů ve věci učiněných

i argumentace vedené navrhovatelem, dospěl Ústavní soud k závěru,

že podaný návrh (ústavní stížnost) je důvodný. V daném stadiu

projednávané věci se odůvodnění soudů jeví z hlediska požadavků na

jeho komplexnost a přesvědčivost jako nepostačující. Je sice

faktem, že rozhodnutí o vazbě jsou rozhodnutími, zejména co do

stanovení konkrétních skutečností odůvodňujících příslušnou obavu

z předpokládaných následků, obtížnými. Nicméně rozhodnutí

o prodloužení vazby (ponechání ve vazbě) musí obsahovat

argumentaci (důvody), které jednoduše musí poukázat právě na ony

konkrétní skutečnosti naznačené v ustanovení § 67 tr.ř. V daném

případě tomu tak v této fázi trestního řízení, které je

v projednávané věci vedeno, není. Je skutečností, že zejména

odvolací soud v podstatě nereagoval na obsáhlé námitky vznesené

navrhovatelem ve stížnostním řízení a tak k nim vlastně nezaujal

žádný postoj, ač tyto námitky v části svého rozhodnutí pečlivě

popsal. Omezil se v zásadě na konstatování, že nalezené vazební

důvody trvají a v tomto směru odkázal na svá předchozí rozhodnutí.

Poslední takové rozhodnutí o prodloužení vazby (č.j. 6 To

491/2000-56) ze dne 12. 7. 2000 se však s ohledem na uvedené jeví

poněkud nekonzistentní. V citovaném rozhodnutí sice odvolací soud

přece jenom hovoří obsáhleji o vazebních důvodech, také správně

analyzoval postup vyšetřování a následně uzavřel s tím, že toto

vyšetřování lze ukončit do září 2000. V rozporu s tímto tvrzením

v nyní napadeném usnesení (č.j. 6 To 734/2000-57) pouze odkazuje

na svá předchozí rozhodnutí (tedy i shora citované) a to

v podstatě bez dalšího, tedy i bez toho, že by vysvětlil či

odůvodnil svůj závěr přijatý v rozhodnutí předchozím. Za daného

stavu věci se pak napadené usnesení jeví jako neurčité a důvody

v něm uvedené pouze jako formální bez argumentů, které by

zmiňovaly ony konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodné další

trvání vazby. Je snad nadbytečné zdůrazňovat, že tyto důvody je

zapotřebí zkoumat v průběhu celého trestního řízení, v kterékoliv

jeho fázi, právě s důrazem na takové základní lidské právo, jakým

je osobní svoboda. Respektování uvedeného základního práva

samozřejmě má svůj výraz i při rozhodování o prodloužení trvání

vazby, kdy navíc je k otázce důvodnosti vazby přiřazena i otázka

její oprávněné délky. Z hlediska trestního řádu jsou orgány činné

v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně

s největším urychlením a vazba tak (v trestním řízení obecně) může

trvat jen nezbytně nutnou dobu (§ 71 tr.ř.). Tyto požadavky musí

být orgány činnými v trestním řízení respektovány důsledně. Proto

také u vazeb obecně (a v daném případě zvláště, když se jedná

o vazbu trvající takřka dva roky) musí být její délce a případnému

prodloužení věnována patřičná pozornost. V napadeném rozhodnutí

soudu však nelze nalézt konkrétní informace v naznačeném směru,

když je pouze odkázáno na složitost a obtížnost šetřené věci,

případně její (blíže neurčené) rozšiřování. Odkazy na stanoviska

vyšetřovatele či státního zástupce jsou nepřípadné a pokud soud

jimi chce argumentovat, musí tak učinit příslušným procesním

postupem, kterým vysvětlí co jej k příslušnému rozhodnutí vedlo.

Co se týče odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci učiněných

(stran navrhovatele, sp. zn. I. ÚS 511/99, ze dne 8. 6. 2000),

nutno připomenout, že ta byla vydána v jiném stadiu projednávané

věci, za jiného stavu a procesní situace a prakticky o 5 měsíců

dříve, když tehdy bylo napadeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 22. 9. 1999, (tedy vydané o více než rok dříve).

Případná argumentace tímto rozhodnutím, z uvedených hledisek takto:

není na místě.

V uvedeném postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad

Labem tak Ústavní soud spatřuje porušení základního práva

navrhovatele garantovaného i v ústavní rovině, a to práva na

osobní svobodu tak, jak jsou vyjádřena v čl. 8 ods. 1, 2 a 5

Listiny, neboť osobní svoboda je zaručena, nikdo jí nesmí být

zbaven jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, přičemž

nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou

zákonem.

Z uvedených důvodů nezbylo Ústavního soudu než rozhodnout jak

uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že bude na soudu II.

stupně, aby vzniklou situaci svým dalším postupem i s ohledem na

ústavně právní aspekty projednávané věci, souladně s nimi vyřešil.

Protože v projednávané věci se jedná zřetelně o změnu

rozhodnutí i ve prospěch ing. P. V., i když ten sám ústavní

stížnost nepodal (analogie s poukazem na ust. § 63 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu a § 261 tr.ř.). I jemu tedy

prospívá důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí změněno

(zrušeno), když bylo Ústavním soudem rozhodováno v důsledku

ústavní stížnosti podané ing. P. Š. U obou obviněných bylo

rozhodnuto v témže řízení, týmž usnesením, přičemž je dán

nepochybně společný důvod zrušení uvedeného rozhodnutí, který

spočívá, stručně řečeno, ve shora nalezeném a konstatovaném

zjištění vadného postupu (dosahujícího již úrovně protiústavní),

v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí, který způsobil

nesprávnost (protiústavnost) z posléze učiněného výkroku

označenéhosoudu.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. dubna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru