Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 708/01Usnesení ÚS ze dne 07.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/... více
Věcný rejstříkrozhodnutí procesní
Obchodní rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.708.01
Datum podání11.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 41 odst.2, § 164, § 200a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 708/01 ze dne 7. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 708/01

Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C.V., zastoupeného JUDr. J.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 444/2000, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 1999, sp.zn. 7 Cmo 578/98, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. června 1998, sp. zn. Firm 33003/98 Rg. C 8746, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. června 1998 (Firm 33003/98 Rg. C 8746-70), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 1999 (7 Cmo 578/98-94) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000 (32 Cdo 444/2000-108), jimiž zamítly návrh na vydání opravného usnesení, který měl spočívat ve výmazu stěžovatele, jako jednatele R., od samého počátku vzniku společnosti. V obchodním rejstříku měl být zapsán E.W., jako jednatel, a stěžovatel jej pouze zastupoval bez omezení na základě udělené plné moci.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů, tj. pravomocným zamítnutím návrhu na vydání opravného usnesení, týkajícího se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 4. 1992 (Firm 5160/92 Rg. C 8746/01-10), bylo na stěžovatele "uvaleno břemeno odpovědnosti, které dle zákona může nést jen jednatel", kdy byl do obchodního rejstříku zapsán jako jednatel společnosti proti své vůli a bez jakéhokoliv podkladu po dobu šesti let.

Stěžovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která plynou z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), a zejména na ústavně zaručeném právu dle čl. 2 odst. 3 a

čl. 4 odst. 1 Listiny, dle kterého povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatele o pochybení obecných soudů v řízení o zápis do obchodního rejstříku a v řízení o vydání opravného usnesení, kdy obecné soudy pochybily v posouzení právního úkonu účastníka (§ 164 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.), který si nevyložily v souladu s § 41 odst. 2 o. s. ř. jako podání podle jiného ustanovení (§ 200a odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutími obecných soudů a polemizoval s jejich právními závěry.

Obecné soudy dospěly ke zjištění, jak z dokladů založených ve spise vyplynulo, že zakladatel společnosti R., stěžovatele nikdy nejmenoval jednatelem, a proto neměl být jako jednatel zapsán do obchodního rejstříku, jednalo se o zápis, který nebyl v souladu s dokumenty ani s návrhem na povolení zápisu a byl v příkrém rozporu se skutečným chováním stěžovatele. Stěžovatel se v roce 1992 nejen vzdal práva odvolání do rozhodnutí o zápisu společnosti do obchodního rejstříku, ale až do svého výmazu z obchodního rejstříku v roce 1998 jednal jako statutární orgán společnosti. Navíc stěžovatel nevyužil ani v zákonem dané lhůtě možnosti podání návrhu na doplňující usnesení a v současné době nejsou splněny podmínky pro zahájení řízení bez návrhu (§ 200a odst. 2 o. s. ř.), neboť stav dnes v obchodním rejstříku zapsaný skutečnému stavu odpovídá (k 14. 5. 1998 byl proveden výmaz zápisu z obchodního rejstříku). Obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou dány podmínky k vymazání trvalého zápisu z obchodního rejstříku k datu 9. 4. 1992, neboť stěžovatel po dobu šesti let, kdy byl zapsán v obchodním rejstříku, činil právní úkony jménem společnosti a ke svému jménu připojoval dovětek jednatel. Takové rozhodnutí by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť třetí osoby by se nemohly z úplného výpisu z obchodního rejstříku dozvědět, že stěžovatel byl jednatelem společnosti.

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu otázky, o které připustil obecný soud II. stupně dovolání (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), se vypořádal s námitkami stěžovatele k aplikaci ustanovení § 164 o. s. ř., kdy zápis do obchodního rejstříku je výsledkem chybné interpretace návrhu na zápis a o vydání opravného usnesení § 200a o. s. ř. Dovolací soud usnesením dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu je pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění usnesení vyložil rozhodovací důvody ve shodě se zákonem (§ 167, § 157 odst. 2 o. s. ř.), totiž Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecné soudy respektují zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatele (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).

Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnýmisoudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavnísoud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na které (jen odkazem na příslušný článek Listiny) poukazoval stěžovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru