Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 704/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
příslušnost/místní
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.704.11.1
Datum podání07.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 18 odst.2, § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 205 odst.1 písm.b, § 205 odst.2, § 205 odst.4 písm.c, § 257 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 704/11 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1390/2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 23 To 255/2010, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 6 T 168/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. l písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. l tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), a odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. l písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l tr. řádu a podle § 229 odst. l tr. řádu soud prvního stupně rozhodl též o náhradě škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i ohledně spoluobžalovaných P. B. a F. J.

O odvoláních stěžovatele a spoluobžalovaného P. B. krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:

1/ "Porušení svého práva na spravedlivý proces" představuje okolnost, že obecné soudy se v rozporu s § 2 odst. 5 tr. řádu jeho důkazními návrhy nezabývaly nebo je zamítly coby nadbytečné, přičemž rozhodly výhradně na základě "lživé" výpovědi spoluobžalovaného.

2/ Orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení § 75 tr. řádu, neboť "byl zadržen dne 12. 4. 2009 ve 12.30 h, avšak odevzdán soudu až dne 14. 4. 2010 ve 13.30 h", ačkoli lhůta pro předmětný úkon skončila dne 14. 4. 2010 ve 12:30 h.

3/ Obecné soudy nedostály pravidlu zakotvenému v § 18 odst. 2 tr. řádu, podle kterého koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo, jen tehdy, pokud nelze uplatnit žádné z hledisek, která jsou obsažena v předchozím textu § 18 uvedeného předpisu. V dané trestní věci byl proto místně příslušný Okresní soud v Lounech, neboť z úředního záznamu Policie ČR v Českém Krumlově ze dne 13. 4. 2009, sp. zn.: KRPC-4331-25/TČ-2009-020271, vyplývá, že se zdržuje "u své přítelkyně L. K., a to na adrese V.".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti (omezující se ostatně jen na souhrnné konstatování, že rozhodující soudy se nevypořádaly adekvátně s jeho důkazními návrhy - viz bod 1/) je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele i spoluobžalovaných, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

V souvislosti s kritikou pod bodem 2/ je nutné připomenout, že Ústavní soud je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, pročež ani námitkám, jež nemají vztah k jemu formulovanému petitu, přihlížet nelze; stěžovatel přitom ani netvrdí, že vytýkaný postup policejního orgánu měl průmět do obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Dovolací soud se též přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) vyjádřil k právnímu posouzení věci (včetně odkazů na související judikaturu) a uplatněným právním názorům není důvod (z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla proto posouzena stěžovatelova stížnost v části výhrad 1/ a 2/ jako zjevně neopodstatněná.

Co do námitek pod bodem 3/ se patří zdůraznit, že je stěžovatel ani v odvolání ani v dovolání výslovně nevznesl (srov. procesní spis, zejména č.l. 2210-2211, 2217, 2229-2231, 2273-2274, popř. 2290 a 2301), čímž způsobil, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Pak je nevyhnutelné tyto námitky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu) hodnotit jako nepřípustné (z judikatury Ústavního soudu srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367, usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04, a usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1479/08).

Tím je doloženo, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je i tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a ve zbývajícím rozsahu návrhem nepřípustným. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru