Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 687/04Nález ÚS ze dne 05.10.2005Průtahy v soudním řízení jako důvod kasačního rozhodnutí Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 194/39 SbNU 57
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.687.04
Datum vyhlášení05.10.2005
Datum podání09.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 687/04 ze dne 5. 10. 2005

N 194/39 SbNU 57

Průtahy v soudním řízení jako důvod kasačního rozhodnutí Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 5. října 2005 sp. zn. III. ÚS 687/04 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. 15 C 31/2001, Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2004 sp. zn. 55 Co 260/2004 a Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2005 sp. zn. 22 Cdo 9/2005, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem.

I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR spočívajícím v průtazích ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 31/2001 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky uvedeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Návrh na zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 15 C 31/2001, Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 55 Co 260/2004 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 9/2005 se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení práv zaručovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak zjistil Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 15 C 31/2001, který si připojil, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení, které započalo v roce 1980. Bylo zahájeno k návrhu právní předchůdkyně vedlejších účastníků J. V., směřujícího proti stěžovatelce, na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku původně označenému jako pozemek parcelní číslo (dále jen p. č.) 139/2 katastrálním území K. s tím, aby tento pozemek byl přikázán do jejího výlučného vlastnictví. Stěžovatelka tehdy vznesla vzájemný návrh, jímž se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obou účastnic k celému pozemku p. č. 139 v uvedeném katastrálním území s tím, aby vlastníkem (původně) dílů A/1 a B/2 se stala žalobkyně a vlastníkem dílů C/3 a D/4 stěžovatelka, když do té doby byly jejich spoluvlastnicemi každá z nich z jedné ideální poloviny.

Soud prvního stupně v pořadí svým prvým rozhodnutím ze dne 25. 5. 1982 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. 6. 1982) zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k pozemkům p. č. 139/1 o výměře 930 m2, p. č. 139/2 o výměře 637 m2, p. č. 139/3 o výměře 1283 m2 a p. č. 139/4 o výměře 1169 m2 s tím, že výlučnou vlastnicí pozemků p. č. 139/1 a p. č. 139/2 bude nadále žalobkyně, zbývajících dvou p. č. 139/3 a p. č. 139/4 stěžovatelka, které bylo zároveň uloženo, aby žalobkyni na úplné vyrovnání podílů zaplatila částku 1662 Kčs a za porosty na pozemcích částku 2107 Kčs.

Odvolací soud usnesením ze dne 20. 9. 1982 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o přikázání pozemku p. č. 139/1, p. č. 139/3 a vyplacení náhrady a věc byla pouze v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně s tím, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Následně nalézací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 27. 5. 1983 rozhodl tak, že pozemek p. č. 139/3 (nově p. č. 228/3) byl přikázán žalobkyni, ohledně pozemku p. č. 139/1 (nově p. č. 228/1) byl nařízen prodej a žalobkyni uloženo, aby stěžovatelce zaplatila částku 2318 Kčs. Odvolacím soudem byl následně rozsudkem ze dne 15. 9. 1983 rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že pozemek p. č. 228/1 byl přikázán do výlučného vlastnictví stěžovatelky, které bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 600,60 Kčs, a ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Za tři roky na to pak ke v pořadí první stížnosti pro porušení zákona bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 9. 1986 sp. zn. 3 Cz 49/86 rozhodnuto, že rozsudky soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 1983 a odvolacího soudu ze dne 15. 9. 1983 byl porušen zákon, neboť soudy si neobstaraly náležité údaje o identifikaci předmětu řízení, tyto rozsudky byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (přitom z odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyššího soudu je patrno, že tento soud si byl vědom nesprávného postupu odvolacího soudu v roce 1982, sám však neměl k dispozici prostředek nápravy).

Dalším, v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 1989 byl pozemek p. č. 228/1 přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně a pozemek p. č. 228/3 do výlučného vlastnictví stěžovatelky, které bylo uloženo, aby na vyrovnání podílů žalobkyni zaplatila částku 1260 Kčs. Odvolacím soudem byl dne 19. 12. 1989 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o přikázání pozemků a ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni náhradu na vyrovnání podílů byl změněn tak, že stěžovatelce bylo uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 3948 Kčs.

Ke v pořadí druhé stížnosti pro porušení zákona se věcí zabýval Nejvyšší soud České republiky, který svým rozsudkem ze dne 27. 3. 1991 sp. zn. 3 Cz 18/91 rozhodl tak, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 1989 a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 12. 1989 byl porušen zákon mimo jiné i proto, že pozemek byl žalobkyni přikázán do vlastnictví proti její vůli, oba tyto rozsudky byly zrušeny a věc byla opět vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, který, poté co se po smrti žalobkyně stali účastníky řízení její dědicové (vedlejší účastníci), připustil rozšíření okruhu žalovaných o E. M. a H. K., dcery stěžovatelky, na něž stěžovatelka v mezidobí, kdy soudní rozhodnutí byla v právní moci, převedla vlastnictví k pozemkům (když prvá ze jmenovaných nabyla vlastnictví k pozemku p. č. 228/3 na základě darovací smlouvy ze dne 13. 4. 1990, druhá z nich nabyla vlastnictví k pozemku p. č. 228/4 na základě smlouvy ze dne 7. 9. 1988).

V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k pozemku p. č. 228/1 akp. č. 228/3 s tím, že výlučným vlastníkem pozemku p. č. 228/1 budou žalobci a výlučným vlastníkem pozemku p. č. 228/3 žalovaná E. M., žalobcům bylo uloženo, aby v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k p. č. 228/1 zaplatili stěžovatelce částku 836 948 Kč a žalované E. M. pak povinnost zaplatit na vypořádání pozemku p. č. 228/3 částku 1 105 000 Kč. V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/2 bylo žalobcům uloženo zaplatit stěžovatelce částku 182 500 Kč. V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/4 bylo žalované H. K. uloženo, aby žalobcům zaplatila částku 1 116 900 Kč. Návrh, aby žalované E. M. bylo uloženo strpět proměření hranic pozemku p. č. 228/3 a H. K. proměření hranic pozemku p. č. 228/4, byl zamítnut. Tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 3. 1999 změněn tak, že bylo určeno, že do dědictví po zemřelé původní žalobkyni náleží pozemek p. č. 228/1, že do pasiv dědictví po původní žalobkyni náleží povinnost dědiců - žalobců - zaplatit stěžovatelce (1.) v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/2 částku 182 500 Kč a dále, že do aktiv po původní žalobkyni náleží pohledávka žalobců proti 2. žalované ve výši 1 101 652,60 Kč z vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/3 a pohledávka žalobců proti 3. žalované ve výši 1 116 900 Kč z vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/4, a ve zbytku, pokud se žalobci domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví mezi původní žalobkyní a stěžovatelkou k pozemku p. č. 228/1 a mezi původní žalobkyní a 2. žalovanou k pozemku p. č. 228/3, určení, že výlučným vlastníkem pozemku p. č. 228/3 bude 2. žalovaná a zahrnutí částky 3 347,40 Kč do aktiv dědictví po původní žalobkyni proti 2. žalované z vypořádání k pozemku p. č. 228/3, žalobu zamítl.

Také tyto dva posledně citované rozsudky soudů obou stupňů byly po dvou letech k dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001 zrušeny a věc opět vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí především poukázal na právní moc výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 1982 a usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 9. 1982 s tím, že tento nesprávně nepřezkoumal a ponechal nedotčenu podstatnou část rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku čehož předmětem dalšího řízení mělo být a zůstalo jen přikázání pozemků p. č. 228/1 a 228/3 do vlastnictví některého z účastníků řízení a stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vyloučených účastníků řízení ve smyslu § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále též "obč. zák."), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., za všechny čtyři pozemky, a dovodil, že žalované 2. a 3., tj. dcery stěžovatelky, nejsou v tomto řízení pasivně legitimovány. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu pak shledal také v tom, že ve svém měnícím rozhodnutí nahradil výrok o přikázání společné věci za náhradu podle § 142 odst. 1 obč. zák. určujícím výrokem, že do dědictví po zemřelém spoluvlastníku náleží spoluvlastnický podíl, což v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze učinit s tím, že posuzování takových otázek přísluší soudu rozhodujícímu v nesporném řízení o dědictví podle § 175a a následujících občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V tomto svém rozhodnutí dále vyslovil Nejvyšší soud názor, že podílové spoluvlastnictví k předmětným pozemkům bylo sice zrušeno, ale v důsledku nevypořádání žádným ze způsobů uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák. dosud nezaniklo.

Opětovně tedy ve věci rozhodoval soud prvního stupně, který svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2003 přikázal pozemek p. č. 228/1 do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to každému z nich v rozsahu jedné ideální třetiny, uložil jim, aby stěžovatelce zaplatili na vypořádání k tomuto pozemku každý částku 278 983 Kč. Na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/2 uložil žalobcům zaplatit stěžovatelce každý částku 60 973 Kč, žalobu, aby do výlučného vlastnictví stěžovatelky byl přikázán pozemek p. č. 228/3, zamítl a stěžovatelce uložil, aby na vypořádání k tomuto pozemku zaplatila každému žalobci částku 368 333 Kč a na vypořádání k pozemku p. č. 228/4 každému částku 372 300 Kč. Odvolací soud sice v podstatě souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení vznesené stěžovatelkou v poměru k částkám na vypořádání podílů, přesto však rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť jeho pochybení spatřoval v tom, že tento soud vycházel při stanovení ceny pozemků ze znaleckého posudku ke dni rozhodování neaktualizovaného.

Soud prvního stupně po doplnění dokazovaní v naznačeném směru svým v pořadí šestým rozsudkem ze dne 27. 4. 2004 rozhodl tak, že I. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců každému z nich ideální 1/3 pozemku p. č. 228/1 a každému z nich uložil na vypořádání uvedeného pozemku zaplatit stěžovatelce částku 278 983 Kč, II. žalobcům, každému z nich, uložil na vypořádání pozemku p. č. 228/2 zaplatit stěžovatelce částku 60 973 Kč, III. zamítl žalobu, aby do výlučného vlastnictví stěžovatelky byl přikázán pozemek p. č. 228/3, a stěžovatelce uložil na vypořádání tohoto pozemku zaplatit každému ze žalobců 368 333 Kč a IV. jí uložil, aby na vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům p. č. 228/4 a p. č. 228/6 (dříve jeden pozemek p. č. 228/4) zaplatila každému ze žalobců částku 167 450 Kč. Vycházel přitom ze zjištění, že v průběhu řízení se vlastníkem pozemku p. č. 228/4 stala dcera stěžovatelky H. K., která na uvedeném pozemku postavila rodinný dům. Parcela č. 228/4 byla rozdělena na parcelu č. 228/4, která tvoří zahradu rodinného domu, a p. č. 228/6, na níž stojí rodinný dům, přitom obecná cena p. č. 228/4 činí 819 400 Kč a p. č. 228/6 185 300 Kč, celkem tedy 1 004 700 Kč. Protože rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 1982 byl pozemek p. č. 228/4 ještě před jeho rozdělením pravomocně přikázán do výlučného vlastnictví stěžovatelky, uložil stěžovatelce, které zůstala povinnost k zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl původní žalobkyni, aby na vypořádání tohoto pozemku zaplatila, jak shora uvedeno, každému ze žalobců částku 167 450 Kč. Pozemek p. č. 228/2 byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 1982 pravomocně přikázán do výlučného vlastnictví původní žalobkyně a, protože jeho cena činí 365 840 Kč, uložil soud žalobcům (procesním nástupcům původní žalobkyně), aby každý z nich zaplatil stěžovatelce částku 60 973 Kč. Pozemek p. č. 228/1, v souladu s návrhem žalobců, přikázal do jejich podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu jedné ideální třetiny, a každému z nich uložil, aby stěžovatelce zaplatil každý z nich částku 278 983 Kč. Pokud jde o pozemek p. č. 228/3, v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka se stala výlučnou vlastnicí tohoto pozemku již na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1998 a dne 13. 4. 1990 jej darovala dceři E. M., proto žalobu, aby tento pozemek byl přikázán stěžovatelce, zamítl a s ohledem na jeho cenu znalcem stanovenou částkou 2 210 000 Kč jí uložil, aby každému žalobci zaplatila částku 372 300 Kč. Stěžovatelkou vznesenou námitku promlčení, směřující proti částkám převyšujícím částky uvedené v původní žalobě, neuznal jako důvodnou.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i stěžovatelky pak svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze pod bodem IV. jeho výroku o vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům p. č. 228/4 a 228/6 tak, že stěžovatelce uložil, aby každému ze žalobců zaplatila částku 372 300 Kč, jinak jej v tomto výroku i ve výrocích pod body I. až III. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, přisvědčil odvolání žalobců ohledně přiměřené náhrady z titulu vypořádání spoluvlastnictví k pozemku p. č. 228/4. Uvedl, že znalec tento pozemek ocenil 40% z jeho obecné ceny proto, že tento pozemek není vhodný k zastavění, neboť tvoří zahradu rodinného domu postaveného na pozemku p. č. 228/6. Oba pozemky p. č. 228/4 a 228/6 tvoří původní pozemek p. č. 139/4, po přečíslování p. č. 228/4, z něhož se vydělila parcela č. 228/6, na níž byl postaven dům. Náhradu za zrušené podílové spoluvlastnictví je třeba stanovit k pozemku nyní tvořenému p. č. 228/4 a 228/6 jako celku s tím, že tento pozemek je vhodný k zastavění, neboť ve skutečnosti na něm také byl postaven rodinný domek. Nevhodnost k zastavění nelze odůvodňovat tím, že na pozemku rodinný dům stojí, a proto nemůže být zastavěn dalším domem. Nepovažoval proto za správný postup soudu prvního stupně, který při vypořádání vycházel z neredukované ceny jen u pozemku pod domem, nikoliv také u pozemku p. č. 228/4. Pokud však jde o ocenění pozemku p. č. 228/2, odvolací soud se ztotožnil se soudem nalézacím, který vycházel z ceny pozemku s přihlédnutím k tomu, že tento pozemek byl již v době zahájení řízení zahradou k zastavěným pozemkům p. č. 227/1 a 227/2 a svou konfigurací není vhodný k zastavění. Ohledně námitky promlčení a otázky, ke kterému datu je třeba stanovit cenu pozemků, odkázal na právní názor vyslovený již ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2003, totiž, že přiměřenou náhradu za pozemky je třeba stanovit podle obecné ceny pozemku, obvyklé v dané lokalitě v době rozhodování. K další odvolací námitce s poukazem na § 205a odst. 1 o. s. ř. uvedl, že stěžovatelka v řízení předcházejícím vydání tohoto rozsudku neuplatňovala skutečnost, že pozemek p. č. 228/4 má výměru jen 1024 m2.

Proti těmto posledním dvěma rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost a, jak bude dále uvedeno, i dovolání, rozhodnutí o němž rovněž posléze napadla ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy při svém rozhodování nedodržely zákonem stanovený postup a jednaly v rozporu s principem právní jistoty. Především upozorňuje na to, že spor pro nedostatečnou koordinovanost a nefundovanost soudů trvá 24 let, během nichž soudy obou stupňů v průběhu let porušovaly zákonná ustanovení, kterážto pochybení pak byla napravována Nejvyšším soudem, což jí však nemůže jít k tíži. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů podle ní nelze zjistit, na základě čeho rozdělily výrok ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a poté, kdy takto rozhodly, přidělily jí parcelu, o kterou již neměla zájem, a stanovily hodnotu pozemku ke dni vypořádání podílového spoluvlastnictví, zatímco ke zrušení tohoto spoluvlastnictví došlo již v roce 1982. V tomto směru se dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 36/80 i jeho stanoviska publikovaného pod č. Rc 1/70 Sbírky soudních rozhodnutí. Namítá, že soudy náležitě nezkoumaly otázku přiměřené náhrady právě s ohledem na to, že ke zrušení podílového spoluvlastnictví došlo již v osmdesátých letech. Je toho názoru, že pokud výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví nelze oddělovat od výroku o jeho vypořádání, pak nelze oddělit ani vypořádání přiměřené náhrady, neboť v opačném případě by se v dané věci na jeden výrok vztahovaly právní předpisy z roku 1980 a na druhý z roku 2004, což odporuje právní logice. Uvádí dále, že zákon neukládá, že soud musí při vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházet z cen ke dni rozhodování, tj. že přiměřenou náhradu je třeba stanovit podle obecných cen pozemků obvyklých v dané lokalitě v době rozhodování. Podle ní jde o nesprávný výklad soudu, který je v rozporu s právní jistotou. Zdůrazňuje také, že v době, kdy se stala výlučnou vlastnicí pozemků p. č. 228/3 a 228/4, tyto pozemky v dobré víře darovala dcerám, aby si na nich mohly postavit rodinné domy, přitom nikdo netušil, že o několik let později dojde ke zrušení pravomocných rozsudků Nejvyšším soudem. V době uvedeného rozhodování, jak uvádí, byla v plné síle, pracovala a pokud došlo k tomu, že spoluvlastnictví bylo zrušeno, protistranu na základě soudního rozhodnutí vyplatila a předpokládala, že vše bude v pořádku, nyní je však v důchodovém věku, pobírá pouze důchod a na základě nesprávného rozhodnutí soudu by nyní měla vyplácet protistranu ve statisících korunách a v této souvislosti také namítá, že neměla možnost se vyjádřit k tomu, zda za těchto okolností podíl chce či nikoliv. Podle jejího názoru, pokud se Nejvyšší soud dříve postavil na stanovisko, že ke zrušení podílového spoluvlastnictví došlo, ale nezaniklo, neboť nebylo vypořádáno žádným ze tří způsobů uvedených v § 142 odst. 1 obč. zák., pak bylo povinností soudů po jeho kasačním rozhodnutí těmito třemi způsoby postupovat, což však neučinily. Nevypořádaly se také s dříve platným § 243 odst. 3 o. s. ř., které se týkalo stížnosti pro porušení zákona, podle kterého "právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona muselo být známo", a také v této souvislosti s oprávněným darováním pozemků dcerám poukazuje na to, že ona by nyní měla platit přiměřenou náhradu za něco, co již nevlastní. Podle jejího názoru nebyla správně posouzena ani otázka promlčení nároků na přiměřenou náhradu, neboť promlčecí doba podle jejího názoru po dobu soudního řízení neběží a staví se jen co do nároku, který je uplatněn v určité výši, navíc spor neprobíhal bez ukončení, "několikrát byl v právní moci a po té zase zrušen a věc se znovu projednávala". Podle § 153 odst. 3 o. s. ř. by měl soud rozhodnout o celé projednávané věci. Protože se tak nestalo a jednotlivé výroky týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se zcela oddělily, zastává stanovisko, že přiměřená náhrada musí být posuzována ke dni zrušení spoluvlastnického práva k nemovitostem a musí být rovněž posuzována v tehdejších cenách, a pokud tyto výroky byly časově odděleny, pak dle jejího názoru musí podléhat režimu promlčení a soudy tak v posuzované věci měly rozhodnout pouze o částkách, které byly původně uplatněny, a částky, o které se žaloba postupně rozšiřovala musí být promlčeny, neboť byly uplatněny již po uplynutí promlčecí lhůty. Konečně pak namítá, že znalcem stanovená částka 1 700 Kč neodpovídá cenové mapě pro danou oblast, podle níž se cena pozemků pohybuje okolo 700 Kč/m2, také cena za pozemek p. č. 228/4 nemůže činit 1 700 Kč/m2, neboť tento pozemek je nyní zastavěn. Z uvedených důvodů navrhla stěžovatelka zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů, přitom svůj návrh později rozšířila i o zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 9/2005 ze dne 10. 2. 2005.

V podstatě tytéž důvody uvedla stěžovatelka v souběžně s ústavní stížností podaném dovolání proti oběma rozhodnutím obecných soudů, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 9/2005, a to tak, že řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (nedostatek funkční příslušnosti) zastavil. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I., II. a III. v části týkající se zamítnutí žaloby, aby do výlučného vlastnictví stěžovatelky byl přikázán pozemek p. č. 228/3, bylo odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) o. s. ř. jako dovolání podané neoprávněnou osobou, neboť stěžovatelce uvedenými výroky soudu prvního stupně nebyla v jejich právech způsobena újma a stěžovatelka je ani nezpochybňovala. Naproti tomu však shledal dovolací soud přípustným její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem III. v části týkající se výše náhrady, kterou má stěžovatelka vyplatit žalobcům za pozemek p. č. 228/3, když v této části považoval napadené rozhodnutí za mající po právní stránce zásadní význam, který je dán tím, že se zde, stejně jako ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV., řeší právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázku, jaká doba je určující pro stanovení výše přiměřené náhrady, již má zaplatit podílový spoluvlastník, jemuž byla věc přikázána do vlastnictví, ostatním spoluvlastníkům, jestliže ke zrušení spoluvlastnictví došlo (v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu) již dříve. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pod bodem IV., pak považoval za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Ve shora nastolené otázce, kterou považoval za zásadní, dosud jeho judikaturou neřešenou pak dovolací soud dal v podstatě za pravdu odvolacímu soudu. V odůvodnění této části svého rozhodnutí poukázal na praxi soudů, dle níž den, kdy soud zrušuje podílové spoluvlastnictví k nemovitosti a kdy je vypořádává, je a měl by být zásadně totožný, přičemž soudy vycházejí v takových věcech správně z ceny nemovitosti nejen k době, kdy zrušují podílové spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, ale i ke dni, kdy je současně vypořádávají. Uvedl dále, že v situaci, jaká vznikla v daném sporu, v němž ke zrušení podílového spoluvlastnictví k věci došlo již dříve a o vypořádání má být teprve rozhodnuto, je podle jeho názoru namístě postupovat obdobně podle zásad platných při vypořádání jiného spoluvlastnictví, jímž je bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"), nyní společné jmění manželů (dále jen "SJM"). Obdoba je podle názoru dovolacího soudu dána tím, že takovéto spoluvlastnictví zaniká dříve, než se vypořádává, přičemž cena téže vypořádávané věci může být rozdílná v době zániku a v době vypořádání spoluvlastnictví. Ustálená soudní praxe také při oceňování vypořádávaného majetku vychází z jeho stavu v době zániku BSM či SJM, avšak z cen, ať již podle obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen, platných v době, kdy se provádí vypořádání. V této souvislosti také dovolací soud poznamenal, že teprve dnem, kdy se stanoví povinnost k zaplacení přiměřené náhrady, se vypořádání podílového spoluvlastnictví završuje, a proto je správné vycházet z obecné ceny k tomuto dni. Uzavřel tak, že jestliže v daném případě stěžovatelce nebyla dříve stanovena povinnost k přiměřené náhradě za nemovitosti, které jí byly dříve přikázány, nezbývá než za stavu, že dosud nebylo učiněno pravomocné rozhodnutí o trvajícím návrhu na vypořádání, tuto povinnost uložit podle obvyklých zásad, přičemž dovolacímu soudu v rámci jeho přezkumné činnosti v této věci nepřísluší, aby hodnotil či přihlížel k nepříznivým dopadům jiného, byť zjevně nesprávného rozhodnutí, které nemůže být předmětem jeho přezkumu, naopak z takového rozhodnutí musí vycházet; je jím ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán.

K dalším dovolacím námitkám stěžovatelky pak dovolací soud, pokud jde o argumentaci dříve platným § 243 odst. 3 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., uvedl, že toto ustanovení stanovilo ochranu třetích osob, nikoliv účastníků řízení, a stěžovatelka tedy, protože účastníkem byla, nemůže tímto ustanovením argumentovat ve svůj prospěch. Za věcně správné považoval dovolací soud i závěry odvolacího soudu učiněné ke stěžovatelkou vznesené námitce promlčení nároků, a to s odkazem na své rozhodnutí uveřejněné v Soudní judikatuře č. 11/1999 pod č. 110. Uvedl, že předmětná žaloba nemohla být podána opožděně, neboť právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se ve smyslu § 100 obč. zák. jako právo vlastnické nepromlčuje. Z hlediska promlčení není také významné, kolik bylo původně žádáno na přiměřené náhradě ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák. a kolik bylo žádáno později, neboť soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem a může účastníku na vypořádání přisoudit i více než požadoval. Rozvedl i další úvahy o nemožnosti stavění promlčecí doby ve vztahu k osamostatněnému nároku na vypořádání podílového spoluvlastnictví v souvislosti s rušením pravomocných rozsudků ke stížnosti pro porušení zákona. Konečně pak dovolací soud k další dovolací námitce stěžovatelky týkající se nesprávného ocenění pozemku p. č. 228/4 uvedl, že ani tato námitka, také s odkazem na již zmiňovanou judikaturu, důvodná není; i v tomto směru považoval rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, neboť tento soud vyšel ze stavu nemovitosti v době zrušení podílového spoluvlastnictví k ní, kdy ještě nešlo o zastavěný pozemek.

Také proti tomuto rozhodnutí, jak již shora uvedeno, podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž s názory dovolacího soudu polemizuje a v zásadě opakuje námitky uplatněné již v ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně.

Oba účastníci řízení, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí, přitom Nejvyšší soud dále vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím práva stěžovatelky, která ve své stížnosti zmiňuje, neporušil.

Vedlejší účastníci řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se vyslovují k jejím jednotlivým námitkám, přičemž je nepovažují za opodstatněné v podstatě z důvodů uvedených v napadených soudních rozhodnutích. Pokud jde o stanovení přiměřené náhrady, odkazují na soudní judikaturu této problematiky se týkající. Podle jejich názoru také není v rozporu se zákonem, zrušil-li soud nejprve spoluvlastnictví účastníků a teprve později je vypořádal, jelikož tento postup, je-li to účelné, dovoluje § 152 odst. 2 o. s. ř. Z ústavní stížnosti podle nich dostatečně není patrno v čem a z jakých důvodů stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručeného práva, pouhé tvrzení o tom, že bylo porušeno základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, je zcela nedostatečné. V daném případě soudy rozhodovaly v souladu s ústavněprávními zásadami. Poukazují také na vztah Ústavního soudu k jurisdikční pravomoci obecných soudů se závěrem, že ústavní stížnost by měla být jako neopodstatněná odmítnuta.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Účastníci, tj. stěžovatelka v podání ze dne 30. srpna 2005, Nejvyšší soud v přípise ze dne 9. srpna 2005 a Městský soud v Praze v přípise ze dne 10. srpna 2005, jakož i vedlejší účastníci ve společném přípise ze dne 8. srpna 2005, souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k výslovným souhlasům s upuštěním od ústního jednání, jakož i vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, přestože některým námitkám stěžovatelky nelze upřít opodstatnění.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V posuzovaném případě pak, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že námitky ústavní stížnosti jsou zčásti důvodné a že v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, došlo k porušení práva zaručovaného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelka sama sice v ústavní stížnosti výslovně porušení základního práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny na projednání věci bez zbytečných průtahů netvrdí, Ústavní soud je však konstatuje vzhledem k extrémní délce trvání tohoto řízení, kterou naprosto evidentně, jak patrno z podrobného popisu vývoje dané věci, tak jak byl rozveden shora, způsobily obecné soudy. Přitom to byla právě extrémní délka trvání řízení, která umocnila nepříznivý dopad již Nejvyšším soudem konstatovaného nesprávného postupu odvolacího soudu v roce 1982, který v rozporu s běžnou praxí obecných soudů i ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 1/75, R 4/66, stanovisko uveřejněné ve Sborníku IV., str. 767) zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o přikázání dvou pozemků a určení náhrady k vypořádání, takže výroky ohledně zrušení podílového spoluvlastnictví ke všem 4 pozemkům, které byly předmětem sporu, jakož i výrok o přikázání zbylých dvou pozemků do vlastnictví účastníků nabyly právní moci. Takový postup skutečně nutno hodnotit jako postup zákonu neodpovídající.

Z celkového pojetí úpravy a povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví a na provedení jeho vypořádání některým ze způsobů uvedených v § 142 obč. zák. totiž plyne, že předmětem takového řízení musí být vždy celá věc a že předmět řízení, jímž je jak zrušení, tak i vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být v nalézacím, jakož i v odvolacím řízení dělitelný, a to ani v tom smyslu, že by byla oddělitelná část výroku vyslovujícího zrušení podílového spoluvlastnictví od části vyslovující, který ze zákonem stanovených způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soud zvolil a jak vypořádání upravil. Celý výrok ve věci samé je vždy jedním ze způsobů zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí ve věci, byť se skládalo z několika částí, není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé části výroku nelze v těchto případech oddělovat, soud musí mít možnost posoudit celou věc komplexně tak, aby soudní rozhodnutí odpovídalo úpravě hmotného práva a respektovalo ochranu vlastnických práv garantovaných článkem 11 Listiny.

V § 142 odst. 1 obč. zák. (jež také ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, v jehož rámci soud jejich návrhy není vázán) je stanoveno závazné pořadí způsobů vypořádání při zrušení podílového spoluvlastnictví k věci, které soud musí respektovat. Pro případ, že není možné reálné rozdělení věci, následuje přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, to však samozřejmě za předpokladu, že spoluvlastník s přikázáním do svého vlastnictví souhlasí (přitom tento souhlas zcela nepochybně ovlivňuje i výše ceny věci). Zákonem výslovně neuvedeným, z povahy věci však vyplývajícím předpokladem tohoto způsobu vypořádání je nejen to, že o společnou věc má některý ze spoluvlastníků zájem, ale také to, že je schopen za ni zaplatit. V této souvislosti možno odkázat i na judikaturu obecných soudů, která vylučuje použití uvedeného způsobu vypořádání tehdy, pokud ten ze spoluvlastníků, který navrhuje přikázání věci do svého spoluvlastnictví, nemá prostředky na zaplacení přiměřené náhrady (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněné v Soudních rozhledech 9/2000, a ostatně i rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 494/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 24). Stěžovatelce je tak nutno přisvědčit v tom, že v důsledku nesprávného postupu soudu je nyní nucena k zaplacení náhrady, která je sice přiměřená současným, v důsledku vývoje cen změněným podmínkám, nikoliv však podmínkám, které byly rozhodující při tvorbě její vůle získat předmětné pozemky do svého vlastnictví, aniž nyní má možnost přikázání pozemku do svého vlastnictví odmítnout a vyvolat tak zákonem v uvedeném ustanovení dále předpokládaný následující způsob vypořádání spoluvlastnictví. Ústavní soud však v daném, zcela specifickém případě nemohl přehlížet, že v obdobné situaci jako stěžovatelka, a to i pokud jde o stanovení přiměřené náhrady za pozemky přikázané do vlastnictví, se nachází i druhá strana sporu, přitom i v poměru k ní třeba dbát na dodržování pravidel spravedlivého procesu. V roce 1982 bylo totiž pravomocně zrušeno spoluvlastnictví ke všem 4 pozemkům, jež byly předmětem sporu, a jeden z nich byl rovněž pravomocně v uvedené době přikázán do vlastnictví původní žalobkyně, přičemž ke stanovení přiměřené náhrady za něj, jakož i za další přikázaný pozemek, kteroužto náhradu má nyní obdržet stěžovatelka od právních nástupců původní žalobkyně, dospěl soud stejnou, stěžovatelkou zpochybňovanou metodou, tj. podle stavu pozemků v době zrušení spoluvlastnictví, ale v cenách platných v době, kdy se provádí vypořádání. Rovněž tak nebylo možno přehlížet ani fakt, že v době, kdy došlo ke zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, tj. v roce 1982, obecně cena pozemků, určovaná podle tehdy platných cenových předpisů neodpovídala jejich skutečné hodnotě. Konečně pak nebylo možno, i s přihlédnutím k principu právní jistoty, pomíjet také faktický stav, který po zrušení podílového spoluvlastnictví nastal, totiž ten, že obě strany ve vztahu k pozemkům, které jim byly pravomocně do vlastnictví přikázány, užívaly všech oprávnění, která z vlastnického práva vyplývají (§ 123 obč. zák.). Ústavní soud tak za uvedeného stavu má, obdobně jako Nejvyšší soud, za to, že původní a zásadní pochybení odvolacího soudu, jež způsobil svým rozhodnutím ze dne 20. 9. 1982 oddělením jednotlivých výroků rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít nyní za odčinitelné zrušením ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tato konečná rozhodnutí, jak již uvedeno, vycházela při stanovení přiměřené náhrady za všechny pozemky ze stejné metody, vůči oběma stranám sporu tak v této zásadní otázce zachovala stejný přístup, a nelze proto dovodit, že by jedna strana sporu byla jimi zvýhodněna. Z tohoto pohledu nelze hodnotit samotný výsledek sporu jako nespravedlivý, odůvodňující zásah Ústavního soudu. Tento zásah neodůvodňuje pak ani posouzení otázek týkajících se promlčení, aplikace § 243 odst. 3 o. s. ř., v dříve platném znění, ani posouzení dílčí námitky ocenění pozemku p. č. 228/4 obecnými soudy, když v tomto směru je možno odkázat na ústavně konformní a zcela vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z takto vyložených důvodů Ústavnísoud návrh na zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 15 C 31/2001, Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 55 Co 260/2004 a Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 9/2005 zamítl.

Přes uvedené však považuje Ústavnísoud po zhodnocení provedeného procesu jako celku za nezbytné výslovně prohlásit porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, plynoucího z čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť to byla právě délka řízení, která mnohonásobně zvýraznila nepříznivý dopad nesprávného postupu soudu na počátku řízení. Své rozhodnutí přitom neučinil ultra petitum, nýbrž byl veden právním názorem vysloveným Evropským soudem při lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice k otázce interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (viz Soudní judikatura, přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004).

Jak Ústavnísoud konstatoval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 96), pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv, samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu, jejich existenci však Ústavní soud v souladu s ustanovením § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (podle něhož může ústavní stížnosti zčásti vyhovět a zčásti ji zamítnout) vysloví ve výroku nálezu.

Ústavnísoud však zdůrazňuje, jak to učinil již v jednom ze svých předchozích nálezů sp. zn. IV. ÚS 628/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 128), že jeho závěr o porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě není pouhou akademickou konstatací. Byť se tímto závěrem postup obecných soudů nenapraví, může mít pro stěžovatelku právní význam. K jeho obsahu pak Ústavní soud zaujal stanovisko v nálezu sp. zn. III. ÚS 75/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 140), dle něhož stran zjištěného porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů přitom nejde o kognici s čistě akademickými důsledky, neboť se jedná o zásah relevantní z toho pohledu, kdy se dané konstatování jako způsobilý právní titul může projevit v právní sféře stěžovatele v souvislosti s uplatněním nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dojde-li ke splnění (prokázání) ostatních tímto zákonem předpokládaných podmínek, nutných ke vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Uvedený právní názor potvrdil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 296/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 107).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru