Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 701/01Nález ÚS ze dne 11.07.2002K posuzování okolností, za nichž se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/27 SbNU 7
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.701.01
Datum vyhlášení11.07.2002
Datum podání07.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 3 odst.4

141/1961 Sb., § 125

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 39


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 701/01 ze dne 11. 7. 2002

N 84/27 SbNU 7

K posuzování okolností, za nichž se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl mimo ústní jednání se souhlasem

účastníků dne 11. 7. 2002 v senátě o ústavní stížnosti V. B.,

směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j.

5 To 283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001, za vedlejší účasti Krajského

státního zastupitelství v Ústí nad Labem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To

283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001 a rozsudek Okresního soudu

v Lounech, č.j. 2 T 403/96-303, ze dne 28. 3. 2001, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 5 To

283/2001-321, ze dne 3. 9. 2001 s tím, že vydáním označeného

rozhodnutí byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva

na soudní ochranu, která plynou z čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina), celkově potom právo

na spravedlivý proces i právo na obhajobu podle čl. 6 odst. 1, 3

písm. b, c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen Úmluva) s tím, že v jeho věci byl porušen i čl. 90 a čl.

95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 40 odst. 2, 3 Listiny.

Ze spisu Okresního soudu Louny, sp. zn. 2 T 403/96, Ústavní

soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem v této věci vydaným dne

28. 3. 2001 uznán vinným, že ve dvou případech (dne 14. 9. 1994

a dne 12. 11. 1994) fyzicky napadl A. N. Okresní soud Louny

kvalifikoval jeho jednání v obou případech jako pokus k trestnému

činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1

trestního zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný

recidivista z hlediska § 41 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr.

zák.). Ve druhém případě jej označený soud uznal vinným i trestným

činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák. Při shledání zvlášť

nebezpečné recidivy soud I. stupně konstatoval, že ze spisu

Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 1 T 39/91, vyplývá, že stěžovatel

byl rozsudkem Krajského soudu v Plni ze dne 7. 12. 1993, č.j.

1 T 3/91-778, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne

23. 11. 1994, č.j. 3 To 125/94-861, uznán vinným trestnými činy

krádeže podle § 247 odst. 1, 2 písm. a), porušování domovní

svobody podle § 238 odst. 1, 2 písm. a), loupeže podle § 234 odst.

1, 2 písm. a), útokem na stání orgán a orgán společenské

organizace podle § 153 odst. 1, obecného ohroženi podle § 179

odst. 1, 2 písm. a) a pokusem trestného činu zavlečení do ciziny

dle § 8 odst. 1 k § 233 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961

Sb., ve znění novel a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání 11 a půl roku, přičemž trest, který započal

vazbou ze dne 24. 5 1978, vykonal v roce 1990. Proti označenému

rozhodnutí Okresního soudu v Lounech podal stěžovatel odvolání.

V jeho rámci uvedl, že soud I. stupně nerozhodoval objektivně

(a to i s poukazem na stanovisko předsedy senátu publikované

tiskem, kdy trestní věc stěžovatele teprve před soudem probíhala),

nesprávně hodnotil provedené důkazy (zejména výpovědi slyšených

svědků), případně neprovedl všechny důkazy jím navržené. Výhrady

vznesl i proti tomu, že skutky, jichž se měl dopustit, spáchal

jako zvlášť nebezpečný recidivista z hlediska ust. § 41 tr. zák.,

které nalézací soud v dané věci aplikoval, když poukázal v této

souvislosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 3 To

125/94-861, ze dne 23. 11. 1994, kterým byla zrušena rozhodnutí

z roku 1978 s konstatováním, že jimi byl porušen zákon. O podaném

odvolání rozhodl Krajský soud v ústí nad Labem, který je

usnesením, č.j. 5 To 228/2001-321, ze dne 3. 9. 2001, podle § 256

trestního řádu, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že

nalézací soud vykonal všechny dostupné a dosažitelné důkazy

významné ke zjištění skutečného stavu věci při respektování práva

na obhajobu a také podrobně logicky a přesvědčivě vyložil, jakými

úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Správná

skutková zjištění potom odpovídajícím způsobem právně posoudil.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal

stěžovatel včas ústavní stížnost (i když v jejím petitu uvedl, že

ta směřuje proti rozsudku, ač zjevně bylo rozhodováno usnesením).

V jejím rámci především namítl, že nebylo obecnými soudy řádně

rozhodnuto o jím vznesené námitce podjatosti vůči soudu (soudcům)

I. stupně, který věc projednával. Námitku podjatosti pokládá za

relevantní s tím, že lze mít pochybnosti o nezaujatosti

příslušného předsedy senátu, který se vyjadřoval v tisku v době,

kdy předmětná trestní věc byla projednávána, což vzbuzuje

pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti, a to bez ohledu na

to, zda citace výroků, které byly v tisku publikovány odpovídá

skutečnému vyjádření soudce. V tomto směru poukázal i na

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 14/200. Poukázal i na to, že

o takto vznesené námitce rozhodl soud I. stupně tak, že se necítí

být ve věci vyloučen z rozhodování. Ke stížnosti podané

stěžovatelem o věci rozhodoval nadřízený soud, který ji zamítl,

jako opožděně podanou. V této souvislosti však stěžovatel uvedl,

že předmětnou stížnost podal ihned do protokolu o hlavním líčení

v jehož rámci soud I. stupně o vznesené námitce rozhodl, kteroužto

skutečnost odvolací soud zjevně přehlédl. Dále má za to, že již od

počátku přípravného řízení ve své trestní věci měl být povinně

zastoupen obhájcem, který mu měl být ustanoven z hlediska nároků

na nutnou obhajobu z důvodů uvedeného v ust. § 36 odst. 2

trestního řádu (dále jen tr.ř.), když on sám je negramotný.

Poukázal na to, že obhájce mu byl ustanoven až dne 14. 11. 1995

(§ 36 odst. 3 tr.ř.) a i když byly důkazy před soudem vedeny

znovu, má za to, že soud vycházel i z části důkazů, které byly

provedeny v počátku přípravného řízení, tedy v době kdy právně

zastoupen nebyl. Poukázal i na to, že v kritické době bylo

přezkoumáno soudy jeho předchozí odsouzení a rozhodnutí konečné

(Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994, sp. zn. 3 To 125/94)

bylo vydáno až den poté, kdy se měl dopustit druhého ze skutků,

pro které byl v označeném řízení uznán vinným. Za podstatné však

pokládá i to, že v dané věci nebyly naplněny ani materiální znaky

zvlášť nebezpečné recidivy, když jeho chování po propuštění na

svobodu bylo velmi dobré, žil klidně a spořádaně, což bylo

prokázáno i zprávami z místa bydliště. poukázal i na motiv svého

činu, kterým byla výlučně žárlivost s tím, že jeho jednání nemělo

závažných následků. Zdůraznil, že charakter skutků, jichž se

dopustil v roce 1978 a těch z roku 1994 (mezi ním a poškozeným) je

zcela neporovnatelný. Konečně vznesl výhrady i vůči znaleckému

posudku z oboru soudního lékařství, který se zabýval schopností

stěžovatele (s ohledem na jeho zdravotní stav) vůbec soudem

shledaným způsobem poškozeného napadnout. Uzavřel, že obecné soudy

neobjasnily skutečnosti svědčící také v jeho prospěch a ve skutku

uvedeném v bodě II. napadeného usnesení polemizoval v otázce

spolupachatelství při nezjištěné existenci dalších osob, které se

na útoku podílely při úvaze o vědomí součinnosti spolupachatelů.

Má za to, že tyto jím označené vady řízení měly za následek

přijetí jím napadeného rozhodnutí a v souhrnu vedly k porušení

jeho práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu podle

čl. 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy, čl. 90 a čl. 95 odst. 1

Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, kdy

jde o práva, jež jsou mu ústavně garantována.

Krajský soud v Ústí na Labem ve svém vyjádření k obsahu

podané ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 2002 uvedl, že odkazuje na

obsah svého rozhodnutí v němž jsou rozvedeny důvody, které ho

vedly k zamítnutí stěžovatelem podaného odvolání. Stran uvedené

námitky podjatosti vůči soudu I. stupně vznesené stěžovatelem

uvedl, že je sice pravdou, že podaná stížnost proti usnesení

Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 11. 1997 byla nesprávně

usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuta jako

opožděná, rozhodnutí je však pravomocné a přes podaný podnět ke

stížnosti pro porušení zákona, nebylo tímto mimořádným opravným

prostředkem zrušeno; nová námitka podjatosti pak v řízení před

soudem vznesena nebyla.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřilo i Krajské státní

zastupitelství v Ústí nad Labem přípisem ze dne 28. 12. 2001

s tím, že ohledně vznesené námitky podjatosti vůči soudu I. stupně

byl ve skutečnosti formálně porušen zákon, když podaná stížnost do

rozhodnutí soudu I. stupně o uvedené podjatosti byla nadřízeným

soudem nesprávně zamítnuta, jako podaná opožděně, přesto, že

stěžovatelem byla podána do protokolu u hlavního líčení

bezprostředně po vyhlášení předmětného usnesení, kterým se ve věci

rozhodující senát nevyloučil z úkonů trestního řízení. Stran

namítaného porušení práva na obhajobu, úvah o naplnění podmínek

zvlášť nebezpečné recidivy či výhrad k hodnocení provedených

důkazů odkázalo na obsah napadeného usnesení Krajského soudu

v Ústí nad Labem, se kterým se co do důvodů v něm uvedených,

shoduje.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat

další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podáním ze

dne 14. 6. 2002 a účastník řízení podáním ze dne 12. 6. 2002,

vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a vzhledem

k tomu, že ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat

další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci

upuštěno.

Po zvážení uvedeného spisového materiálu, argumentace vedené

stěžovatelem i vyjádření dalšího účastníka řízení a účastníka

vedlejšího, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní

stížnost je důvodná. Připomíná však, že je to pouze hledisko

ústavněprávní, které jako jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu

do jurisdikční činnosti soudů obecných. Takto zjistil, že ty ve

své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména s obsahem

hlavy páté Listiny. Stěžovatel zejména poukázal na okolnosti za

kterých bylo jeho jednání posouzeno obecnými soudy v dané věci

v takové míře závažnosti, že bylo shledáno, že skutků, kterými byl

uznán vinným se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista za

splnění podmínek vymezených ust. § 41 odst. 1 tr. zák., podle

kterého "pachatel, který znovu spláchal zvlášť závažný úmyslný

trestný čin, ač byl již pro takový nebo jiný zvlášť závažný

úmyslný trestný čin potrestán, považuje se zvlášť nebezpečného

recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména

vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení,

podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro

společnost". V tomto směru Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl

odsouzen v minulosti jednou, a to nepochybně i v souvislosti

s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1994 (jak již

uvedeno) pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Nelze však

přehlédnout, že výkon trestu, který mu byl uložen a posléze

zmírněn započal v roce 1978 a vykonal v roce 1990. Skutků, ve

kterých byl obecnými soudy shledán také dvojnásobný pokus

k ublížení na zdraví (§ 8/1 k § 222/1 tr. zák.) se dopustil

v roce 1994, tedy po šestnácti letech, kdy uplynuly čtyři roky od

doby kdy ukončil výkon trestu. Nebylo, jak plyne z příslušných

zpráv k jeho osobě výhrad. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatel je

hodnocen znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie

(znalecký posudek byl podán v roce 1997) jako simplexní osobnost

s podprůměrným intelektem, je negramotný, i když je schopen

rozpoznat smysl a význam trestního řízení. Bez významu zajisté

není ani nepochybně zjištěný motiv, který stěžovatele vedl

k popsanému jednání, kdy žárlil na poškozeného, která se důvěrněji

stýkal s jeho manželkou, kdy v těchto souvislostech je na místě

znovu přihlédnout k jednoduché osobnosti stěžovatele. Konečně

nutno připomenout, že jednání (skutky) pro které byl odsouzen

zůstalo pouze ve stadiu pokusu, zajisté i z pohledu fyzických

dispozic stěžovatele na straně jedné a poškozeného na straně

druhé. V dané věci tak zřetelně vystupují do popředí tzv.

materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které se váží

obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ust.

§ 3 tr. zák. Na místě je zejména pečlivá úvaha o tom zda opětovné

spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za

předchozí takový trestný čin potrestán podstatně zvyšuje stupeň

nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost.

To i v souvislosti s dalšími okolnostmi vymezenými v souvislosti

se stanovenou trestní sazbou (§ 33, § 34 i § 88/1 tr. zák). Závěr

obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil

jako zvlášť nebezpečný recidivista musí být přesvědčivě prokázán

a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na

kvalifikování trestné činnosti s rasantním dopadem na druh

a výměru ukládaného trestu. V dané věci je na místě znovu

zdůraznit dlouhou dobu, která uplynula od předchozího odsouzení

(jediného), jeho celkem bezproblémové chování i komplexní

hodnocení osobnosti stěžovatele, jeho osobního profilu,

charakterových a psychických vlastností, následků jeho jednání,

jakož i motivu, způsobu jeho spáchání a také stadia, ve kterém se

nacházela jeho trestná činnost. V rámci materiální podmínky zvlášť

nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit takto:

konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího,

jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní

souzeného, a to podle hledisek uvedených v § 3/4 tr. zák., kdy

i z takového pohledu nelze dospět k závěru, že stěžovatel byl

v rámci své předchozí (a jediné) kolizi s trestním zákonem osobou,

která by byla dominantní či aktivní v rámci tehdy spáchané trestné

činnosti. Souhrn uvedených skutečností vede Ústavní soud

k přesvědčení, že v dané věci nebyly naplněny materiální podmínky

zvlášť nebezpečné recidivy v rámci jím spáchaných trestných činů.

Na margo věci nutno uvést, že odůvodnění rozhodnutí obou obecných

soudů stran jimi shledaného znaku zvlášť nebezpečné recidivy je

pouze formální, bez zjištění a vysvětlení okolností, které je

zapotřebí, z pohledu již uvedeného, k pojmu zvlášť nebezpečné

recidivy vždy vztáhnout. V důvodech označených rozhodnutí stran

zvlášť nebezpečné recidivy oba soudy pouze konstatují určité

skutečnosti, aniž by jakýmkoliv způsobem vysvětlily co v nich

spatřují, co z nich vyplývá a co z nich také dovozují, a to

zejména ke zjištěním, které bezpochyby učinily a musely být takto:

známé. Nedostály tak ani zákonným nárokům na odůvodnění svých

rozhodnutí z hlediska požadavků stanovených v § 125 tr.ř., kdy

nestačí zejména ani v souvislosti s úvahami o zvlášť nebezpečné

recidivě pouze paušální frázovité citování zákona, nýbrž je nutné

posoudit, stanovit, ale také zdůvodnit míru zvláštnosti

a jedinečnosti projednávaného případu. Ve svém důsledku tak postup

obecných soudů v naznačeném směru vybočil ze zákonných hledisek do

té míry, že jím byl zasažen znovu čl. 36 odst. 1 Listiny ve

spojení s čl. 39 Listiny a překročil tak již hranice

protiústavnosti.

V souvislosti s argumentací vedenou stěžovatelem je nutno

ovšem odmítnout jeho námitku ohledně časových souvislostí ve

vztahu k rozhodnutím o jeho předchozím odsouzení (potrestání) ke

kterému prokazatelně došlo (i s ohledem na rozhodování Vrchního

soudu v Praze) před tím než spáchal trestnou činnost, která se

vztahuje k obsahu podané ústavní stížnosti. Stejně tak nelze

souhlasit s námitkami stěžovatele ohledně způsobu a rozsahu

vedeného dokazování, které bylo vedeno zákonem (trestním řádem)

odpovídajícím způsobem. Obecné soudy v důvodech svého rozhodnutí

odpovídajícím způsobem vysvětlily o jaké důkazy svá rozhodnutí

opřely, proč některé z navrhovaných neprovedly, zabývaly se

i přiléhavě přednesenými znaleckými posudky i vystoupeními znalců

v rámci konaných hlavních líčení. Neobstojí ani námitka na

porušení práva na obhajobu, neboť prokazatelně vzdor osobě

stěžovatele nelze mít za nepochybné, že byly zřetelně

a jednoznačně dány podmínky nutné obhajoby z hlediska ust. § 36

odst. 2 tr.ř. již od počátku přípravného řízení, přihlížeje

v konečném důsledku k tomu, že obhájce byl stěžovateli (a to je

podstatné) ustanoven (§ 36/3 tr.ř.) v době, která předcházela

podstatné části dále vedeného trestního řízení což i z hlediska

v té době vedeného dokazování umožnilo stěžovateli i s pomocí

obhájce reálně a efektivně vést svou obhajobu, jak konečně i ze

spisového materiálu ve věci vedeného je zřejmé. Je skutečností, že

stěžovatel v rámci hlavního líčení konaného dne 3. 11. 1997

prostřednictvím své obhájkyně vznesl námitku podjatosti (návrh na

vyloučení předsedy senátu a přísedících soudu I. stupně, který

v jeho věci rozhodoval) z hlediska ust. § 30 odst. 1 tr.ř.

V tomtéž hlavním líčení (po poradě senátu) soud I. stupně

prohlásil usnesení, kterým vyslovil, že předseda senátu ani

přísedící podle § 30 odst. 1 tr.ř. nejsou v trestní věci

stěžovatele (obžalovaného) vyloučeni z vykonávání úkonů trestního

řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn.

2 T 403/96. Do takto vyhlášeného usnesení podal na místě, do

protokolu o hlavním líčení konaném dne 3. 11. 1997 stěžovatel

stížnost. Všechny tyto skutečnosti jsou pak v uvedeném protokolu

(čl. 168 předmětného spisu) jednoznačně uvedeny. Obsahem vznesené

námitky podjatosti bylo jeho přesvědčení, že označení soudci jeho

věc neprojednávají nestranně, a to i v souvislosti s článkem

publikovaným v Severočeské příloze novin Mlada fronta Dnes ze dne

8. 10. 1997, který se týkal jeho osoby tak, jako by již byl

odsouzen. O podané stížnosti rozhodoval Krajský soud v Ústí nad

Labem, jako soud stížnostní a ten dne 8. 12. 1997 podanou stížnost

usnesením, č.j. 4 To 741/97-183, podle § 148 odst. 1 písm. b)

tr.ř. zamítl, jako stížnost, která byla podána opožděně. Vycházel

z toho, že napadené usnesení nebylo oznámeno v přítomnosti

účastníků řízení, a proto příslušnou třídenní lhůtu k jejímu

podání odvodil z doby, kdy bylo napadené usnesení doručeno poštou

stěžovateli a jeho právnímu zástupci, kdy z rozvedených dat tohoto

doručování dovodil, že stížnost byla podána opožděně. Uvedené

usnesení včetně důvodů v něm obsažených však bylo zjevně vydáno

v rozporu s prokazatelným faktem, totiž s tím, že stěžovatel do

něj podal stížnost do protokolu o hlavním líčení za okolností již

shora uvedených a tedy včas. O takto podané stížnosti je ovšem

povinností stížnostního soudu rozhodnout věcně při respektování

zejména ust. § 31 tr.ř., kdy při zejména zachování lhůty k podání

stížnosti se nadřízený soud musí zabývat argumentací v ní uvedenou

a z tohoto hlediska také rozhodnout. Účelem ustanovení obsažených

v hlavě druhé, třetího oddílu trestního řádu je nepochybně upevnit

důvěru účastníků řízení a nakonec i veřejnosti v nestrannost

postupu orgánů činných v trestním řízení. Jestliže stížnostní soud

v uvedené části trestního řízení nesprávně (nezákonně) a tedy

v rozporu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem)

podanou stížnost zamítl z důvodů ryze formálních, ač byly splněny

podmínky pro její věcné projednání, odepřel tak v konečném

důsledku právo stěžovatele na rozhodnutí v této části trestního

řízení, když takové rozhodnutí nelze považovat za bezvýznamné

i pro případný další postup soudů v celém trestním řízení vedeného

proti stěžovateli. Z pohledu řečeného tak nelze než uzavřít, že

uvedeným postupem a rozhodnutím, které z něj vzešlo porušil právo

na soudní ochranu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i v čl.

6 odst. 1 Úmluvy, neboť každý se může domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu, když zejména

i nestrannost soudu musí být vždy zřetelně a nepochybně zajištěna.

Současně je nutné zdůraznit, že rozhodování o podjatosti soudu

(soudů) je rozhodováním, které je v rámci řízení vedeného před

obecnými soudy relativně samostatné, samozřejmě s důsledky, které

z takového rozhodování mohou vzejít a které přirozeně mohou mít

výrazná dopad na další průběh soudního řízení, a to jakkoliv.

Jinak řečeno, podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením

o otázkách, které upravují buď průběh či způsob řízení, nebo

v otázkách, které s věcí samotnou souvisí, nicméně, které na

vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv,

pokud jím obecné soudy nerozhodují právě o meritu věci; přesto

však některá rozhodnutí vydaná formou usnesení mohou mít

(a zpravidla mívají) pro obžalovaného ať procesní nebo jiné,

nikoli zanedbatelné důsledky. V případech tohoto druhu stupni

závažnosti takového rozhodnutí dává zákon výraz tím, že proti němu

připouští opravný prostředek závažnost (tedy např. právě

v rozhodnutí o námitce podjatosti soudu - § 30, § 31 tr.ř.).

S ohledem na uvedené je na místě připomenout ust. § 72 odst. 1

písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ÚS, podle kterého je

ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst.

1 písm. d) Úmluvy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo

nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů,

kdy tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním

prostředku, který zákon o ochraně práva poskytuje. Zmíněným

posledním prostředkem v dané věci, který navrhovatel využil byla

právě jeho stížnost k odvolacímu soudu. Předmětná lhůta pak

s poukazem na uvedené začala navrhovateli plynout ode dne doručení

zmíněného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy dnem 8.

12. 1997. Ve stanovené lhůtě vymezené tímto datem však navrhovatel

ústavní stížnost prokazatelně nepodal a své námitky uplatnil až

v rámci ústavní stížnosti, kterou podal dne 6. 12. 2001, tedy

zjevně po lhůtě vymezené zák. o ÚS pro podání ústavní stížnosti.

V dalším řízení před obecnými soudy už námitku podjatosti

navrhovatel nevznesl. Přes shora konstatované pochybení odvolacího

soudu, jak již rozvedeno, nezbylo Ústavnímu soudu než s poukazem

na uvedené v této části ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm.

b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, odmítnout.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než jak již

uvedeno v podstatné části podané ústavní stížnosti vyhovět

a z hlediska ust. § 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené

rozhodnutí zrušit, když shledal, že jeho vydáním a postupem, který

mu předcházel bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní

ochranu z hlediska již uvedeného čl. 36 odst. 1, ale i čl. 39

Listiny. Ze stejných důvodů zrušil i rozhodnutísoudu I. stupně,

přihlížeje i k zásadám procesní ekonomie.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru