Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 70/97Nález ÚS ze dne 10.07.1997K právu na příznivé životní prostředí. K průtahům v řízení. Ke kasační pravomoci ÚS

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na příznivé životní prostředí
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkživotní prostředí
PoznámkaK pojmu základního lidského práva a svobody vs. veřejného statku, viz nález sp.sn. PL.ÚS 15/96
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/8 SbNU 375
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.70.97
Datum podání26.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 7

2/1993 Sb., čl. 35 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 41

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 70

17/1992 Sb.

182/1993 Sb., § 82 odst.1, § 82 odst.3 písm.a

244/1992 Sb., § 8

50/1976 Sb., § 62 odst.1 písm.b, § 126, § 127, § 37, § 39

71/1967 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997

N 96/8 SbNU 375

K právu na příznivé životní prostředí. K průtahům v řízení. Ke kasační pravomoci ÚS

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 10. července 1997 ve

věci ústavní stížnosti navrhovatele H. D. za účasti vedlejšího

účastníka Ministerstva pro místní rozvoj,, proti usnesení Vrchního

soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č. j. 6 A 95/94-42, jímž

se zastavuje řízení, takto:

1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince

1996, č. j. 6 A 95/94-42, byla porušena základní práva a svobody

plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 35 odst. 1 a čl.

41 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené usnesení

zrušuje.

2. Postupem Vrchního soudu v Praze v řízení ve věci sp. zn.

6 A 95/94 bylo porušeno základní právo na projednání věci bez

zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě

stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel

domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince

1996, č. j. 6 A 95/94-42, jímž se zastavuje řízení. Napadeným

rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech

a svobodách, vyplývajících z čl. 35, 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

Ze spisu sp. zn. 6 A 95/94 Vrchního soudu v Praze, ze

správního spisu Ministerstva hospodářství (v současnosti

Ministerstva pro místní rozvoj) a Okresního úřadu v T. ve věci

vydání stavebního povolení na stavbu meziskladu vyhořelého

jaderného paliva v Jaderné elektrárně D. a správního spisu

Ministerstva hospodářství ve věci vydání rozhodnutí o umístění

stavby meziskladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné

elektrárny D., jakož i správního spisu Ministerstva životního

prostředí ve věci stanoviska o hodnocení vlivu stavby meziskladu

vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny D. na

životní prostředí, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Okresním úřadem v T. bylo dne 1.dubna 1993 pod

čj.108-368/92-328/Ka vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby

meziskladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny

D. Uvedené územní rozhodnutí bylo následně rozhodnutím

Ministerstva hospodářství ze dne 20. srpna 1993, čj. MH-566/93,

zčásti potvrzeno a zčásti změněno, přičemž změny se týkaly určení

dalších povinností stavebníka, zejména toho, že v dalším stupni

projektové dokumentace bude stanovena předpokládaná doba

skladování vyhořelého paliva, termín a způsob jeho následné

likvidace, bude zpracována podrobná bezpečnostní zpráva, ve které

bude zejména řešen vliv meziskladu na životní prostředí, dále byla

vyslovena podmínka, podle které kontejnery, určené pro přepravu

a ukládání radioaktivních materiálů, musí splňovat požadavky

stanovené Československou komisí pro atomovou energii (ČSKAE).

V souladu s ustanovením § 126 odst. 4 stavebního zákona bylo

územní rozhodnutí vydáno po kladném stanovisku Ministerstva

životního prostředí ze dne 23. prosince 1992, čj.4740/OEP/92

e.o., v němž byly ve smyslu zákona č. 244/1992 Sb. posouzeny vlivy

stavby na životní prostředí.

ČEZ, a. s., Jaderná elektrárna D., dne 29. listopadu 1993

podala Okresnímu úřadu v T., referátu regionálního rozvoje, žádost

o vydání stavebního povolení na stavbu meziskladu vyhořelého

jaderného paliva v Jaderné elektrárně D. Přílohou této žádosti

byla, kromě jiného, rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou

bezpečnost č. 158/93, ze dne 3. listopadu 1993, a č. 155/93, ze

dne 25. října 1993, jimiž byl dán souhlas s výstavbou budovy

a k realizaci bezpečnostní ochrany meziskladu vyhořelého jaderného

paliva v areálu Jaderné elektrárny D., přičemž obě tato rozhodnutí

byla vydána dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 28/1984 Sb.,

o státním dozoru nad jadernou bezpečností jaderných zařízení,

a § 126 odst. 1 stavebního zákona.

Referát regionálního rozvoje Okresního úřadu v T. dne 7.

prosince 1993 zaslal Občanskému hnutí D. oznámení o zahájení

předmětného stavebního řízení spolu s výzvou o možnosti účastnit

se stavebního řízení po splnění podmínek vyžadovaných zákonem č.

114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších

předpisů. Uvedené oznámení obsahovalo sdělení o termínu ústního

jednání, které bylo stanoveno na den 21. prosince 1993, spolu

s upozorněním, podle něhož účastníci stavebního řízení mohou své

námitky uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude

přihlédnuto.

Podáním ze dne 9. prosince 1993 se H. D. přihlásilo k účasti

na stavebním řízení o povolení stavby meziskladu vyhořelého

jaderného paliva D. a oznámilo, že na ústním jednání je oprávněn

jednat jeho jménem J. B.

Dle prezenční listiny z ústního jednání, konaného dne 21.

prosince 1993, se tohoto za H. D. účastnili B. K. a J. K. Protokol

z uvedeného jednání obsahuje upozornění účastníkům řízení, že

mohou své námitky uplatnit nejpozději v rámci probíhajícího

ústního jednání, a to do doby ukončení sepsání protokolu, jinak

k nim nebude ve stavebním řízení přihlédnuto. Současně byli

upozorněni, že k připomínkám a námitkám, které byly nebo mohly být

uplatněny v územním řízení, se nebude přihlížet. Dle protokolu

z ústního jednání, konaného dne 21. prosince 1993, v jeho průběhu

Hnutí DUHA žádné námitky proti vydání stavebního povolení

k výstavbě meziskladu vyhořelého jaderného paliva D. neuplatnilo.

Okresní úřad v T., referát regionálního rozvoje, dne 1.

března 1994 pod čj. 108-2770/93-330/Ka vydal stavební povolení na

stavbu "Mezisklad vyhořelého paliva" D. Do uvedeného rozhodnutí

dne 20. března 1994 podalo H. D. odvolání. Uvádí v něm, že

v řízení týkajícím se posuzování vlivu stavby na životní

prostředí, stejně tak i v územním řízení byla posuzována

technologie, která v zemi původce (tj. v Německu) není doposud

licencována (jedná se přitom o kontejnery pro uskladnění

vyhořelého jaderného paliva typu Castor-440/84). V odvolání se

požaduje zrušení stavebního povolení, pokud nebude stavebníkem

v rámci stavebního řízení předložen důkaz o platné licenci

uvedených kontejnerů v zemi původu. H. D. dále v odvolání namítá

nepředložení dokladu o tom, jak bude naloženo s vyhořelým palivem

po zaplnění skladu, a přikládá i své vyjádření k "Posudku

meziskladu vyhořelého paliva v Jaderné elektrárně D." ze dne 28.

října 1992, jež označuje za součást odvolání. Konečně poukazuje na

vyloučení obce D. z účasti na stavebním řízení, což považuje za

porušení § 59 stavebního zákona.

O odvolání H. D. do uvedeného stavebního povolení rozhodlo

Ministerstvo hospodářství dne 3. června 1994, pod čj. MH-482/94,

tak, že napadené rozhodnutí potvrdilo, a to s výjimkou změny dvou

právních formulací a dvou podmínek stavby (bod I. odst. 1 až 4

výrokové části rozhodnutí Ministerstva hospodářství). V odůvodnění

nebylo přihlédnuto k námitkám obsaženým v odvolání H. D.

s poukazem na zásadu koncentrace ve správním řízení, jelikož tyto

námitky byly vzneseny po ústním jednání, přičemž stavební úřad

v souladu s ustanovením § 61 odst. 1 stavebního zákona upozornil

účastníky řízení, že své námitky mohou uplatnit nejpozději při

ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Ohledně nesplnění

podmínek účastenství obce D. ve správním řízení bylo Ministerstvem

hospodářství argumentováno ustanoveními § 59 stavebního zákona,

§ 70 zákona č. 114/1992 Sb. a § 8 zákona č. 244/1992 Sb.

Proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 3. června

1994, čj. MH-482/94, podalo H. D. dne 11. července 1994 Vrchnímu

soudu v Praze žalobu. Svoji aktivní legitimaci v ní ve smyslu §

250 odst. 2 o. s. ř. opírá jednak o účastenství ve správním řízení

a jednak o tvrzené dotčení na svých subjektivních právech, a to

především v právu na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst.

1 Listiny základních práv a svobod. V žalobě se namítá porušení

§ 62 odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona, když se stavební

úřad nevypořádal s vymezením neurčitého pojmu "dočasného

skladování" vyhořelého jaderného paliva, a dále s otázkou

licencování kontejnerů pro skladování vyhořelého jaderného paliva

v zemi jejich původu i v České republice a s otázkou jak bude

naloženo s vyhořelým jaderným palivem po zaplnění skladu, řešení

kterých odložil na kolaudační řízení (jehož účastníkem už H. D.

nemůže být), v důsledku čehož měl H. D. zbavit možnosti k těmto

otázkám se ve správním řízení vyjádřit. Dále se v žalobě poukazuje

na skutečnost, že podkladem pro vydání stavebního povolení se

nestala projektová dokumentace, jejíž předložení (a to nejpozději

ve stadiu stavebního řízení) vyžadovalo územní rozhodnutí, v čemž

je spatřován další důvod porušení ustanovení § 62 odst. 1 písm. a)

stavebního zákona. Žalobce se cítí být dotčen i ve svých

procesních právech účastníka správního řízení nesprávnou

interpretací zásady koncentrace ve stavebním řízení,

nepřihlížející k § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 správního řádu, když

nebyly přijaty jeho námitky uplatněné po ústním jednání ve

stavebním řízení, jakož i námitky uplatněné v rámci projednávání

vlivu stavby na životní prostředí podle zákona č. 244/1992 Sb.

a v rámci územního řízení.

Usnesením ze dne 18. prosince 1996, sp. zn. 6 A 95/94, Vrchní

soud v Praze řízení zastavil. Své rozhodnutí zdůvodnil nesplněním

podmínky aktivní legitimace žalobce ve smyslu § 244 odst. 2 a 3,

§ 247 odst. 1 a § 250 odst. 2 o. s. ř., když v případě "práva na

příznivé životní prostředí" (čl. 35 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod) už pojmově nejde o subjektivní právo žalobce, nýbrž

o veřejný statek (přičemž Vrchní soud odkazuje v této věci na

nález Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.). S ohledem na čl. 41

Listiny, podle něhož je možno se práva uvedeného v čl. 35 domáhat

pouze v rámci zákonů, které jej provádějí, Vrchní soud v Praze

s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 114/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb. konstatuje pro

občanská sdružení, působící v oblasti životního prostředí, pouze

subjektivní práva toliko procesního charakteru (tj. právo po

splnění určitých podmínek a v určitých formách účastnit se

správního řízení). Jelikož dle přesvědčení Vrchního soudu v Praze

žalobce netvrdí, že byl ve svých procesních právech zkrácen, tím

méně že by rozhodnutí ve věci bylo pro takovou procesní vadu

nezákonné, nelze proto mít za to, že by žalobce byl rozhodnutím

správního orgánu dotčen na svých právech.

Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatel

domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince

1996, sp. zn. 6 A 95/94, jímž bylo zastaveno řízení, přičemž

napadeným rozhodnutím se cítí být zasažen na svých základních

právech a svobodách, vyplývajících z čl. 35, 36 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod.

Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze při

rozhodování o procesní legitimaci účastníků řízení řešil otázku

legitimace věcné, tedy otázku, která měla být, dle jeho

přesvědčení, posouzena a poté rozhodnuta pro proběhlém řízení

rozsudkem, a nikoli usnesením.

V ústavní stížnosti se dále poukazuje na průtahy v řízení

před Vrchním soudem v Praze, když v době od 11. července 1994 do

18. prosince 1996 vrchní soud vydal pouze usnesení ze dne 7.

prosince 1994, kterým byl zamítnut návrh žalobce na odložení

vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a uložil žalovanému

povinnost předložit originál správního spisu, týkajícího se věci,

jakož i vyjádření k žalobě, která mu tímto byla doručena. Dne 13.

února 1995 zpracoval žalovaný vyjádření k žalobě, na které

reagoval žalobce dne 2. května 1995 replikou, zaslanou vrchnímu

soudu. Uvedený postup vrchního soudu stěžovatel hodnotí proto jako

průtahy v řízení, v důsledku čehož se cítí být dotčen na svých

základních právech a svobodách plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

Stěžovatel se konečně neztotožňuje s názorem Vrchního soudu

v Praze, podle něhož z čl. 35 odst. 1 a čl. 41 Listiny neplynou

subjektivní hmotná práva. Uvádí, že s tezí vrchního soudu, podle

níž je životní prostředí veřejným statkem, lze souhlasit

s výhradou, že toto disponuje znakem distributivnosti (lze jej

členit z hledisek území, složek a zdrojů). Poukazuje dále na

skutečnost, že hranice mezi veřejnou hodnotou (veřejným statkem)

a hodnotou soukromou (soukromým statkem) je neostrá (za příklad

této teze považuje život jako hodnotu soukromou, jež je chráněna

ustanoveními § 11 a násl. obč. zák., a jako hodnotu veřejnou, jež

je chráněna zvláště ustanoveními § 219 a 220 tr.zák. a čl. 6

Listiny). Obdobně, dle jeho přesvědčení, skutečnost, že životní

prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule

Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy nevylučuje existenci subjektivního

práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny),

jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41

Listiny).

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Praze vyjádření

k předmětné ústavní stížnosti. Ve vyjádření, doručeném Ústavnímu

soudu dne 9. dubna 1997, vypracovaném předsedou senátu 6

A Vrchního soudu v Praze, se k otázce záměny aktivní hmotné

a procesní legitimace zastává názor, podle něhož ustanovení §

250d odst. 3 o. s. ř., má-li mít vůbec použití, míří právě na

případy, kdy žalobce je neoprávněnou osobou proto, že již pojmově

nemůže být nositelem práva, které tvrdí, resp. proto, že to, co je

tvrzeno, právem (subjektivním oprávněním) vůbec není. K námitce

průtahů v řízení před vrchním soudem se uvádí, že tato zajisté

nepostrádá faktické odůvodněnosti, přičemž se ale klade otázka

o smyslu zrušení již vydaného rozhodnutí z důvodů, že věc nebyla

projednána bez tvrzených zbytečných průtahů. Délku řízení vrchní

soud zdůvodňuje přitom enormně vysokým nápadem věcí, zcela

nedostatečným personálním obsazením, zvláště nemožností doplnit

počty soudců kvalifikovanými administrativisty, jakož i poukazem

na indolenci legislativy a exekutivy ve vztahu k povinnostem

vyvěrajícím z ústavy státu. V souvislosti s otázkou interpretace

čl. 35 odst. 1 Listiny ve smyslu ustanovení zakládajícího

subjektivní právo, vrchní soud odkazuje na čl. 41 Listiny, podle

něhož se práv uvedených v citovaném článku Listiny lze domáhat

pouze v mezích zákonů, které jej provádějí, jakož i na skutečnost,

že stěžovatel v řízení před vrchním soudem netvrdil netvrdí ani ve

své ústavní stížnosti porušení takového zákona. S ohledem na

uvedené důvody, jakož i argumentaci obsaženou v odůvodnění svého

rozhodnutí, navrhuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost H. D.

podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

odmítnout.

Dne 30. června 1997 obdržel Ústavní soud repliku stěžovatele

k uvedenému vyjádření Vrchního soudu v Praze. Setrvává v ní na

svém přesvědčení o existenci subjektivního práva stěžovatele,

vyplývající z čl. 35 odst. 1 Listiny, a to i s ohledem na čl. 41

Listiny a poukazuje opětovně na svá subjektivní práva dle § 70

zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění

pozdějších předpisů, ve vazbě na § 8 odst. 1 zákona č. 244/1992

Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Nezákonnost

rozhodování stavebních úřadů obou stupňů stěžovatel spatřuje

v porušení ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) a b) stavebního

zákona, podle kterých ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumá

zejména, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí,

jakož i požadavky týkající se zájmů společnosti, především ochrany

životního prostředí, a odpovídá obecným technickým požadavkům na

výstavbu. Stěžovatel dále odmítá názor vrchního soudu, dle něhož

námitka zbytečných průtahů v řízení je v posuzované, obecným

soudem již rozhodnuté věci, v řízení před Ústavním soudem beze

smyslu. Poukazuje na důsledek tohoto názoru, jímž by byla ztráta

významu procesního práva, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Konečně je v replice stěžovatele Vrchnímu soudu v Praze vytýkáno,

že ve svém vyjádření se nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že ve

svém rozhodnutí nevzal v úvahu ustanovení § 250 odst. 2 o. s. ř.

II.

Podle ustanovení § 247 odst. 1 a § 250 odst. 2 o. s. ř.

podmínkou podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je

účastenství v předmětném správním řízení a kumulativně i tvrzení

o zkrácení na svých právech žalobou napadeným správním

rozhodnutím.

Při interpretaci uvedených ustanovení občanského soudního

řádu dochází doktrína i judikatura k závěru, podle něhož "otázka

aktivní legitimace věcné ...je řešena v řízení samém a její

nedostatek povede k zamítnutí žaloby", pokud ovšem není "již při

nápadu žaloby zcela zřejmé, že je vůbec pojmově vyloučeno, aby

ten, kdo tvrdí porušení práva, mohl být jeho subjektem (například

právnická osoba tvrdí porušení práva, jehož subjektem může být jen

osoba fyzická a opačně), jinak řečeno, kdy nedostatek věcné

legitimace je zcela a bez pochybnosti zřejmý, má být řízení

zastaveno (§ 250d odst. 3) proto, že žaloba byla dána neoprávněnou

osobou" (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád.

Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 688; shodně M. Mazanec,

Správní soudnictví. Praha 1996, s. 115).

Ve srovnání s vymezením procesní legitimace ve správním

řízení (§ 14 zákona č. 71/1967 Sb.) je tudíž procesní legitimace

k účasti na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů

dle § 247 a násl. o. s. ř. stanovena pro užší okruh subjektů (tj.

nikoli každý účastník správního řízení disponuje oprávněním podat

správní žalobu, nýbrž toliko ten, jenž tvrdí, že žalobou napadeným

rozhodnutím byl zkrácen na svých právech). Aktivní procesní

legitimací ve správním soudnictví tudíž nedisponuje tzv. zájemník

(tj. ten, jenž byl rozhodnutím přímo dotčen ve svých právem

chráněných zájmech) a dále účastník, jemuž takové postavení

přiznává zvláštní právní předpis a jenž správním rozhodnutím nebyl

zkrácen ve svých právech. V ostatních případech je účastenství ve

správním řízení spjato i s dotčením účastníka na jeho právech

(resp. povinnostech).

Základní otázkou v dané věci je proto posouzení obsahu čl.

35 a 41 Listiny základních práv a svobod, je provádějících zákonů

(zejména zákonů č. 17/1992 Sb., č. 114/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb., § 37 odst. 2, § 39, § 62

odst. 1 písm. b), § 126 a § 127 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění

pozdějších předpisů) a čl. 7 Ústavy.

Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním ve věci vedené pod

sp. zn. Pl. ÚS 15/96 vyjádřil své stanovisko k rozlišení pojmů

základních práv a svobod a veřejných statků, když konstatoval, že

veřejným statkem se určitý aspekt lidské existence stává za

podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na

části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly, přičemž pro

základní práva a svobody je, na rozdíl veřejných statků, typická

jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou

např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění

a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo

sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně

i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům.

Při posouzení povahy ochrany životního prostředí z hlediska

uvedeného rozlišování nutno přisvědčit názoru stěžovatele, podle

něhož skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem

(hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy,

nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní

prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem

stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny). Konečně

i vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení s ohledem na

čl. 41 Listiny a s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č.

114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb.

konstatoval pro občanská sdružení, působící v oblasti životního

prostředí, subjektivní práva, avšak toliko procesního charakteru.

V návaznosti na uvedený závěr je potřeba poukázat na námitky

stěžovatele obsažené ve správní žalobě, jež se týkají tvrzeného

zkrácení na procesních právech, a to zejména odložením řešení řady

otázek na kolaudační řízení (jehož účastníkem H. D., dle svého

přesvědčení a s poukazem na ustanovení § 78 odst. 1 stavebního

zákona, nemůže být), v důsledku čehož mělo H. D. být zbaveno

možnosti k těmto otázkám se ve správním řízení vyjádřit. Nota bene

(s poukazem na ustanovení § 62 odst. 1 písm. a), b) stavebního

zákona) se jednalo o povinnosti stavebníka, které mu byly určeny

územním rozhodnutím (zejména toho, že v dalším stupni projektové

dokumentace bude stanovena předpokládaná doba skladování

vyhořelého paliva, termín a způsob jeho následné likvidace, bude

zpracována podrobná bezpečnostní zpráva, ve které bude zejména

řešen vliv meziskladu na životní prostředí, dále byla územním

rozhodnutím vyslovena podmínka, podle které kontejnery, určené pro

přepravu a ukládání radioaktivních materiálů, musí splňovat

požadavky stanovené ČSKAE). Námitky stěžovatele, obsažené ve

správní žalobě, se týkají i tvrzeného dotčení v procesních právech

účastníka správního řízení nesprávnou interpretací zásady

koncentrace ve stavebním řízení, nepřihlížející k § 3 odst.

4 a § 32 odst. 1 správního řádu, když nebyly přijaty námitky

uplatněné po ústním jednání ve stavebním řízení, jakož i námitky

uplatněné v rámci projednávání vlivu stavby na životní prostředí

podle zákona č. 244/1992 Sb. a v rámci územního řízení.

Vrchní soud v Praze v rozporu s právním závěrem, který sám

učinil, když pro občanská sdružení v oblasti ochrany životního

prostředí přiznává subjektivní procesní práva, zastavil řízení dle

§ 250d odst. 3 o. s. ř., ačkoli ve smyslu ustanovení § 247 odst.

1 a § 250 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel byl účastníkem v předmětném

správním řízení a ve správní žalobě tvrdí, že byl zkrácen na svých

procesních právech.

V důsledku tohoto došlo napadeným rozhodnutím k porušení

základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 38 odst. 2, čl. 36

odst.1, jakož i čl. 35 odst. 1 a čl. 41 Listiny, pročež Ústavní

soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č.

j. 6 A 95/94-42, zrušil.

Kromě uvedeného se Ústavní soud zabýval rovněž námitkou

stěžovatele ohledně průtahů v řízení před vrchním soudem,

v důsledku čehož se cítí být dotčen na svém základním právu,

plynoucímu z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím

orgánů veřejné moci má Ústavní soud pouze postavení soudu

kasačního (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Pokud

ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci

pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných

průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto

argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy

v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného

procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy

v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu, jejich existenci

však Ústavní soud v souladu s ustanovením § 82 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. (podle něhož může ústavní stížnosti zčásti vyhovět

a zčásti ji zamítnout) vysloví ve výroku nálezu.

V posuzované věci k námitce průtahů v řízení i samotný vrchní

soud ve svém vyjádření uvádí, že tato zajisté nepostrádá faktické

odůvodněnosti, přičemž délku řízení vrchní soud zdůvodňuje, jak

již bylo uvedeno, enormně vysokým nápadem věcí, zcela

nedostatečným personálním obsazením, zvláště nemožností doplnit

počty soudců kvalifikovanými administrativisty, jakož i poukazem

na indolenci legislativy a exekutivy ve vztahu k povinnostem

vyvěrajícím z ústavy státu. Při hodnocení průtahů v řízení se

Ústavní soud neměl důvod odchýlit od pohledu, jak jej vyjádřil

Vrchní soud v Praze.

Průtahy v řízení jsou dle přesvědčení Ústavního soudu totiž

dány i tehdy, když nespočívají v subjektivních, nýbrž

v objektivních okolnostech stojících na straně soudu

a ovlivňujících jeho procesní aktivitu. V právním státě nemůže být

neschopnost správy soudů zajistit jejich řádné fungování k tíži

občanů ohledně jejich základního práva na projednání věci bez

zbytečných průtahů. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje

rovněž na své rozhodnutí ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 55/94

(ÚS 2, 39), kde bylo konstatováno, že je věcí státu, aby

organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené

v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně základních

práv a lidských svobod, byly respektovány a případné nedostatky

v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří odsoudu právem

očekávají ochranu svých práv v přiměřené době.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

V Brně 10. července 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru