Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 688/19 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
soudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.688.19.1
Datum podání26.02.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 688/19 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 7 Tdo 1233/2018-104, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2018 č. j. 5 To 6/2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2017 č. j. 9 T 4/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutek 1) výroku o vině), zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutky ad 4-33 výroku o vině) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku (skutek ad 32 výroku o vině). Podle § 205 odst. 5 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2, 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Pro skutky uvedené v bodech ad 2, 3, 9, 13 a 18 obžaloby byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně spoluobviněných J. P. a P. H.

3. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem vrchního soudu tak, že rozsudek krajského soudu byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušen ve výroku o zařazení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody a nově rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, že podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se stěžovatel zařazuje pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že se nezabývaly jeho předloženými námitkami, především námitkou podjatosti soudce krajského soudu JUDr. Jiřího Vacka. Vrchní soud se touto námitkou odmítl zabývat, ačkoliv ji stěžovatel v odvolacím řízení vznesl a předložil mu příslušné listiny, poskytnuté mu jeho obhájcem JUDr. Ivanem Brožem, které tuto podjatost prokazují. Stěžovatelem předloženými novými důkazy, které jeho účast na skutcích popsaných v obžalobě vyvracely, se vrchní soud vůbec nezabýval, neprovedl je a ve svém rozsudku se s nimi nikterak nevypořádal. Stěžovatel pak ve svém odvolání poukazoval na skutečnost, že rozsudkem krajského soudu byl ohledně několika skutků zproštěn obžaloby, aniž by to krajský soud ve svém rozsudku odůvodnil. Pro stěžovatele je pak nepochopitelné, proč nebyl zproštěn i u ostatních skutků, když způsob spáchání byl u nich totožný, jako u skutků, za které byl odsouzen. Nejvyšší soud se měl s dovoláním stěžovatele vypořádat zcela povrchně, aniž by se hlouběji zabýval námitkou podjatosti a dalšími důkazními návrhy stěžovatele. Stěžovatel pak poukazuje na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2019 č. j. 9 T 4/2017-5119, kterým se JUDr. Jiří Vacek vyloučil pro podjatost k osobě stěžovatele z dalšího projednávání v této věci. Otázkou pak dle stěžovatele je, od jakého okamžiku byl soudce vůči jeho osobě podjatý. Stěžovatel má za to, že jeho podjatost byla dána již v řízení před krajským soudem, a proto se mu nedostalo spravedlivého procesu garantovaného Ústavou a Listinou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále uvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel předkládá shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních. Vznáší v zásadě totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků řádně zabýval vrchní soud a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, které je shledaly nedůvodnými. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší.

9. Pokud jde o námitku podjatosti vůči předsedovi senátu krajského soudu JUDr. Jiřímu Vackovi, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se jí soudy nezabývaly. Vrchní soud na str. 14 svého napadeného rozhodnutí k této námitce konstatoval, že ze způsobu vedení řízení, ani z výsledku řízení, nevyplývalo nic, co by mohlo nasvědčovat nekorektnímu přístupu předsedy senátu; krajský soud naopak postupoval ve prospěch stěžovatele, když ho částečně zprostil obžaloby a uložil mu trest v dolní polovině zákonné trestní sazby. S výše uvedeným závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud, který se předmětnou námitkou podrobně zabýval na str. 5 a 6 napadeného usnesení, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč námitky stěžovatele ohledně osoby předsedy senátu krajského soudu včetně jím předložených listinných materiálů (prohlášení JUDr. I. Brože) vyhodnotil jako ničím nepodložená tvrzení, jimiž se stěžovatel pouze snažil dosáhnout zrušení odsuzujícího rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud nezjistil ani žádné skutečnosti nasvědčující podjatosti předsedy senátu krajského soudu a jeho vyloučení z rozhodování v dané trestní věci, námitky stěžovatele o podjatosti soudce proto shledal zjevně neopodstatněnými. Poukazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na to, že předseda senátu krajského soudu se z dalšího řízení v této věci pro podjatost k osobě stěžovatele vyloučil, není tato skutečnost pro stávající řízení před Ústavním soudem relevantní, neboť se tak stalo v době po rozhodnutích trestních soudů ústavní stížností napadených, a když jen tato jsou nyní předmětem přezkumu Ústavním soudem.

10. Další námitky uplatněné v ústavní stížnosti se pak týkají dokazování, resp. neprovedení navrhovaných důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem je až stav, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily.

11. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Současně soudy přiměřeně odůvodnily neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Prokázané skutečnosti pak správně právně kvalifikovaly dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaných přečinů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru