Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 705/16 #1Nález ÚS ze dne 19.04.2016Dobrá víra při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem od nevlastníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastn... více
Věcný rejstříkpoučení
nemovitost
Dobrá víra
žaloba/pro zmatečnost
vlastnické právo/ochrana
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/81 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.705.16.1
Datum vyhlášení26.04.2016
Datum podání01.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 132, § 123, § 39

99/1963 Sb., § 229 odst.3, § 118a odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy při posouzení nabytí vlastnictví od nevlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí, nepřistoupí k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti, porušují čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť je k tomu zavazují vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 4. 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Ing. Michala Pacáka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2066/2013-179 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.

Narativní část

Stěžovatel brojil proti rozhodnutí obecných soudů, které dospěly k závěru, že není vlastníkem předmětných nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva o převodu předmětných nemovitostí původním vlastníkem a obchodní společností, která následně převedla vlastnické právo na stěžovatele, je platným právním úkonem, a tudíž je platná i kupní smlouva, na jejímž základě stěžovatel předmětné nemovitosti od uvedené společnosti nabyl do svého vlastnictví. Odvolací soud však rozsudek krajského soudu změnil, neboť dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí mezi původním vlastníkem a obchodní společností je pro svou neurčitost neplatná, a proto na stěžovatele nemohlo být převedeno vlastnické právo. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem vrchního soudu, že smlouva o převodu nemovitostí občanského zákoníku neplatná.

Z odůvodnění Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve připomněl, že princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Z ustálené judikatury vyplývá, že osoby, které při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednaly v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ni vlastnické právo převedl, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohl, požívají ústavní ochrany. Při zohlednění těchto závěrů Ústavní soud shledal, že právní názor, na jehož základě Nejvyšší soud zamítl stěžovatelovo dovolání, nemůže z hlediska ústavnosti obstát, a to jak v rovině práva na řádný soudní proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, tak z hlediska respektování právního názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu Ústavní soud konstatoval, že daný postup je trvale v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na ustálený právní názor, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, nabytých od neoprávněné osoby, byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím tohoto požadavku se postup Nejvyššího soudu dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako je respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka.

Ústavní soud proto přisvědčil stěžovateli, jakožto eventuálně "dobrověrnému" nabyvateli, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl bez dalšího upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla, jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V této věci byl soudcem zpravodajem Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 705/16 ze dne 19. 4. 2016

N 73/81 SbNU 275

Dobrá víra při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem od nevlastníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 705/16 ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Pacáka, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, se sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2066/2013-179 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2013 č. j. 6 Cmo 16/2012-145 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na vyloučení věcí z konkurzní podstaty, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Mgr. Jiřího Fialy, advokáta, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Frýdlant nad Ostravicí "v likvidaci", se sídlem Žižkova 965, Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2066/2013-179 bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2066/2013-179 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl v záhlaví označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho práv na ochranu majetku a na spravedlivý proces zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Současně stěžovatel požádal, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl s urychlením, resp. přednostně, neboť nyní má vedlejší účastník povinnost zpeněžovat majetek náležející do konkurzní podstaty úpadce, včetně nemovitostí, o které byl daný soudní spor veden, čímž ohrožuje jeho podnikání, a mohlo by tak dojít k nenapravitelným škodám.

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 3. 2012 č. j. 40 Cm 47/2007-101 byly ke stěžovatelově žalobě, směřující proti vedlejšímu účastníkovi, vyloučeny z konkurzní podstaty úpadce nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. X pro katastrální území a obec Čeladná, a to budova bez čísla popisného nebo evidenčního - jiná stavba stojící na pozemku parcelní číslo A1 a A2 a budova bez čísla popisného nebo evidenčního - jiná stavba stojící na pozemku parcelní číslo Y, a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva o převodu předmětných nemovitostí ze dne 1. 4. 1998, uzavřená mezi úpadcem a Frýdlantskou zemědělskou, a. s., je platným právním úkonem, a tudíž je platná i kupní smlouva ze dne 6. 5. 2003, na jejímž základě stěžovatel předmětné nemovitosti od uvedené společnosti nabyl do svého vlastnictví.

4. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek krajského soudu změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok I), že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 394 Kč (výrok II), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vrchní soud dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 1. 4. 1998 je pro svou neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a pokud se Frýdlantská zemědělská, a. s., nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla tyto platně převést na stěžovatele. Současně vrchní soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (R 56/2010, rozsudek ze dne 28. 2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4718/2010), dle které nelze nabýt vlastnické právo od "nevlastníka", s tím, že se s tímto právním názorem ztotožňuje. Současně vrchní soud vzal v úvahu judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27), ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 (N 198/67 SbNU 555)], ovšem s poukazem na to, že stěžovatel v soudním řízení - ve vztahu ke své dobré víře - žádné mimořádné okolnosti, za nichž je třeba mu poskytnout mimořádnou ochranu, slučitelnou s obecnou představou spravedlnosti, neprokázal, a ani netvrdil, a k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů nemohl stěžovatele poučit, protože se na jednání tohoto soudu nedostavil s omluvou a se souhlasem k jednání bez jeho přítomnosti; v řízení před soudem prvního stupně byl stěžovatel právně zastoupen, v souvislosti s odvolacím jednáním však (vrchní soud) zjistil, že jeho právní zástupkyně byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů, a ač byla k jednání obeslána, tak ani ona se k němu nedostavila.

5. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem, směřovalo-li proti nákladům řízení, jako "objektivně" nepřípustné odmítl, ve věci samé je pak jako nedůvodné zamítl a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem vrchního soudu, že smlouva o převodu nemovitostí je ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná, a to vzhledem k tomu, že nejsou určitě vymezeny pohledávky, jež měly být převodem nemovitostí vypořádány; pokud stěžovatel namítl, že odvolací soud dostatečně nezkoumal otázku dobré víry při uzavření smlouvy, dovolací soud nepovažoval tuto otázku za relevantní, přičemž poukázal na svůj rozsudek ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 16/2015) s tím, že se od své předchozí judikatury nemíní odchýlit.

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že krajský soud vůbec otázku dobré víry a nabytí vlastnického práva od "nevlastníka" nezkoumal a v tomto ohledu jej nepoučil ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a stejně tak neučinil ani vrchní soud. Ve vztahu k vrchnímu soudu stěžovatel namítl, že ač byl v dobré víře, že je řádně zastoupen advokátem, a tento soud při doručování zjistil, že tomu tak není, nebyla mu tato skutečnost z jeho strany sdělena. Tím zmařil možnost, aby se zúčastnil jednání o odvolání, resp. aby se ho zúčastnil jeho kvalifikovaný zástupce, čímž došlo k porušení rovnosti účastníků a "rovnosti zbraní", neboť vedlejší účastník byl kvalifikovaně zastoupen. Tato skutečnost má zcela nepochybně přesah i ve vztahu k meritu věci, neboť vrchní soud konstatoval, že ho nemohl k doplnění tvrzení a označení důkazů stran dobré víry poučit (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Dle stěžovatele vrchní soud rezignoval na aplikaci ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř., čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Nic přitom vrchnímu soudu nebránilo ho o absenci právního zastoupení informovat, jednání odročit a vyrozumět ho o tom, že jeho účast nebo účast právního zástupce je žádoucí a důležitá a jaká jsou rizika neúčasti u jednání.

7. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel pozastavil nad tím, že s ohledem na podané dovolání tento soud neshledal rozhodnutí vrchního soudu nepředvídatelným, čímž se odchýlil od své ustálené judikatury; konkrétně jde o rozsudek ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, kde se konstatuje, že zásada předvídatelnosti rozhodnutí se neprosazuje pouze v těch procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení § 118a o. s. ř., za překvapivé je považováno též takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.

8. Dále stěžovatel Nejvyššímu soudu vytknul, že ač v dovolání popsal vývoj judikatury k otázce nabytí vlastnického práva od "nevlastníka", uvedený soud vůbec nereagoval na nálezy Ústavního soudu, resp. se s aktuálními nálezy nevypořádal, dokonce zcela vědomě odmítl aplikovat nález ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (N 105/77 SbNU 539; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle stěžovatele jde o vědomé hrubé porušení jeho práv a o zcela nepřípustnou libovůli, kdy se Nejvyšší soud opakovaně odmítl podřídit závaznému názoru Ústavního soudu, s pro něho dalekosáhlými důsledky, kdy takový postup podkopává důvěru v právo a představuje nebezpečí pro celou demokratickou společnost.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření. Nejvyšší soud se svého práva k podání vyjádření vzdal. Vrchní soud vyjádřil nesouhlas s námitkou uvedenou sub 6, a pokud jde o skutková zjištění a právní závěry, odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

10. Krajské státní zastupitelství v Ostravě sdělilo, že nebude podávat vyjádření a že nevyužije ani svých dalších procesních práv, z čehož Ústavní soud vyvodil, že se tento vedlejší účastník svého postavení vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tentýž závěr bylo třeba učinit v případě Mgr. Jiřího Fialy, správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Frýdlant nad Ostravicí "v likvidaci", neboť ten se k ústavní stížnosti rovněž nevyjádřil.

11. Ústavní soud vyjádření vrchního soudu stěžovateli k replice nezasílal, neboť v něm žádné nové skutečnosti (či právní argumenty) obsaženy nejsou.

IV. Procesní podmínky řízení

12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tento soud striktně vyloučil, že by bylo možné od neoprávněné osoby ("nevlastníka") nabýt v dobré víře nemovitou věc, a s ohledem na tento právní názor zamítl stěžovatelovo dovolání. V této souvislosti je však možno připomenout, že k dané otázce se váže poměrně obsáhlá "nálezová" judikatura Ústavního soudu, kterou - ač tato v minulosti prošla určitým názorovým vývojem - lze považovat za konzistentní a ustálenou [viz zejména nálezy ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 77/2000 (N 14/21 SbNU 101), ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.), ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1747/07 (N 216/47 SbNU 845), ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 (N 35/52 SbNU 359), ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 (N 138/66 SbNU 123), ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27)]; její podrobný přehled pak obsahuje nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163; body 12-15).

15. Pro účely tohoto rozhodnutí je možné ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, které Ústavní soud ve vztahu k předmětné problematice (a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) konzistentně zastává [viz nálezy ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 (N 198/67 SbNU 555), ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (N 105/69 SbNU 719) či ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319)]. Princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník nabyvší své vlastnictví derivativně ("s důvěrou v určitý, druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence") nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím právního státu v jeho formálním i materiálním pojetí. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí posledním nabyvatelem v řadě.

16. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a-s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo, s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu, nikdy převedeno.

17. Po srovnání vlastních judikaturních závěrů a přístupu Nejvyššího soudu k této problematice Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 mj. uvedl, že "jak vyplývá z ... relevantní rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, oba jmenované soudy ... zastávají zásadně opačné názory na otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a potřeby ochrany osob jednajících v dobré víře v akty a údaje ve veřejné evidenci státu ... Ústavní soud však ani při uvážení argumentačně bohaté, a nikoliv nepodložené kritiky Nejvyššího soudu nevidí důvod k upuštění od svých závěrů ...". Opřel-li dovolací soud své rozhodnutí o rozsudek velkého senátu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, lze odkázat na naposled citovaný nález Ústavního soudu, v němž tento soud adekvátně reagoval na výtky a výhrady Nejvyššího soudu (viz zejména body 28, 30, 43-57), přičemž není účelné tyto argumenty opakovat, neboť jsou Nejvyššímu soudu dobře známy.

18. Ze shora uvedeného pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že ty osoby, které při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednaly v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ně vlastnické právo převedl, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohl, požívají ústavní ochrany. Jak patrno ze soudního spisu, stěžovatel se v řízení před nalézacím soudem dovolal své dobré víry při nabývání nemovitostí (viz č. l. 57), načež krajský soud ve shora označeném rozsudku dospěl mj. k závěru, že případná neplatnost kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1998 by neměla za následek neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 5. 2003, neboť v době uzavření posledně uvedené smlouvy byla prodávající zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitostí, přičemž v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by stěžovateli jako kupujícímu byly známy okolnosti, které by mohly narušit jeho dobrou víru, a ani nic v tomto ohledu v řízení nevyšlo najevo. I z tohoto důvodu pak stěžovatelově žalobě vyhověl. Vrchní soud změnu rozsudku soudu prvního stupně (kromě jiného) odůvodnil jednak právním názorem shodným, jaký zastává Nejvyšší soud (dle něhož je nabytí věci od "nevlastníka" v dobré víře zcela vyloučeno), jednak stěžovateli vytkl, že ve vztahu ke své dobré víře žádné mimořádné okolnosti, provázející uzavření kupní smlouvy či nakládání s předmětnými nemovitostmi, netvrdil, a tudíž ani neprokázal (a že ho v tomto ohledu nemohl poučit, protože se nedostavil k ústnímu jednání). Nejvyšší soud v souvislosti s námitkou, že odvolací soud nezkoumal otázku dobré víry stěžovatele při uzavření kupní smlouvy, odmítl, že by tato dobrá víra mohla mít jakýkoliv význam, a tudíž už (zřejmě) neměl důvod se dalším závěrem vrchního soudu zabývat.

19. Při zohlednění závěrů plynoucích z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že právní názor, na jehož základě Nejvyšší soud zamítl stěžovatelovo dovolání (rozsudkem vydaným nota bene dne 29. 11. 2015), nemůže z hlediska ústavnosti obstát, a to jak v rovině práva na řádný soudní proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, tak z hlediska respektování právního názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu, jakož i např. na pozdější nález ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (N 105/77 SbNU 539), vydaný v obdobné věci, je nutno navíc konstatovat, že daný postup je trvale v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem nabytých od neoprávněné osoby byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím tohoto požadavku se postup Nejvyššího soudu dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako je respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka [srov. nález ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 (N 158/78 SbNU 379)]. Současně však Ústavní soud nemohl přehlédnout aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, ze které je patrno, že se v mezidobí situace změnila a právní názor Ústavního soudu je již Nejvyšším soudem respektován (viz rozsudek ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2095/2015).

20. Je proto nutno přisvědčit stěžovateli, jakožto eventuálně "dobrověrnému" nabyvateli, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (a v jeho důsledku i vlastnického práva), neboť byl bez dalšího (a tudíž neopodstatněně) upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla (vyplývajícího z ústavních principů), jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

21. Napadeným rozhodnutím zároveň došlo k porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavníhosoudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, jak na to opakovaně poukazuje Ústavní soud [naposledy v nálezu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14 (N 17/80 SbNU 213)], a to s ohledem na opakovanou neochotu Nejvyššího soudu (i na konci roku 2015) respektovat názor Ústavního soudu (srov. bod 69 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy byl shledán postup Nejvyššího soudu ještě oprávněným, a nikoli rozporným s čl. 89 odst. 2 Ústavy). K problematice závaznosti svých rozhodnutí, včetně závaznosti "precedenční", se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), na nějž lze v podrobnostech odkázat [k jeho souhrnu viz též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (body 66 a 67)]. Takové jednání obecného soudu má nežádoucí dopady nejen na rozhodování sporů, jak se stalo v této věci, ale též obecně na celý soudní systém demokratického právního státu, který tak selhává ve svém poslání ochránit základní práva jednotlivce. Tím se postup obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, což je v právním státě nepřijatelný stav (viz ale sub 19).

22. Jde-li o napadené rozhodnutí vrchníhosoudu, z něho je patrno, že změnu rozsudku krajského soudu (spočívající v zamítnutí stěžovatelovy žaloby) postavil na dvou důvodech, přičemž Nejvyšší soud se zabýval jen jedním z nich, a tím, že jej akceptoval, stala se otázka ohledně druhého důvodu bezpředmětnou. Pokud by se za této situace měl Ústavní soud zabývat tím, zda toto rozhodnutí vrchního soudu neobstojí s ohledem na druhý důvod, spočívající - stručně řečeno - v tom, že v dané věci nebyly dány (zjištěny) podmínky pro poskytnutí ochrany stěžovateli, aniž by tuto otázku předtím posoudil Nejvyšší soud, nepřípustně (v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti) by tím zasahoval do činnosti obecné justice. S ohledem na kasaci napadeného rozsudku dovolacího soudu, na jehož základě bude soudní řízení dále pokračovat, čímž se otevře možnost pro posouzení dané otázky (v prvé řadě) dovolacím soudem, je zde namístě učinit závěr o nevyčerpání všech procesních prostředků, které má stěžovatel k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

23. Ústavnísoud pokládá za potřebné dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojil i proti údajně vadnému postupu vrchního soudu v případě jednání dne 16. 1. 2013, nicméně touto námitkou se již zabýval dovolací soud a dospěl k závěru, že nešlo ani o tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., ani o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout, neboť povinností vrchního soudu nebylo řešit problémy, jde-li o vztah mezi stěžovatelem a jeho právní zástupkyní (zde konkrétně to, že tato byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů a že se nedostavila k soudnímu jednání).

24. S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavnísoud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Jde-li o napadený rozsudek vrchního soudu, Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru