Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 704/04Usnesení ÚS ze dne 17.02.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.704.04
Datum podání20.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265f, § 265i, § 265b, § 249, § 253, § 251

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 704/04 ze dne 17. 2. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. J. A. zastoupeného JUDr. J. J. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2003 sp. zn. 8 To 539/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2004 sp. zn. 7 Tdo 1102/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. září 2003 sp. zn. 2 T 393/2003 odsouzen pro trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, které bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2003 sp. zn. 8 To 539/2003 podle § 253 odst. 3 tr. ř., neboť nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2004 sp. zn. 7 Tdo 1102/2004 podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se necítí být vinným ze spáchání trestného činu pomluvy, neboť nikoho pomlouvat nechtěl, ale naopak očekával, že se jeho argumenty někdo bude zabývat. Proti odsuzujícímu rozsudku proto podal rukou psané odvolání, které sice nemělo přesně náležitosti stanovené § 249 tr. ř., nicméně dle jeho názoru mělo být přesto odvolacím soudem projednáno, je z něho totiž zřejmé, že s odsuzujícím rozsudkem nesouhlasí a domáhá se jeho zrušení. Odvolací soud měl proto nařídit jednání a stěžovatele osobně vyslechnout. Namísto toho byl stěžovateli, aniž by s tím byl srozuměn, ustaven obhájce, kterému byla stanovena jen krátká pětidenní lhůta, ve které byly navíc dva dny pracovního volna a během níž neměl čas kvalitně připravit odvolání. Proto nakonec podal pouze ryze formální odvolání, ovšem až po uplynutí stanovené lhůty.

Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že je formalistické a v rozporu s "duchem zákona", jak trestního řádu, tak Ústavy a Listiny. Stěžovatel totiž v dovolání explicitně neuvedl důvod, pro který tento mimořádný opravný prostředek podává a Nejvyšší soud jej proto pro formální nedostatky odmítl. Z obsahu dovolání však dle názoru stěžovatele bylo zřejmé, čeho se domáhal a pokud v něm uváděl, že jeho odvolání bylo odmítnuto, jakkoliv jej měl odvolací soud projednat, pak zřetelně odkazovalo na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud se tedy měl podaným dovoláním meritorně zabývat.

Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 393/2003, který si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti:

Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku dne 10. 10. 2003 odvolání, které však nesplňovalo náležitosti stanovené v § 249 tr. ř. (nebylo z něho patrno, ve kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, jež mu předcházelo). Byl proto vyzván k nápravě vad odvolání, které však svým dalším přípisem ze dne 21. 10. 2003 neodstranil. Podané odvolání bylo následně předloženo krajskému soudu k rozhodnutí, ten jej však vrátil okresnímu soudu s pokynem, aby stěžovateli byl ve smyslu § 251 odst. 2 věta druhá tr. ř. ustaven k odůvodnění odvolání obhájce, což se posléze stalo a stěžovateli byl ustaven obhájce JUDr. J. J. Tomuto advokátovi bylo ustanovení včetně poučení o náležitostech odvolání a zákonné pětidenní lhůtě doručeno dne 19. 11. 2003. Dne 26. 11. 2003 obhájce stěžovatele u Okresního soudu v Hodoníně podal odůvodnění odvolání, tedy den poté, co 25. 11. 2003 lhůta k odstranění vad uplynula.

Usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 12. 2003 o odmítnutí odvolání napadnul stěžovatel zastoupený JUDr. J. J. dne 1. 4. 2004 dovoláním, které však nesplňovalo náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. [nebyl v něm uveden odkaz na některé ze zákonných ustanovení podle § 256b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá]. Obhájce stěžovatele byl proto soudem prvního stupně vyzván k odstranění vad, přičemž v této výzvě byl chybně uveden odkaz pouze na zákonné ustanovení "§ 256b odst. 1 písm. a) až e) nebo 265b odst. 2 tr. ř.", s poučením, že pakliže vady dovolání nebudou odstraněny, bude dovolání odmítnuto. V reakci na tuto výzvu obhájce stěžovatele přípisem ze dne 3. 6. 2004 sdělil, že dle jeho názoru je z podaného dovolání zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá a z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2004 dovolání odmítl, protože nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výrok a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal, že by jimi byly porušeny ústavní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatele, že jím podané opravné prostředky (odvolání a dovolání) neměly být odmítnuty pro nesplnění obsahových náležitostí, ale příslušné soudy se jimi měly meritorně zabývat. Ústavní soud nepokládá tyto výtky za oprávněné.

V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že jestliže stěžovatelovo odvolání nesplňovalo náležitosti stanovené § 249 odst. 1 tr. ř. (srov. jeho obsah na č. l. 382-384 spisu) a soudy prvního i druhého stupně splnily poučovací povinnost dle 249 odst. 1 tr. ř. a poskytly stěžovateli součinnost při odstranění vad podání podle § 251 odst. 1, 2 věta druhá tr. ř., nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení, pokud odmítl podané odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. Stěžovatel sám uznává, že jeho odvolání nesplňovalo náležitosti dle § 249 odst. 1 tr. ř., ale tvrdí, že i tak mělo být věcně projednáno. V této souvislosti však nutno připomenout, že obecné soudy jsou při svém rozhodování vázány zákonem (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy) a od kogentních ustanovení trestního řádu se tedy nemohou odchýlit, jakkoliv se toho stěžovatel domáhá. Odvolací soud nebyl oprávněn posuzovat meritorně napadený rozsudek, ale byl povinen odvolání odmítnout podle § 253 odst. 3 tr. ř., což učinil. Pochybil naopak obhájce, pokud odvolání neodůvodnil v zákonem stanovené pětidenní lhůtě, jakkoliv byl o následcích zmeškání lhůty v souladu s ustanovením § 251 odst. 1 věta první tr. ř. řádně poučen.

Obdobná je situace i v případě stěžovatelova dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel byl v usnesení odvolacího soudu poučen o obsahových náležitostech dovolání, včetně toho, že musí dle § 265f odst. 1 tr. ř. obsahovat odkaz na zákonná ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které se dovolání opírá. Jelikož dovolání vypracované JUDr. J. J. tuto náležitost nesplňovalo, byl obhájce k odstranění jeho vad vyzván přípisem soudu prvního stupně, na který reagoval tak, že setrval na podaném dovolání a jeho vady neodstranil. Byť konstatovaná výzva soudu prvního stupně obsahuje jisté nedostatky, dovolací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč je nutno ji považovat za výzvu ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. (srov. str. 3 usnesení dovolacího soudu). Pokud tedy dovolání nesplňovalo náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., jakkoliv o nich byl stěžovatel poučen a jeho obhájce k odstranění vad vyzván, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat pochybení, pokud podané dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud nebyl oprávněn nepřihlížet k obsahovým nedostatkům dovolání, či je nahrazovat vlastní interpretací, jak nepřímo požaduje stěžovatel. Pochybení je naopak nutno opětovně konstatovat na straně obhájce, který jako osoba znalá práva si měl být vědom náležitostí obsahu dovolání a podat dovolání nezatížené vadami, či přinejmenším jeho vady k výzvě soudu prvního stupně odstranit.

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení procesních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru