Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 698/01Usnesení ÚS ze dne 16.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkZavinění
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.698.01
Datum podání06.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158, § 159

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 698/01 ze dne 16. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným JUDr. V.H., zastoupeného JUDr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 357/2001, ze dne 11. 9. 2001, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2001 se navrhovatel domáhá toho, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 357/2001, ze dne 11. 9. 2001, a to ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 3 T 121/2000, ze dne 30. 5. 2001. To s tím, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená mu čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 ústavy, stejně jako čl. 17 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z uvedených rozhodnutí plyne, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále tr. zák.) a odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem doplněným trestem zákazu činnosti. Skutkově šlo o to, že (ve stručnosti) jako pověřený příslušník DIOŘ Policie ČR k projednávání dopravních přestupků v rozporu s § 2 odst. 1 písm. d) zák. č. 283/1991 Sb., o Polici ČR, § 71 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích a § 3 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení vyřídil jako dopravní přestupky celkem 4 specifikované a v rozhodnutí uvedené věci, přestože ze spisových materiálů, které měl k dispozici vyplývaly skutkové okolnosti zakládající důvodné podezření ze spáchání trestného činu dle § 201 tr. zák. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, které Krajský soud Praha svým usnesením ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 10 To 357/2001, zamítl. V jeho odůvodnění reagoval na námitky vznesené navrhovatelem, a to i v řízení před soudem I. stupně, když dospěl k závěru, že se s nimi soud nalézací vypořádal, když provedl dostupné a pro rozhodnutí potřebné důkazy, které řádně a objektivně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající právní hodnocení. Takto i odvolací soud dospěl k závěru, že pro výkon označené funkce navrhovatele nebylo předpokladem školení či osvědčení, když jím dosažené vysokoškolské vzdělání zcela postačovalo a takto v příslušných správních řízeních za svá rozhodnutí nesl plnou odpovědnost. Vyjádřil se i k výši způsobených škod stanovených navrhovatelem, stejně jako k míře alkoholismu v jednotlivých případech, když ta byla nezpochybnitelná. Ve čtyřech případech, o kterých rozhodoval okresní soud na vinu, bylo důvodné podezření, že šetření pachatelé spáchali trestný čin dle § 201 tr. zák. a nikoli přestupek jak dovodil navrhovatel. Odvolací soud s poukazem na provedené dokazování stran alkoholu v krvi jednotlivých pachatelů i výši způsobených škod dospěl k závěru, že úvahy o spáchání trestného činu v označených případech jsou na místě a to, že nešlo o pouhý přestupek je evidentní. Poukázal přitom na povinnost navrhovatele případně věc došetřit či jinak právně posoudit, a to i pomocí znaleckého posudku. Zjištěné skutečnosti, dle názoru odvolacího soudu, byly natolik průkazné, že neumožnily žádnou pochybnost, že by v jednání navrhovatele mohlo jít o pouhou nedbalost nebo dokonce o pouhý mylný právní názor. Poukázal na jednoduchost dané právní problematiky (výše škody, hraniční hodnota alkoholu v krvi řidiče), která je také zřejmá z ustálené a dlouhodobé judikatury obecných soudů a plyne i z dlouhodobé rozhodovací praxe policie samotné. Nelze tak souhlasit s namítanou růzností výkladu složitých právních či skutkových otázek v uvedeném směru s tím, že navrhovatel se při své práci zabýval úzkým výsekem trestního a přestupkového práva a při jeho plném právnickém vzdělání, nelze s ohledem na řečené mít za to, že se v dané oblasti neorientoval a takto pokud rozhodoval chybně, činil tak úmyslně.

V podaném návrhu, kterým brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů navrhovatel namítal, že při svém rozhodování vycházel pouze z nesprávného právního závěru, za který jej nelze postihovat. Srovnal své rozhodování s rozhodováním soudců s výhradami stran nezávislosti takového rozhodování. Má za to, že byl potrestán pouze za výkon své rozhodovací činnosti, za své právní názory s tím, že nesprávným rozhodnutím nemohl spáchat trestný čin, neboť i pro něj musí přiměřeně platit ochrana, jakou má při rozhodování soudce. Proto také obecné soudy rozhodly v dané věci v rozporu s čl. 82 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Poukázal i na ust. čl. 17 odst. 2 Listiny s tím, že byl povinen vyjadřovat své názory na posuzovanou věc, a to i v rámci svého rozhodování. Má za to, že v jeho počínání nelze spatřovat úmysl s tím, že ten musí být vždy (v rámci zjišťování formy zavinění u úmyslného trestného činu) nepochybně prokázán. Konečně uvedl, že v agendě projednávání dopravních přestupků pracoval a rozhodoval dlouhodobě. Nebyl výrazně podrobován kontrolní činnosti nadřízených a pokud byla provedena kontrola orgánem druhého stupně, vždy vykázala dobré výsledky jeho práce. Uzavřel, že pokud by byla jeho práce takto řádně kontrolována nadřízeným, některé nesprávnosti v rozhodování navrhovatele by byly zjištěny a zabráněno tak v jejich opakování. Dovodil, že v jeho věci byla zasažena i jeho základní Ústavou zaručená práva obsažená v čl. 39 a v čl. 40 Listiny, aniž by v tomto směru jakkoliv argumentoval.

Na vyžádání Ústavního soud se k věci vyjádřil Krajský soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací. V něm především odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, která se vyrovnávají s obhajobou uplatněnou navrhovatelem v řízení před obecnými soudy, kdy podle jeho přesvědčení, jde o rozhodnutí zákonná s tím, že navrhovatel se dopustil úmyslně jednání v označených rozhodnutích popsaného. Znovu poukázal na problematiku trestného činu dle § 201 tr. zák. s tím, že tato nečiní výkladové obtíže, je dlouhodobě zákonem i judikaturou stabilně řešena a takto tvrzení navrhovatele, že jeho chybné rozhodování bylo důsledkem jiného právního názoru, je nepřijatelné. Dodal, že je notoricky známo i mezi laickou veřejností, že hranice mezi trestným činem a přestupkem pokud jde o hladinu alkoholu v krvi řidiče je jedno promile, výkladové potíže nečiní ani pojem "vyšší škoda". Pokud tyto skutečnosti navrhovatel při svém rozhodování nerespektoval a řidiče v souvislosti s dopravní nehodou při které měli v krvi vyšší než uvedenou hranici alkoholu a způsobili škodu výrazně převyšující "škodu vyšší", opakovaně postihl pouze pro přestupek, byl si vědom toho, že jedná nezákonně. To i s ohledem na jeho dlouholetou praxi, právnické vzdělání i jeho působení v rámci značně omezeného úseku platného práva. Uzavřel, že postupem obecných soudů ani rozhodnutími z nich vzešlých nebyla zasažena ústavně zaručená práva navrhovatele, a proto také navrhl podaný návrh (ústavní stížnost) odmítnout.

K věci se vyjádřilo i KSZ, které uvedlo, že se plně shoduje se závěry vyjádřenými v rozhodnutí obou obecných soudů. To s tím, že namítané porušení čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy se vztahují k výkonu funkce soudce. Poukázal rovněž na úzký výsek práva (trestního a správního) spojeného s výkonem funkce navrhovatele, která je nesrovnatelná s rozsahem právních znalostí požadovaných po soudci, a proto také pokládá za nedůvodnou námitku stran absence přípravy obdobné jako u soudce. Školení či osvědčení nebylo předpokladem pro výkon funkce zastávané navrhovatelem, který rozhodoval v příslušném správním řízení samostatně s plnou odpovědností. Měl požadovanou odbornou kvalifikaci a způsob jeho rozhodování nemohl vést k jinému závěru než k tomu, že úmyslně rozhodoval v rozporu s právními předpisy. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhlo odmítnout [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přičemž se současně vzdalo svého procesního postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem (§ 28 odst. 2 cit. zákona).

Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí i argumentace vedené navrhovatelem, jakož i z vyjádření účastníka řízení a účastníka vedlejšího, dospěl Ústavní soud ke závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především nutno připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a tak je to pouze hledisko ústavněprávní, které jako jediné zakládá jeho ingerenci do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z tohoto pohledu nezjistil, že by obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti porušily ústavně zaručená práva navrhovatele v dané věci, a to ani ta, která navrhovatel výslovně označil. V tomto směru je na místě odkázat na důvody obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů s tím, že také ústavní soud je přesvědčen o tom, že rozhodnutí, ke kterým soudy dospěly, jsou založeny na důkazním řízení provedeným v souladu se zákonem, když stejně tak obecné soudy postupovaly i při hodnocení provedených důkazů včetně právní kvalifikace jednání navrhovatele. V dané věci je klíčová úvaha o nepochybném zjištění zda jednání navrhovatele v rámci jeho rozhodování o dopravních přestupcích vykazovalo zjevně znaky jednání úmyslného (subjektivní stránka trestného činu - zavinění jako její obligatorní znak). V tomto směru opětovně nelze než odkázat na závěry učiněné v tomto směru obecnými soudy vyjádřené poukazem na obor práva, ve kterém navrhovatel dlouhodobě pracoval, úroveň jím dosaženého vzdělání, danou problematikou výkladově nenáročnou a judikaturou dlouhodobě a přehledně upravenou, a to právě ve spojení se skutečnostmi důkazně v řízení před soudy jednoznačně zjištěnými. K otázce namítané nezávislosti rozhodování navrhovatele v trestněprávním (přestupkovém) řízení je v daných souvislostech na místě uvést, že i to se musí odehrát v zákonném rámci, který má své hranice, jež nelze překročit. Postup navrhovatele v projednávané věci pak z důvodů již označených z těchto hranic zřetelně vybočil a nese takto prsty libovůle. Poukaz na porušení čl. 17 odst. 2 Listiny je potom nepřípadný, neboť právo vyjadřovat své názory je právem politickým a užitá argumentace navrhovatele v tomto směru se zjevně míjí s podstatou a důvody jež obecné soudy vedly k přijetí napadených rozhodnutí. Namítané zasažení čl. 39 a čl. 40 Listiny v rámci podaného návrhu neobsahuje bližší argumentaci, přesto ani z pohledu uvedených ustanovení Listiny nelze konstatovat jejich porušení.

S poukazem na uvedené tak nezbylo než podaný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru