Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 696/07 #1Nález ÚS ze dne 05.02.2009Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
Nájem
nájemné
PoznámkaStanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. IV. ÚS 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 16/52 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.696.07.1
Datum vyhlášení18.02.2009
Datum podání15.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.2, čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 671, § 696 odst.1

526/1990 Sb., § 2 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou oprávněny a povinny rozhodovat o výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným obvyklým. Opačný postup by znamenal odepření spravedlnosti. Toto jejich oprávnění rozhodovat o výši nájemného konstitutivním způsobem pro futuro nevylučuje, aby přiznaly rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným též za vymezenou dobu minulou. Pokud se takovou žalobou soudy věcně nezabývají, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku i práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů J. R. a J. K. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. února 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60.

Narativní část

Stěžovatelé se žalobou domáhali zaplacení rozdílu mezi nájemným, které žalovaní jako nájemci stěžovatelům platili (regulované nájemné), a nájemným obvyklým v daném místě a čase, vyčísleným na základě znaleckého posudku za srpen 2003. Obvodní soud napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru chybí právní předpis předpokládaný v § 696 o. z., který by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud toto rozhodnutí městského soudu zrušil nálezem sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. 7. 2006 s tím, že obecné soudy nemohou zamítat žaloby pro nedostatek zákonné úpravy. Městský soud posléze napadeným rozhodnutím rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Poukázal při tom na nález sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006, dle kterého obecné soudy sice mají rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí do budoucna. Vzhledem k tomu, že nájemní vztah byl ukončen v roce 2005, není možné proto stanovit výši nájemného pro futuro ani poučit stěžovatele o nové formulaci petitu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se vyjádřil k právním názorům odvolacího soudu ohledně nemožnosti přiznat stěžovateli nárok na zvýšení nájemného. Ústavní soud poukázal na svoji dosavadní judikaturu, která se týká oprávnění a povinnosti obecných soudů rozhodovat o zvýšení nájemného (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/06 a sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Opačný postup by znamenal odepření spravedlnosti. Ústavní soud uvedl, že soudu I. stupně muselo být známo, že v oblasti regulovaného nájemného existuje protiústavní stav (Ústavní soud to konstatoval již nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02 a Pl. ÚS 2/03) a dále v odůvodnění ocitoval relevantní judikaturu v obdobných kauzách. Ústavní soud také upozornil na skutečnost, že ve své dosavadní judikatuře nevyloučil, že konstitutivní charakter rozhodnutí o zvýšení nájemného (srov. usnesení ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, nálezy ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 a ze dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08) se nemůže vztahovat i na nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným i za vymezenou dobu minulou. Odvolací soud tedy nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené výše a pokud je ve svém odůvodnění zmínil, nevystihl jejich účel a smysl. Tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces porušil i soud I. stupně, neboť neposkytl stěžovateli ochranu ústavně zaručeného vlastnického práva tím, že se odmítl věcně zabývat jeho žalobou. V konečném důsledku tedy obecné soudy porušily práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Odlišné stanovisko vůči výroku i odůvodnění rozhodnutí uplatnil soudce Jan Musil.

III.ÚS 696/07 ze dne 5. 2. 2009

N 16/52 SbNU 159

Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 5. února 2009 sp. zn. III. ÚS 696/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. R. a 2. RNDr. J. K. proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali zaplacení rozdílu mezi nájemným zaplaceným za měsíc srpen 2003, jež bylo naposledy stanoveno zrušenými protiústavními právními předpisy, a nájemným obvyklým, jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60 se ruší.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2007 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 28. 11. 2006 č. j. 16 Co 486/2006-102, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 3. 2004 č. j. 7 C 139/2003-60, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 1, čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 14 Úmluvy; porušeno mělo být také právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 35 (míněn patrně čl. 36) Listiny.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze soudního spisu obvodního soudu sp. zn. 7 C 139/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelé se jako pronajímatelé domáhali na R. N. a Z. N. jako nájemcích (v řízení před Ústavním soudem mají tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení) zaplacení částky 12 747 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat rozdíl mezi nájemným zaplaceným za měsíc srpen 2003, které bylo naposledy stanoveno zrušenými protiústavními právními předpisy, a nájemným "obvyklým", jež bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 3. 2004 byla tato jejich žaloba zamítnuta s tím, že chybí právní předpis ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného, a tak je takové zvýšení možné jen na základě dohody smluvních stran. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 6 870 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, avšak městský soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 č. j. 15 Co 227/2004-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co se se závěry v něm vyslovenými ztotožnil a co odmítl argumentaci stěžovatelů o možnosti aplikace ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku. Dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že její výše činí 8 215 Kč a že je tato částka splatná k rukám právního zástupce žalovaných, a také rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení 7 915 Kč.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 137) byl tento rozsudek zrušen. Ústavní soud, maje na zřeteli svá předchozí rozhodnutí týkající se otázky tzv. regulace nájemného, shledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž mimo jiné konstatoval, že obecné soudy nemohou zamítat žaloby pronajímatelů "požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy".

Posléze městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé opět potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl, že se jim nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že městský soud vycházel z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, současně ale že vzal v úvahu nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), kde Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, a kde v této souvislosti poukázal na jejich poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu. Jelikož bylo zjištěno, že se účastníci řízení dohodli na skončení nájmu ke dni 17. 10. 2005, nelze dle odvolacího soudu stanovit výši nájemného pro futuro, a účastníky řízení proto nebylo možno poučit o nové formulaci žalobního petitu, jenž by odpovídal stanovení nájemného pro futuro.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nález sp. zn. I. ÚS 489/05 nelze vykládat tak, že by jejich nároky do minulosti nepodléhaly jakékoliv ochraně. V řízení se prý domáhali s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, vydání neoprávněného hospodářského prospěchu z nájemního vztahu, tedy bezdůvodného obohacení. Pokud ne zcela přesně uvedli právní důvod svého nároku, je to důsledek absence právní úpravy, s níž se ani soudy nedovedly vypořádat, přičemž tento stav nemůže být k jejich tíži. Ustanovením čl. 90 Ústavy České republiky je uloženo chránit veškerá práva, tedy i ta již v minulosti porušená; žádné časové hledisko pro rozlišení, která práva chránit, a která nikoliv, Ústava České republiky nezná. V souvislosti s tím stěžovatelé poukázali na nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), z něhož má plynout, že nároky do minulosti nemohou být pronajímatelům upírány, pokud mohou být opřeny o jiný právní důvod. Tímto důvodem je podle stěžovatelů bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi "obvyklým" a "regulovaným" nájemným, přičemž bylo povinností soudu daný nárok správně kvalifikovat z hlediska hmotného práva, a pokud by dospěl k závěru, že to skutkové okolnosti uvedené stěžovateli neumožňují, měl splnit svou poučovací povinnost. Návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelé dle svého sdělení podali "z opatrnosti a v rámci urychlení celé věci", což odůvodnili tím, že v praxi Městského soudu v Praze se objevil názor, že s ohledem na ustanovení § 216 odst. 2 občanského soudního řádu nelze v odvolacím řízení měnit žalobní petit.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Městský soud uvedl, že Ústavní soud ve své judikatuře jednoznačně vyjádřil, že obecné soudy mohou určit výši nájemného pouze pro futuro. Přes značné výkladové potíže však vyvodil, že nelze uložit nájemci bytu, aby doplatil zpětně požadované částky nájemného, protože opačný výklad by byl v rozporu s čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky i čl. 4 odst. 1 Listiny, a to pro neposkytnutí ochrany právům nájemce, který se choval podle zákona, tj. řádně platil původní "regulované" nájemné v legitimním očekávání, že plněním dané povinnosti neporušuje žádný zákon demokratického státu a že takové chování mu nemůže být na újmu. Přitom povinnost soudu určit pro futuro výši sporného nájemného mohla trvat pouze do doby účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jde-li o v ústavní stížnosti vytýkaný procesní postup městského soudu, který s ohledem na § 216 odst. 2 občanského soudního řádu vyloučil možnost jednat o nově uplatněném nároku žalobců, jenž nebyl předmětem řízení před soudem prvního stupně, nutno jej považovat za správný, protože nelze připustit, aby ustanovení zákona upravující postup soudu ve sporném řízení byla aplikována odlišně, v závislosti na tom, co je předmětem řízení. Závěrem městský soud dodal, že stěžovatelé se stali spoluvlastníky domu na základě kupní smlouvy z roku 1997 a je otázkou, zda kupní cena domu nebyla ovlivněna skutečností, že dům je obsazen nájemníky s "regulovaným" nájemným, a zda vymáhání nájemného v tržní výši zpětně není v rozporu s jinými principy ústavního pořádku. Přitom intenzitu zásahu je dle uvedeného soudu třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěrem městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná odmítnuta, příp. zamítnuta.

Obvodní soud ve svém vyjádření vyslovil právní názor, který v podstatě koresponduje s jeho vlastními závěry i závěry odvolacího soudu, jak byly vysloveny v rozhodnutích napadených touto ústavní stížností, k čemuž dodal, že problémy v praxi obecných soudů, resp. nejistota, jak mají podobné spory rozhodovat, vznikly vinou státu. Ovšem i z dnešního pohledu nepokládá napadená rozhodnutí za nesprávná a nedomnívá se, že by mělo být vyhověno nepřiměřeným nárokům stěžovatelů.

K vyjádření R. N. a Z. N. nemohl Ústavní soud přihlédnout, neboť nedoložili, že jsou v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, ač byli o dané povinnosti poučeni. Z tohoto důvodu Ústavní soud také vychází z toho, že se tyto osoby postavení vedlejších účastníků řízení omisivně vzdaly (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas aiv ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Zamítavá rozhodnutí obecných soudů se opírají o názor, že pronajímatelé nemohou se zpětnou platností žalovat nájemce, který platí tzv. regulované nájemné, na zaplacení nájemného ve výši, kterou oni považují za souladnou se svými ústavně zaručenými právy.

V první řadě je třeba uvést, že již soudu prvního stupně muselo být v době rozhodování známo, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů - vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny), což Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb., svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.).

S ohledem na výše uvedené v dané době existovala povinnost obecných soudů, jak byla později deklarována Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.): "Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.".

Ovšem již předtím v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34) Ústavní soud uvedl, že "nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů". Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se v něm, "odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv", přičemž "deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky) jednotlivce.". Podle Ústavního soudu "je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.".

Shodně ve věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 117) zdůraznil, že "je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae.".

Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, kde obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy. K tomu poznamenaly, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval.

Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 125), a vychází z nich i nepublikované usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nálezy č. 152 a č. 158) a nepublikovaná usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 (rozhodnutí neuveřejněná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Nutno podtrhnout, že výše zmíněný nález ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 byl vydán přímo v nyní posuzované věci, přičemž právním názorem v něm vysloveným byl městský soud bezprostředně vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 226 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, per analogiam), a nemohl se tudíž od něho odchýlit, a to ani s ohledem na dříve vydaný nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, jehož se v této souvislosti dovolával [k této problematice srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 190)].

Kromě toho odkaz městského soudu na nález, v němž Ústavní soud své předchozí právní názory doplnil tak, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nemůže obstát. Danou otázkou se již podrobně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 216), kde konstatoval následující:

"V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu ke zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro" pak by neměl být pominut výklad, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.

Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (oba viz výše) uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka "rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu" (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 - viz výše).

Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení "nájemné" za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších [...] (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06 - všechny viz výše).

Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že "i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.

Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby [...] - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.".

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá než konstatovat, že městský soud při svém rozhodování nerespektoval názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech týkajících se problematiky "regulovaného" nájemného, a pokud je již reflektoval, učinil tak, aniž by vystihl jejich účel a smysl. Tím porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; toto ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat žalobou stěžovatelů a neposkytl jim tak ochranu, jde-li o jejich ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno, pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatelů - z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případě postačuje odkázat - porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 696/07. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Právní a skutkové argumenty, o něž opírám odlišné stanovisko v této věci, jsou analogické těm, které jsem uplatnil v odlišných stanoviscích ve věcech projednávaných Ústavním soudem pod spisovými značkami III. ÚS 905/06 a III. ÚS 3158/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 13, svazek 51, nález č. 216), na něž odkazuji i na tomto místě.

2. Skutkový a procesní stav v nynější věci je tento:

a) Stěžovatelé jako spoluvlastníci nájemního domu se svou žalobou podanou nalézacímu soudu dne 6. 8. 2003 domáhali, aby jim žalovaní nájemci - manželé N. - zaplatili z titulu nezaplaceného nájemného částku 12 747 Kč. Tato žalobci požadovaná částka má představovat rozdíl mezi měsíčním nájemným, prý obvyklým v daném místě a čase, které žalobci sami vyčíslili částkou Kč 15 000, a mezi výší tzv. regulovaného nájemného, které žalovaní platili do té doby, naposledy ve výši Kč 2 273 měsíčně.

b) Žalobci požadovali zaplacení zvýšeného nájemného za období od 6. července 2003 do 5. srpna 2003.

3. Kasační nález Ústavního soudu, k němuž uplatňuji toto odlišné stanovisko, vychází tedy z předpokladu, že obecné soudy mohou konstitutivně rozhodnout o zvýšení nájemného za období vymezené žalobcem v žalobním petitu, jde-li o dobu před podáním žaloby. S takovým názorem nesouhlasím.

4. Jakkoli se lze ztotožnit s hodnocením obsaženým v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že legislativní úprava cenové regulace nájemného v bytech byla dříve (před přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. 3. 2006) velmi nevyhovující, přece jen nelze pustit ze zřetele, že i v tomto období byl nájem bytu primárně závazkovým vztahem.

5. Za situace, kdy nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vzhledem k nečinnosti zákonodárce obecně připustil možnost zásahu do obsahu tohoto závazkového vztahu konstitutivním soudním rozhodnutím (zvýšením nájemného), je třeba respektovat proporcionalitu takového zásahu s přihlédnutím k oběma smluvním stranám, tj. k pronajímateli i k nájemci. Tato proporcionalita je podle mého názoru hrubě porušena, jestliže zvýšení nájemného by se mělo týkat i období před podáním žaloby.

6. Znovu poukazuji na názor obsažený ve vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 3158/07, s nímž souhlasím, že totiž "nájemné, resp. nájemní smlouva je institutem obligačního práva, založeného na principu autonomie vůle, a proto je výše nájemného především předmětem dohody smluvních stran. Podle výše nájemného, na kterou je pronajímatel ochoten přistoupit, se nájemce rozhoduje, zda bude v pronajímaném bytě bydlet nebo zvolí jiný byt s jinou výší nájemného. Jestliže by soud na návrh pronajímatele mohl nájemné (často několikanásobně) zvýšit i se zpětnou účinností, byla by tím popřena autonomie vůle nájemce nájemní vztah za změněných podmínek vypovědět a přestěhovat se do bytu s nájemným nižším, které by odpovídalo jeho finančním možnostem. Navíc dotváří-li soud svým rozhodnutím o zvýšení nájemného objektivní právo, resp. stanoví práva a povinnosti stran (a nikoli pouze konstatuje, co právem jest), nemůže tak činit se zpětnou účinností, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Není-li za nečinnost zákonodárce při vydávání předpisů o zvyšování nájemného odpovědný pronajímatel, není za ni odpovědný ani nájemce, a je proto třeba hledat v souladu s principem proporcionality řešení, které obě smluvní strany co nejméně poškodí.".

7. Upozorňuji na to, že nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který obsahuje zásadní pokyny, jimiž se mají obecné soudy při stanovení zvýšeného nájemného řídit, byl vydán až dne 28. 2. 2006; další nález se zásadním významem pro tuto problematiku pod sp. zn. I. ÚS 489/05 byl přijat dne 6. 4. 2006.

Období, za které se žaloba domáhala zvýšení nájemného (od 6. 7. 2003 do 6. 8. 2003), předchází o více než dva a půl roku před vydáním těchto zásadních rozhodnutí Ústavního soudu.

8. Ústavní soud svým plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 povolal obecné soudy k tomu, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům účastníků (tj. pronajímatelů i nájemců) též za situace, kdy zákonodárce je nečinný a pro stanovení výše tzv. regulovaného nájemného chybí zákonný podklad. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 Ústavní soud od obecných soudů žádá, aby "při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu".

Protože tato "soudcovská tvorba práva" vytváří zákon v materiálním smyslu, potom je ovšem třeba trvat na tom, aby též při ní byl respektován všeobecně uznávaný princip zákazu retroaktivity. Ten musí respektovat jak parlamentní zákonodárce, tak soud v roli tvůrce materiálního práva. Smluvní strany (v tomto případě nájemci) nemohou být takto nově utvořeným materiálním právem zavazovány zpětně, tj. nemůže jim být v konkrétním případě zvýšeno nájemné za minulou dobu, neboť byly oprávněny v dobré víře spoléhat na to, že tehdy platný způsob právní regulace nájemného je v pořádku. Princip právní jistoty nedovoluje, aby do obsahu obligačních vztahů bylo zasahováno se zpětnou účinností. Nelze ani předpokládat, že by nájemci, platící v minulosti regulované nájemné, byli s to učinit si představu o přesné podobě nově utvářeného práva (jak vyžaduje zásada určitosti práva), aby eventuálně mohli podle něj uzpůsobit své tehdejší chování.

9. Počátkem období, od něhož lze uvažovat o zvýšení nájemného konstitutivním soudním rozhodnutím, je podle mého názoru teprve okamžik, odkdy nájemce může reálně reagovat na konkrétní skutkové a právní argumenty uplatněné pronajímatelem v žalobě domáhající se zvýšení nájemného. Takovým okamžikem tedy může být nejdříve až okamžik, kdy žaloba, v níž je nárok pronajímatele přesně specifikován, byla podána u soudu. Jedině takové řešení umožňuje zohlednit autonomní zájmy obou smluvních stran (pronajímatele a nájemce) a vyhovuje principu proporcionality.

10. Nesouhlasím také s názorem vysloveným v kasačním nálezu, že obecné soudy prý nerespektovaly či ignorovaly právní názory vyslovené v předchozích nálezech Ústavního soudu, čímž měly porušit princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvený v článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Konstatuji, že plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 se k otázce počátku období, za něž lze zvýšit nájemné, explicite nevyjadřuje.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je vysloveno, že "... při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo" a že "... je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 je vysloveno, že nálezy Ústavního soudu vycházejí z kautely "o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby".

Rozhodnutí obecnýchsoudů v této věci jsou s těmito nálezy Ústavního soudu souladná.

11. Námitku nerespektování předchozí judikatury Ústavníhosoudu by snad bylo možno vznést proti rozsudku prvoinstančního soudu ze dne 9. 3. 2004, který zdůvodnil zamítnutí žaloby argumentem, že chybí právní předpis ve smyslu § 696 odst. 1 občanského zákoníku, jenž by umožňoval jednostranné zvýšení nájemného, a tak je takové zvýšení možné jen na základě dohody smluvních stran. Naproti tomu odvolací městský soud výslovně uvedl, že respektuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 47/05, současně ale vzal v úvahu také nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, kde Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.

12. Pouze na okraj a pro úplnost poznamenávám, že obecnésoudy vzaly v průběhu dokazování v potaz též požadavek vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, totiž že soudy mají své rozhodnutí o zvýšení nájemného založit též na "důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe". Takovými konkrétními okolnostmi v daném případě je např. zjištění učiněné obecnými soudy, že žalovaní nájemci v jimi užívaném bytě, který v té době patřil Bytovému podniku v Praze 3, provedli v letech 1990-1993 na své náklady (650 000 Kč) kompletní rekonstrukci předtím zanedbaného bytu a pozvedli tím kvalitu bytu na vyšší úroveň, z níž nyní vychází výpočet tržního nájemného; zjištění, že žalobci sami získali vlastnictví k domu koupí v roce 1997; zjištění, že žalovaní nájemci se s pronajímateli (tj. stěžovateli) v průběhu sporu dohodli ke dni 17. 10. 2005 na zániku nájmu předmětného bytu, byt vyklidili a předali pronajímatelům.

Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti a že stížnost měla být zamítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru