Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 711/01Nález ÚS ze dne 06.06.2002Včasné uplatnění námitky porušení práva na zákonného soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkZavinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/26 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.711.01
Datum podání13.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224 odst.2

141/1961 Sb., § 262


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 711/01 ze dne 6. 6. 2002

N 66/26 SbNU 193

Včasné uplatnění námitky porušení práva na zákonného soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 6. června 2002 v ústním jednání

v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. R. B., za účasti

vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze,

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, sp.

zn. 6 To 376/2001, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a i co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve

své trestní věci proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.

září 2001 (6 To 376/2001), a tvrdí, že postupem označeného

obecného soudu, jako orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho právo

na spravedlivý proces, a dále - aniž by své tvrzení podrobněji

zdůvodnil - že došlo k porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny

základních práv a svobod.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje

s právními a skutkovými závěry obecných soudů obou stupňů

a setrvává na svém základním tvrzení, totiž že ústní dohodu,

týkající se objektu "O." neuzavřel; jednak, že k tomu neměl

zmocnění (měl pouze smluvního partnera vyhledat, smlouvu uzavírali

majitelé objektu, nadto k jednání se stavebním úřadem a v otázkách

stavebních byla majiteli zmocněna jiná osoba), jednak že se

s poškozeným nedohodl, kdy měl práce provést. Stěžovatel proto

tvrdí, že si není vědom, že by porušil důležitou povinnost

vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce

nebo uloženou mu podle zákona (§ 224 odst. 2 tr. zák.), a to již

proto, že poškozený sám závažně porušil bezpečnostní předpisy a do

objektu vnikl svévolně, ke kterémužto závěru by obecné soudy

dospěly, pokud by důkazy řádně vyhodnotily. Bez bližšího odkazu na

příslušné ustanovení se stěžovatel domnívá, že tímto nesprávným

postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý

proces. Navíc bez bližšího odůvodnění vytýká odvolacímu soudu, že

pro přikázání věci jinému soudci nebylo zákonného důvodu (soud I.

stupně doplnil dokazování v rozsahu, v jakém mu to bylo uloženo),

čímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného

soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a že tak

byl odsouzen za jednání, které není trestným činem (čl. 39 Listiny

základních práv a svobod).

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, sp. zn. 6 To

376/2001.

Účastník řízení, Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního

soudu (§ 42 odst. 4 zákona), podáním předsedy senátu, z něhož

ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 2

zákona), se k věci vyjádřil tak, že pokud jde o namítané porušení

čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je obecný soud

toho názoru, že o nařízení projednání věci stěžovatele bylo (jiným

senátem - soudcem téhož soudu I. stupně) rozhodnuto ve smyslu ust.

§ 262 tr. ř., které není v rozporu s ústavním pořádkem České

republiky. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 39 Listiny základních

práv a svobod, má obecný soud za to, že stěžovatel byl odsouzen za

jednání, které je trestným činem. V podrobnostech pak odkázal

tento soud na napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění se

trestněprávní problematikou věci podrobně zabýval. Procesní návrh

stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesl.

Vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství

v Praze, ve svém vyjádření sdělil, že považuje rozhodnutí

nalézacího i odvolacího soudu za správná a zákonná a ústavní

stížnost stěžovatele za nedůvodnou.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46

T 31/99 se podávají následující rozhodné skutečnosti:

* ve věci stěžovatele byly Obvodním soudem pro Prahu 4 vydány dva

zprošťující rozsudky [ze dne 30. listopadu 1999 - 46 T 31/99-1320

a ze dne 22. května 2000 - 46 T 31/99-1350], které však byly

zrušeny k odvolání státního zástupce Městským soudem v Praze, jako

soudem odvolacím, a to jeho usneseními ze dne 21. března 2000

- 61 To 131/2000-1322 a ze dne 10. října 2000 - 61 To

554/2000-1363,

* zmíněnými rozhodnutími nalézacího soudu byl stěžovatel

- v podstatě ze shodných důvodů - zproštěn obžaloby podle § 226

písm. a) tr. ř. pro skutek, že jako zástupce majitelů objektu "O."

uzavřel nejpozději dne 11. 7. 1998 s poškozeným ústní smlouvu

o dílo, spočívající v odklizení spadlého krovu na této

nemovitosti, přičemž si byl vědom, že dle závěru statického

posouzení musí všechny demoliční a zabezpečovací práce na objektu

provádět renomovaná stavební firma se zkušeností s demoličními

pracemi, což poškozený nebyl, neboť podnikal pouze na základě

živnostenského oprávnění z oboru zednictví, poškozeného před

započetím prací neseznámil s výsledky statického posouzení

objektu, v důsledku čehož poškozený utrpěl zavalením jeho spadlých

částí zranění, jímž na místě podlehl, čímž měl spáchat trestný čin

ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1, 2 tr. zák.),

* odvolací soud v odůvodnění svého posledního rozhodnutí

konstatoval, že soud I. stupně sice respektoval jeho pokyny na

doplnění dokazování v rozsahu stanoveném v prvém rozhodnutí

odvolacího soudu, nicméně že pouze mechanicky přejal svoje

hodnotící postupy (hodnocení důkazů soudem I. stupně shledal

odvolací soud jako velmi povrchní a neobjektivní) a zprošťující

důvod řádně nevysvětlil. Nadto odvolací soud konstatoval, že

nalézací soud ve svém druhém rozhodnutí zůstal u svých dřívějších

hodnotících postupů z prvního zprošťujícího rozsudku, a je proto

v zájmu objektivního projednání a rozhodnutí věci odůvodněn postup

podle § 262 tr. ř. (tj. aby tato věc byla projednána a rozhodnuta

v jiném složení senátu, jiným soudcem),

* soud I. stupně v jiném obsazení pak třetím rozsudkem ze dne

7. března 2001, čj.46 T 31/99-1385, shledal stěžovatele vinným

tím, že jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil

důležitou povinnost, vyplývající z jeho postavení, čímž spáchal

trestný čin ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1, 2 tr. zák.) a za to

byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců

s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Z odůvodnění

rozsudku se podává, že soud I. stupně dospěl k závěru, že

předmětná smlouva mezi poškozeným a stěžovatelem uzavřena byla,

a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozený jednal

svévolně. Nedbalost stěžovatele shledal v tom, že ačkoliv byl

tento seznámen se znaleckým posudkem, z jehož závěrů mimo jiné

vyplývá, že vstup na zbořeniště je rizikový a konstrukce se mohou

dát kdykoliv do pohybu a že demoliční a zabezpečovací práce musí

provádět pouze renomovaná firma, sjednal si na provedení prací

poškozeného, který tento předpoklad nesplňoval,

* Městský soud v Praze odvolání stěžovatele do tohoto rozsudku

usnesením ze dne 5. září 2001, čj. 6 To 376/2001-1413, zamítl,

když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením

věci obecným soudem I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí

odvolací soud konstatoval, že z trestněprávního hlediska není

rozhodující perfektnost smluvního ujednání mezi stěžovatelem

a poškozeným z formálně civilních hledisek, neboť rozhodující je

smysl a obsah jednání mezi nimi. Stěžovatel proto jednal ve stavu

vědomé nedbalosti [§ 5 al. a) tr. zák.].

Odůvodnění posledně zmíněného rozhodnutí je podle přesvědčení

Ústavního soudu přiléhavé a má oporu v provedených skutkových

zjištěních; na základě takto zjištěného skutkového stavu, proti

kterému ostatně stěžovatel ani námitky nevznesl, vyvodily obecné

soudy obou stupňů právní názor, který má ve skutkových zjištěních

oporu, a proto pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze

obecným soudům nic vytknout.

Bylo již řečeno, že podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu s právními závěry

obecných soudů; takto uplatněnými námitkami, v podstatě zcela

shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti, se však obecné soudy

v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem

vypořádaly (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř.). Nadto podle

ustálené judikatury Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší

"hodnotit hodnocení důkazů", provedeného obecnými soudy, a to ani

tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu

srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha

1994). Proto je nedůvodný jak poukaz stěžovatele na porušení jeho

práva na spravedlivý proces, tak i odkaz na čl. 39 Listiny

základních práv a svobod.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 46

T 31/99 je zřejmé, že stěžovatel se námitkou porušení ústavně

zaručeného práva na zákonného soudce (ať již důvodnou či nikoli)

nebránil ani v novém řízení před nalézacím soudem (po vrácení věci

postupem podle § 262 tr. ř.), ani v odvolání proti tomuto

rozhodnutí; proto se s ní nemohly ani obecné soudy v odůvodnění

svých odsuzujících rozhodnutí vypořádat. Ostatně v samotné ústavní

stížnosti byla tato nově uplatněná námitka vznesena pouze

v obecné rovině a nebyla ani nikterak odůvodněna. Rovněž tak petit

ústavní stížnosti neobsahuje návrh na zrušení rozhodnutí

odvolacího soudu (ze dne 5. září 2001 - 6 To 376/2001-1413), jímž

byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí věci v jiném složení

senátu (§ 262 tr. ř.), a z tvrzení stěžovatele není zřejmý vztah

mezi konečným rozhodnutím odvolacího soudu ve věci (ze dne 5. září

2001 - 6 To 376/2001-1413), jež navrhuje zrušit, a tvrzeným

porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst 1 Listiny

základních práv a svobod), odhlédnuto již od toho, že stěžovatelem

v petitu označené rozhodnutí je nesprávně datováno (namísto 5.

září 2001 je zde uvedeno datum 7. března 2001, tj. datum vydání

předcházejícího rozhodnutí nalézacího soudu).

Byť odvolací soud ve svém rozhodnutí (ze dne 10. října 2000

- 61 To 554/2000-1363) dostatečně neodůvodnil, proč vrací věc

nalézacímu soudu k projednání a rozhodnutí v jiném obsazení soudu

(§ 262 tr. ř.), nelze z důvodů již vyložených ochranu ústavně

zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod) stěžovateli přiznat, a to již proto, že

dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález

ve věci III. ÚS 230/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998) tento

ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv

a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému

obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za

procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané

rozhodnutí. Bylo proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku

porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci,

uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji

odůvodňující se mu staly známy.

Za takto rozvedených důvodů rozhodl proto Ústavní soud

o ústavní stížnosti stěžovatele zamítavým výrokem [§ 82 odst. 1

zákona], jak je ze znělky tohoto nálezu patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 6. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru