Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 707/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Náklady řízení
exekutor
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.707.11.1
Datum podání08.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 146 odst.2, § 267 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti D&I CONSULTING LIMITED, se sídlem 29 Juliana Close, Londýn N2 0TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 56 Co 561/2010-58 a proti výroku II usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. srpna 2010 č. j. 10 C 279/2009-43, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2011, tvrdí, že rozhodnutími obou v záhlaví označených obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek (článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny), princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí odvozené z principu právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR). Tím, že stěžovatelce uložily povinnost uhradit náklady řízení nad rámec zákona, porušily obecné soudy údajně i článek 2 odst. 2 a článek 4 odst. 1 Listiny.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení, v němž na její návrh Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 14. 12. 2007 č. j. 17 Nc 3936/2007-8 nařídil exekuci na majetek R. K. a Z. Z. (v procesním postavení povinných). Žalobce J. Z. (dále jen "žalobce") se excindační žalobou domáhal u Okresního soudu v Bruntále vyloučení konkrétní zde označené movité věci z výkonu rozhodnutí.

Stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť se údajně příčí pravidlům logiky, vykazují prvky svévole a jsou v extrémním rozporu s principem spravedlnosti, přičemž rovněž nerespektují zásady občanského soudního řízení. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se zcela nevypořádal s její argumentací uvedenou v odvolání.

Oba obecné soudy se podle názoru stěžovatelky při rozhodování o nákladech řízení důsledně nezabývaly otázkou procesního zavinění žalobce na zastavení řízení, neboť zavinění může spočívat i v postupu žalobce, který vzal svůj návrh zpět až po delší době od rozhodnutí pověřené soudní exekutorky o vyloučení předmětné movité věci z exekuce. Takový postup nelze podle tvrzení stěžovatelky přičítat k její tíži, neboť ji žalobce před podáním vylučovací žaloby neseznámil s požadavkem, aby přikázala soudní exekutorce předmětnou věc ze soupisu movitých věcí vyloučit a nebyly jí rovněž předloženy listiny prokazující vlastnictví žalobce k předmětné věci.

Stěžovatelka je proto přesvědčena, že sama nemohla soudnímu sporu účinně předejít a v pozici žalovaného se ocitla údajně jen z důvodu hájení svých práv vůči povinnému prostřednictvím nařízení exekuce.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 31. 8. 2010 č. j. 10 C 279/2009-43 zastavil řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v právní věci žalobce proti stěžovatelce jako žalované (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 7 840,- Kč (výrok II).

Důvodem pro takový postup soudu bylo zpětvzetí žaloby žalobcem se souhlasem stěžovatelky na základě usnesení pověřené soudní exekutorky o vyloučení movité věci z exekuce, která byla předmětem tohoto řízení, přičemž předmětné usnesení bylo žalobci doručeno až dne 7. 6. 2010.

Rozhodnutí o nákladech řízení vycházelo z ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé o.s.ř., neboť řízení bylo zastaveno pro chování stěžovatelky.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 11. 2010 č. j. 56 Co 561/2010-58 k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu ve výroku II potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Krajský soud po zevrubné rekapitulaci obsahu spisu konstatoval, že dne 14. 7. 2009 pověřená soudní exekutorka zaslala do spisu okresního soudu usnesení ze dne 18. 6. 2009 č. j. 018 EX 00350/08-014, kterým ze soupisu movitých věcí povinných vyloučila mimo jiné i movitou věc, která byla předmětem vylučovací žaloby žalobce. Stěžovatelka se prostřednictvím svého advokáta v říjnu 2009 vyjadřovala k žalobě s tím, že nárok neuznává, přičemž na tomto svém postoji v podstatě setrvala i při jednání dne 25. 3. 2010, v jehož průběhu bylo čteno předmětné usnesení o vyloučení věci ze soupisu a v rámci dokazování byl konstatován žalobcem předložený doklad o zakoupení předmětné věci.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje své procesní zavinění na zastavení řízení v případě předmětné excindační žaloby. V této souvislosti stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že "zpětvzetí bylo zapříčiněno chováním soudního exekutora jakožto třetí osoby", nikoli jejím chováním a pokud jde o povinnost uhradit vzniklé náklady řízení, měla být tato povinnost podle jejího názoru soudem uložena žalobci. S odvoláním na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (všechna citovaná rozhodnutí dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 923/10 stěžovatelka dovozuje, že v procesním postavení oprávněného důvodně hájila své právo na úhradu pohledávky a pokud v rámci exekučního řízení byla proti ní úspěšně uplatněna vylučovací žaloba, není spravedlivé, aby byla povinována hradit náklady řízení s tímto řízením spojené, protože s prováděním exekuce jako takové nemá údajně sama nic společného.

Stěžovatelka se tak ztotožňuje jen s těmi částmi odůvodnění výše označených nálezů, které jsou pro ni příznivé, avšak zcela pomíjí, že Ústavní soud právě v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 posuzoval opačnou procesní situaci, v níž zcela úspěšným žalobcům v řízení o vyloučení movitých věcí ze soupisu v exekučním řízení nebyla vůči žalované - oprávněné přiznána náhrada nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud sice akceptoval procesní postavení oprávněného (věřitele), který v předchozích řízeních osvědčil oprávněnost svého nároku, ale jen za splnění předpokladu, že věřitel ani v řízení o excindační žalobě vznik nákladů řízení žalobci nezavinil. Ústavní soud zdůraznil zejména v případě výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem movitých věcí nutnost úzké spolupráce oprávněného s pověřeným soudním exekutorem, neboť právě při takovém způsobu provedení exekuce mohou být nejčastěji postižena práva třetích osob k těmto věcem. Věřiteli jako navrhovateli exekuce je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".

Důvody, které krajský soud považoval za podstatné pro potvrzení rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného usnesení. Z jeho obsahu je zřejmé, že se stěžovatelka o činnost pověřené soudní exekutorky nijak nezajímala, soupisu movitých věcí nebyla přítomna, před zahájením jednání ve věci dne 25. 3. 2010 před okresním soudem i přes poučení ke smírnému vyřešení sporu zastavení exekuce nenavrhla, naopak navrhovala zamítnutí žaloby i poté, co bylo čteno usnesení o vyloučení věci, která byla předmětem tohoto řízení a dále zpochybňovala vlastnictví žalobce k předmětné věci, i když byl v řízení jako důkaz proveden doklad o zakoupení této věci a vyslechnut žalobce.

Tyto skutečnosti činí zcela nevěrohodnými tvrzení stěžovatelky, že nemohla sporu zabránit, protože nevěděla, že do soupisu věcí movitých byla sepsána i movitá věc vlastnicky náležející třetí osobě. I když je pravdou, že stěžovatelka za činnost pověřené soudní exekutorky neodpovídá, nepochybně bylo v jejím zájmu a procesních možnostech, aby tuto činnost sledovala a svůj procesní postup korigovala mimo jiné i v závislosti na obsahu jí doručených rozhodnutí.

Stěžovatelka sice argumentuje tím, že se o žalobě o vyloučení věci movité ze soupisu dozvěděla až dne 27. 8. 2009, zcela však pomíjí skutečnost konstatovanou krajským soudem, že právnímu zástupci stěžovatelky (a povinnému) bylo předmětné usnesení soudní exekutorky o vyloučení movité věci ze soupisu řádně doručeno, takže se měla možnost s jeho obsahem seznámit ještě před svým vyjádřením k žalobě.

Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru