Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 704/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.704.10.1
Datum podání10.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 131 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 704/10 ze dne 9. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., M.B.A., Ph.D., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2008 č. j. 7 Cmo 406/2007-80 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 4563/2008-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 3. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 7. 6. 2009, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2008 č. j. 7 Cmo 406/2007-80, a to pouze v části vymezené výrokem I, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 4563/2008-109, a to pouze v části vymezené výrokem II, s tím, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), usnesením tohoto soudu ze dne 19. 2. 2007 č. j. 13 Cm 619/2006-42 bylo k návrhu stěžovatele rozhodnuto, že usnesení valné hromady ENVI, s. r. o., (konané dne 6. 3. 2006), kterým byla schválena řediteli této společnosti, Ing. F. H., odměna ve výši 40 000 Kč měsíčně po dobu funkce ředitele, je neplatné (výrok I), že se stěžovatelova žaloba na uhrazení částky 1 000 000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění zamítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III).

Toto usnesení napadl stěžovatel i společnost ENVI, s. r. o., odvoláním, načež Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") výše označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl, ve výroku II je pak potvrdil (výrok I) a rovněž rozhodl, že uvedené společnosti se právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II). K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé, jímž byl zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady, a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), ve zbývající části pak dovolání pro nepřípustnost odmítl (výrok II).

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Důvodem má být skutečnost, že Nejvyšší soud při přezkumu výroku, týkajícího se přiměřeného zadostiučinění, postupoval příliš formalisticky, neboť výrok II, týkající se nároku na přiměřené zadostiučinění, má povahu závislého výroku na výroku I, který se týká neplatnosti usnesení valné hromady, a tak dovolací soud měl usnesení vrchního soudu i v této části zrušit na základě § 242 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K tomu uvádí, že se v daném soudním řízení domáhal přiměřeného zadostiučinění podle § 131 odst. 4 obchodního zákoníku, kde podmínkou jeho přiznání je rozpor usnesení valné hromady s právními předpisy. Vrchní soud přitom dospěl k závěru, že napadené usnesení valné hromady s nimi nebylo v rozporu, a tudíž že nárok na přiměřené zadostiučinění ztratil svůj hmotněprávní základ, což jej vedlo k potvrzení výroku soudu prvního stupně, kterým nebylo přiměřené zadostiučinění přiznáno. Nejvyšší soud sice zhodnotil usnesení valné hromady jako rozporné s právními předpisy, takže podmínka pro přiznání přiměřeného zadostiučinění byla splněna, dovolání proti potvrzujícímu výroku však odmítl, a to i přesto, že v něm (stěžovatel) argumentoval tím, že tento potvrzující výrok je ve skutečnosti výrokem měnícím, kdy krajský a vrchní soud rozhodly o základu žaloby, tj. o otázce neplatnosti usnesení valné hromady, odlišně. Dle stěžovatelova názoru měl dovolací soud za použití § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. také zrušit "navazující" výrok usnesení odvolacího soudu o přiměřeném zadostiučinění, protože tak by soudy nižších stupňů přezkoumaly, jak se rozpor usnesení valné hromady s právními předpisy promítne do nároku na přiměřené zadostiučinění. Nyní (tj. v "obnoveném" odvolacím řízení) se však vrchní soud již touto otázkou zabývat nemůže, v důsledku čehož mu (stěžovateli) byla odejmuta jedna soudní instance. Dále stěžovatel tvrdí, že se vrchní soud nevypořádal s jeho právní argumentací stran výroku o přiměřeném zadostiučinění a řádně neodůvodnil své rozhodnutí. Konkrétně se mělo jednat o argumentaci uvedenou v odvolání, týkající se nároku na přiměřené zadostiučinění, kde stěžovatel tvrdil, že pokud je výše újmy malá, pak soud musí přiznat malé, a nikoliv žádné zadostiučinění. Rovněž není zřejmé, jak vrchní soud posoudil jeho výhrady vůči závěrům soudu prvního stupně ohledně rozsahu a závažnosti újmy a "pohnutkám k jejímu způsobení". Vrchní soud se také nezabýval novými skutečnostmi namítanými v odvolání, když pouze uvedl, že nemohou být důvodem pro přiznání zadostiučinění.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vrchní soud v Praze uvedl, že se v otázce přiměřeného zadostiučinění plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo na zadostiučinění je třeba posuzovat ve vztahu k usnesení konkrétní napadené valné hromady a že rozhodnutí valné hromady o stanovení odměny řediteli společnosti není takového charakteru, že by tím mohla být narušena stěžovatelova práva natolik, že by to odůvodňovalo přiznání zadostiučinění. Neopodstatněná má být stěžovatelova výtka, že se nezabýval argumentací uvedenou v odvolání, která vycházela z toho, že jednatelé společnosti budou porušovat své povinnosti a že z důvodu vytěžení určitých lokalit budou ukončeny smlouvy týkající se hlavní činnosti společnosti, a tím že se jeho újma zvýší, což platí i pro výtku, že je pro stěžovatele vedení sporů náročné, neboť se k těmto výtkám v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil. V podrobnostech pak uvedený soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že důvody pro poskytnutí zadostiučinění nebyly dány, i kdyby usnesení valné hromady bylo neplatné.

Vedlejší účastnice, ENVI, s. r. o., v prvé řadě namítla, že písemnost doručená Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2010, označená jako ústavní stížnost, nebyla podána řádně, neboť stěžovatel nebyl zastoupen při jejím podání advokátem, a že ústavní stížnost ze dne 8. 6. 2010 byla podána opožděně. Dále poukázala na to, že krajský soud nikdy nekonstatoval, že by došlo k porušení základních práv společníka, ale že rozsah porušení není takový, aby odůvodňoval přiznání přiměřeného zadostiučinění, jak stěžovatel tvrdí. Naopak uvedený soud konstatoval, že usnesení o stanovení odměny řediteli není takového charakteru, že by se mohlo dotknout stěžovatele, z čehož plyne, že k žádnému porušení základních práv společníka nedošlo. To vedlejší účastnice považuje za správný názor, neboť žádné základní právo společníka na to, jak má vypadat základní plat zaměstnance či orgánu ve společnosti, neexistuje. Krajský soud stěžovateli nárok na zadostiučinění nepřiznal, a to i přesto, že usnesení valné hromady shledal neplatným. Vrchní soud pak explicitně potvrzuje důvody, které k danému nepřiznání vedly krajský soud, přičemž ani on nedospěl k závěru, že by otázka odměny ředitele patřila mezi základní práva společníka. Nejde tak o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Stěžovatel nebyl zkrácen o odvolací instanci, neboť krajský soud nárok na zadostiučinění nepřiznal, ačkoliv návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vyhověl. Dále poukazuje na to, že stěžovatel neuvádí, s jakými jeho námitkami se krajský a vrchní soud údajně nevypořádaly. Nejvyšší soud měl správně odmítnout stěžovatelovo dovolání, naopak nesprávná má být argumentace, že pokud uvedený soud zrušil výrok I, splnila se i podmínka pro "znovuotevření" správnosti výroku II. Mezi těmito výroky není žádná závislost, resp. jde o závislost "zdánlivou" či "nepravou", neboť přezkoumávání výroku II bylo vrchním soudem v souladu s právem odmítnuto. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani před jednou instancí neprokázal oprávněnost svého nároku na zadostiučinění, nemohlo dojít k žádnému porušení jeho práv, tím méně jeho základních práv. Z těchto důvodů vedlejší účastnice navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pokud vedlejší účastnice poukazuje na to, že ústavní stížnost nebyla podána včas, pak nedostatek právního zastoupení představuje tzv. odstranitelnou překážkou řízení, přičemž plná moc dle § 31 zákona o Ústavním soudu je - dle ustálené praxe Ústavního soudu - náležitostí návrhu (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); pokud stěžovatel, aniž by byl právně zastoupen, podá ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem, nelze ji považovat za opožděně podanou, stěžovatel však musí (obvykle) k výzvě Ústavního soudu [§ 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu] uvedený nedostatek odstranit, jinak Ústavní soud daný návrh odmítne [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V nyní posuzované věci bylo stěžovateli doručeno napadené usnesení dovolacího soudu jako rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dne 7. 1. 2010 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 8. 3. 2010, tedy ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení, přičemž stěžovatel k výzvě Ústavního soudu včas vady tohoto návrhu odstranil.

Přesto však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze meritorně projednat, protože je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na nesprávný procesní postup Nejvyššího soudu, který nezrušil - pro stěžovatele negativní - rozhodnutí odvolacího soudu ohledně přiměřeného zadostiučinění, ač tak učinit měl ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. V prvé řadě je třeba upozornit, že uvedené ustanovení upravuje jednu z výjimek, kdy dovolací soud není vázán návrhem dovolatele, přičemž v posuzované věci stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení odvolacího soudu i ve výroku, kterým mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění. Nicméně stěžovatelova argumentace není zcela nepřípadná. Lze se ztotožnit s jeho názorem, že výrok o přiměřeném zadostiučinění může být v dané věci závislým na výroku o neplatnosti usnesení valné hromady, a soud by proto mohl přiznat přiměřené zadostiučinění jen v případě, že by dospěl k závěru, že usnesení valné hromady bylo neplatné, jinak by musel žalobu (i) v daném ohledu zamítnout (pokud by se samozřejmě nejednalo o výjimku ve smyslu § 131 odst. 4 věty druhé obchodního zákoníku).

V nyní posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovateli nárok na zadostiučinění nevznikl, ačkoliv shledal předmětné usnesení valné hromady neplatným. Vrchní soud se sice s názorem tohoto soudu prvního stupně na otázku neplatnosti usnesení valné hromady neshodl, shodl se však s jeho názorem, že nelze stěžovateli žalovanou částku z titulu přiměřeného zadostiučinění přiznat. Tento svůj závěr však neodůvodnil jen "závislostí" daného výroku ("Navíc, na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud důvody pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení [...] ani neshledal."), ale i tím, že stěžovatelem uplatněné důvody nebylo možno z věcného hlediska akceptovat. Vrchní soud se tak - v konečném důsledku - zabýval i tím, jak se otázka (ne)platnosti valné hromady dotkne nároku na přiměřené zadostiučinění, a stěžovatelova námitka, že tak odvolací soud neučinil, je nedůvodná. I kdyby tedy Ústavní soud shledal postup Nejvyššího soudu z hlediska procesního nesprávným, a buď přímo či nepřímo uložil vrchnímu soudu, že se má - vzhledem ke "zrušujícímu" rozhodnutí Nejvyššího soudu - danou otázkou znovu zabývat, nedošlo by tím ke zlepšení stěžovatelovy právní pozice a vedlo by to jen ke zbytečnému prodloužení celého soudního řízení.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v odvolání. V něm stěžovatel argumentoval tak, že pokud (krajský) soud dospěl k závěru, že mu byla způsobena újma, nemohl mu zadostiučinění nepřiznat. Ovšem k citovanému závěru soud prvního stupně vůbec nedospěl, neboť konstatoval, že příslušné usnesení valné hromady "není takového charakteru, které by se mohlo dotknout práv [stěžovatele] v takovém rozsahu a takovém smyslu, že by odůvodňovalo přiznání zadostiučinění". Odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil, přičemž se vypořádal s argumentací, kterou stěžovatel v této souvislosti uplatnil. I pokud jde o další argumenty, týkající se rozsahu a závažnosti způsobené újmy, příp. pohnutky, která vedla ostatní společníky k předmětnému jednání, nebo o tvrzení o nutnosti preventivního působení, z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a především soudu odvolacího je patrno, že se obecné soudy touto argumentací zabývaly, avšak že ji odmítly, a to - v principu - se zdůvodněním, že skutečnosti, na něž stěžovatel poukazoval, nebyly z hlediska aplikované právní normy relevantní. Jde-li o věcnou správnost daných závěrů, pak jde o oblast rozhodovací činnosti obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat, což je dáno postavením tohoto soudu i soudů obecných v systému orgánů veřejné moci, jak jsou zakotveny v Ústavě České republiky.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru