Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 686/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Práva odsouzeného v řízení proti uprchlému - závaznost nálezů ÚS

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na práv... více
Věcný rejstříksoud/jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/36 SbNU 475
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.686.04
Datum vyhlášení17.03.2005
Datum podání08.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 306a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005

N 45/36 SbNU 475

Práva odsouzeného v řízení proti uprchlému - závaznost nálezů ÚS

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 3. března 2005 sp. zn. III. ÚS 686/04 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 17. 8. 2004 sp. zn. 2 T 9/2004, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na navrácení lhůty, spojený s návrhem na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze z 21. 8. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze z 16. 3. 1998 sp. zn. 8 T 11/98, jímž byl stěžovatel v řízení proti uprchlému uznán trestným činem podvodu a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a na nové provedení hlavního líčení.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 2 T 9/2004 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze blíže označeného v záhlaví tohoto nálezu, neboť jím mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného usnesení a spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/03 Ústavní soud zjistil:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1998 sp. zn. 8 T 11/98 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestní řízení proti stěžovateli bylo konáno jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu (dále též "tr. ř."). Rozsudek nabyl právní moci dnem vydání, neboť státní zástupce i přidělený obhájce se vzdali práva na odvolání. Poté, co byl stěžovatel zadržen v zahraničí, byl na základě příkazu soudu dne 23. 7. 2003 dodán do výkonu trestu odnětí svobody. V souladu s ustanovením § 306a odst. 2 tr. ř. byl stěžovatel poučen o možnosti navrhnout zrušení rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému s tím, že je nutno podat tento návrh v zákonné osmidenní lhůtě. Poučení a rozsudek převzal stěžovatel do vlastních rukou ve věznici dne 31. 7. 2003.

Stěžovatel návrh ve smyslu § 306a odst. 2 tr. ř. na zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze podal a o tomto návrhu rozhodl stejný soud usnesením ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003 tak, že jej zamítl. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že posledním dnem lhůty k podání návrhu byl den 8. 8. 2003, k podání na poštu však došlo až dne 11. 8. 2003, a tudíž nebyla zachována zákonná lhůta k podání návrhu.

Dne 29. 8. 2003 byl Krajskému soudu v Praze doručen návrh stěžovatele (již právně zastoupeného) na navrácení lhůty, spojený s návrhem na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 1998 sp. zn. 8 T 11/98 a nové provedení hlavního líčení dle § 306a odst. 2 tr. ř. O podaném návrhu rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003 tak, že jej zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ze zpráv Vězeňské služby České republiky a České pošty vyplývá, že stěžovatel neposlal podání adresované soudu doporučeně, ani je nepředal orgánům vězeňské služby, ale rozhodl se odeslat je jako běžnou zásilku poštou. Použil k tomu schránku na ubytovně, která není oficiální schránkou opatřenou znakem pošty a z níž byly dopisy předány do schránky, kterou vybrali pracovníci pošty dne 11. 8. 2003. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že datum převzetí k přepravě bylo vyznačeno v souladu s předpisy a že žádost nebyla podána v zákonné lhůtě. K samotné žádosti o navrácení lhůty soud uvedl, že ustanovení § 61 odst. 1 tr. ř. se vztahuje pouze na lhůtu k podání opravného prostředku, a tohoto ustanovení nelze v posuzované věci analogicky použít. Dle názoru krajského soudu stěžovatel požadoval rozhodnutí, které nelze dle trestního řádu učinit, a proto musel návrh zamítnout.

Toto usnesení krajského soudu napadnul stěžovatel ústavní stížností, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 669/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 47] tak, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003 zrušil. V odůvodnění nálezu Ústavní soud mj. konstatoval, že ustanovení upravující možnost uprchlého podat návrh na zrušení předchozího pravomocného rozhodnutí, které bylo učiněno v jeho nepřítomnosti, má funkci opravného prostředku sui generis, i když to zákon výslovně neuvádí; pokud obecné soudy odmítly ve věci rozhodnout s poukazem na nemožnost použít analogii, formalisticky aplikovaly ustanovení trestního řádu, a omezily tak právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud si krajský soud pro své napadené rozhodnutí opatřil pouze sdělení České pošty a vedoucího oddělení výkonu trestu odnětí svobody, z nichž usoudil, že okolnosti uváděné stěžovatelem o předání dopisu vězeňské službě nejsou vzhledem k uvedeným zjištěním pravdivé, je zcela zřejmé, že opominul při svém hodnocení vzít do úvahy i tvrzení stěžovatele, což má za následek vadnost takového rozhodnutí. Ústavní soud rovněž napadenému usnesení vytknul, že z něj není zřejmé, zda soud zjišťoval, jakou funkci plní schránka umístěná na ubytovně, a v této souvislosti připomněl, že lhůta k podání opravného prostředku je zachována též tehdy, odevzdal-li obviněný písemně provedené podání ve lhůtě příslušnému vychovateli nápravného zařízení, přičemž na zachování této lhůty nemá vliv skutečnost, že vychovatel vrátil obviněnému včas podaný opravný prostředek zpět k odstranění domnělých formálních nedostatků. Obecný soud se tvrzením stěžovatele o přepisování svého návrhu vůbec nezabýval a ani nezjišťoval, na základě jakého doporučení tento svůj návrh přepsal na psacím stroji či zda nedošlo k faktickému předání jeho původně napsaného návrhu. Dále Ústavní soud konstatoval, že vzhledem k povaze návrhu dle § 306a odst. 2 tr. ř. jakožto opravného prostředku sui generis je třeba z hlediska ústavněprávní ochrany jednotlivce trvat na povinném poučení o právním zastoupení, přestože trestní řád nepředvídá v případě § 306a odst. 2 tr. ř. povinné právní zastoupení, soud měl dostát své obecné poučovací povinnosti vyplývající z § 33 odst. 4 tr. ř. a poučit stěžovatele o jeho právech a poskytnout mu součinnost při jejich uplatnění.

Z důvodu zrušení napadeného usnesení rozhodoval ve věci opětovně Krajský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 2 T 9/2004 stěžovatelův shora konstatovaný návrh ze dne 29. 8. 2003 zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že původní rozhodnutí ve věci bylo vydáno dříve, než bylo publikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004, ze kterého vyplývá, že použití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci nejpozději dne 31. 12. 2001. Teprve po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. totiž musely nastat zákonné podmínky opodstatňující postup podle § 306a odst. 2 tr. ř., tedy pominuly důvody, pro které se vedlo řízení proti uprchlému, a toto řízení skončilo rozsudkem, který po 31. 12. 2001 nabyl právní moci. Jelikož odsuzující rozsudek byl vydán před účinností citované novely trestního řádu, není splněna jedna ze základních podmínek pro postup podle § 306a odst. 2 tr. ř. a rozsudek byl stěžovateli doručován nadbytečně a v rozporu s právní úpravou. Krajský soud proto respektoval stanovisko Nejvyššího soudu a zamítnul návrh stěžovatele, neboť nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu bylo možno vyhovět. Soud proto neprováděl další dokazování za účelem zjištění, jak odsouzený podal "žádost o pokračování v řízení" (krajský soud měl zjevně na mysli stěžovatelův návrh na zrušení pravomocného rozsudku dle § 306a odst. 2 tr. ř.).

Posledně citované usnesení Krajského soudu v Praze napadnul stěžovatel opětovně ústavní stížností. Napadenému rozhodnutí vytýká, že krajský soud nevzal vůbec na vědomí předchozí právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 669/03 a postupoval tak v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť tento nález má obecnou platnost a je závazný pro všechny orgány a osoby, role Ústavního soudu je v napadeném rozhodnutí zcela přehlížena. Stěžovatel se se závěry vyslovenými v citovaném nálezu Ústavního soudu ztotožňuje a odkazuje na ně, naopak nesouhlasí s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, že v případě, kdy odsuzující rozsudek nabude právní moci před 31. 12. 2001, není splněna jedna z podmínek pro postup podle § 306a odst. 2 tr. ř. a je nadbytečné odsouzenému rozsudek doručovat. Stěžovatel namítá, že mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv mají přednost před běžnými zákony, a proto nelze s interpretací právního řádu učiněnou Nejvyšším soudem souhlasit.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníka řízení, Krajského soudu v Praze, který se však ve stanovené lhůtě a ani ke dni rozhodnutí Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Krajský soud v Praze byl požádán o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byl upozorněn na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán, a tato zákonná fikce je tedy naplněna. Stěžovatel vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání již v ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

III.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny garantuje každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy je pak zakotveno právo obviněného obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce dle vlastního výběru, čímž je konkretizován obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Čl. 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

Podle ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

Podle ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v § 306a odst. 1 tr. ř. se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen.

IV.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí, přihlédl rovněž k citovaným ustanovením trestního řádu, a shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.

Stěžovateli je v prvé řadě třeba dát za pravdu, pokud spatřoval porušení svých práv v nerespektování závazného názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy obecným soudem. Ústavní soud se k tomuto ustanovení již opakovaně vyjadřoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. II. ÚS 23/97, sp. zn. II. ÚS 19/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 47; svazek 9, nález č. 109; svazek 10, nález č. 16). Konstatoval, že právní názory Ústavního soudu obsažené v jeho rozhodnutích směřují k ochraně ústavnosti, k níž byl Ústavní soud jako ústavní orgán podle čl. 83 Ústavy zřízen. Nedbání právních názorů Ústavního soudu vede při stejných skutečnostech k vědomému porušování ústavnosti, zvláště v případech, kdy jeho nálezy byly řádně publikovány, nebo byly-li soudy na ně výslovně upozorněny. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/03 byly zřetelným způsobem popsány vady zrušeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které měly být v pokračujícím řízení tímto soudem odstraněny. Z citovaného nálezu bylo přitom zřejmé stanovisko Ústavního soudu, že v posuzovaném případě mělo být postupováno dle ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. Pokud Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí nerespektoval právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 669/03, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí krajského soudu, a přiklonil se k odlišnému stanovisku Nejvyššího soudu uvedenému v jeho usnesení ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, jež bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004, porušil tímto postupem jak čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tak ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř., dle kterého je obecný soud vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud.

Nutno rovněž zdůraznit, že pokud spolu s doručením odsuzujícího rozsudku byl stěžovatel Krajským soudem v Praze ve smyslu ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. poučen o možnosti navrhnout zrušení rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému a možnost uplatnění tohoto návrhu využil, pak změna názoru krajského soudu na použitelnost ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. v posuzovaném případě nemůže jít ke škodě stěžovatele.

V.

Ústavní soud je v této souvislosti rovněž nucen konstatovat, že závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 672/2002, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004, že použití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002 nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci nejpozději dne 31. 12. 2001, není v souladu s ústavním principem spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Ze skutkových okolností případu, v němž bylo citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vydáno, vyplývá, že obviněný M. L. byl rozsudkem ze dne 19. 6. 1998 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Rozsudek nabyl právní moci dne 25. 7. 1998, neboť žádná z oprávněných osob proti němu nepodala odvolání. Trestní řízení bylo vedeno proti obviněnému jako proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Dne 7. 12. 2001 byl odsouzený zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody, dne 17. 12. 2001 mu byl doručen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, proti kterému odsouzený podal téhož dne odvolání. To bylo usnesením odvolacího soudu podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto, neboť bylo podáno opožděně. Dovolání odsouzeného proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto citovaným usnesením Nejvyššího soudu podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Ve svém usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že na daný případ by mohlo mít zásadní dopad ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř., neboť to uložilo soudu prvního stupně především povinnost doručit odsouzenému rozsudek, jehož součástí je zvláštní poučení. Předchozí právní úprava takovou povinnost soudu prvního stupně neukládala, a v důsledku toho umožňovala dodat obviněného do výkonu trestu, aniž by vůbec obdržel rozsudek a mohl se k němu vyjádřit. Toto ustanovení bylo do trestního řádu vloženo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2002. Časová působnost trestního řádu se přitom řídí zásadou, podle níž se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. Případné výjimky z této zásady jsou sice možné, musely by však být upraveny v přechodných a závěrečných ustanoveních příslušné novely. Ustanovení čl. II. zákona č. 265/2001 Sb. však žádnou takovou výjimku ve vztahu k ustanovení § 306a tr. ř. nezakotvilo. To podle závěru Nejvyššího soudu znamená, že teprve po účinnosti této novely (od 1. ledna 2002) musely nastat zákonné podmínky opodstatňující postup podle § 306a odst. 2 tr. ř., tj., po 31. 12. 2001 pominuly důvody, pro které se vedlo řízení proti uprchlému a toto řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem, který po tomto datu nabyl právní moci. Jestliže odsuzující rozsudek vydaný v řízení proti uprchlému nabyl právní moci před účinností zákona č. 265/2001 Sb., pak není splněna jedna ze základních podmínek pro postup podle § 306a odst. 2 tr. ř.

Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 669/03, na řízení proti uprchlému je třeba hledět jako na řízení, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu, z tohoto důvodu novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. reagovala na požadavek Úmluvy a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocný odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva "není řízení v nepřítomnosti v principu neslučitelné s Úmluvou, jestliže obviněný může později žádat, aby soud po jeho slyšení rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění jak z hlediska skutkového, tak právního" (rozsudek ve věci Poitrimol v. Francie z 23. 11. 1993, § 31). Tato skutečnost vyplývá i z důvodové zprávy ke zmíněné novele, dle které bylo ustanovení § 306a tr. ř. doplněno do trestního řádu, jelikož stávající právní úprava řízení proti uprchlému nestanovila výslovně postup v případech, kdy v průběhu řízení nebo po pravomocném odsuzujícím rozsudku odpadnou důvody, které k takovému řízení vedly. I v těchto případech je však třeba respektovat právo obviněného na řádný proces. Tento závěr uznává rovněž odborná literatura, dle které bylo nedostatkem řízení odporujícím zásadám řádného a spravedlivého procesu, pokud dle dřívější právní úpravy mohl být odsouzený dodán do výkonu trestu, aniž kdy obdržel rozsudek a aniž se vůbec mohl k věci vyjádřit (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář - II. díl 4. vyd. Praha 2002, str. 1812).

Z ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že v případě jeho aplikace musí nastat několik časově navazujících právních skutečností. V prvé řadě musí řízení proti uprchlému skončit pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poté pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému, což se ve velké části případů děje tím způsobem, že odsouzený je zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Poté je mu doručen odsuzující rozsudek se zvláštním poučením o možnosti podat návrh na zrušení rozsudku a na nové konání hlavního líčení; pokud odsouzený tento návrh podá v osmidenní lhůtě, je rozhodnutí soudu o zrušení rozsudku obligatorní. Je přitom zřejmé, že mezi vydáním odsuzujícího rozsudku a pominutím důvodů, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, velmi často existuje několikaletý odstup, zatímco další právní skutečnosti (pominutí důvodů, doručení rozsudku, podání návrhu) po sobě následují zpravidla bezprostředně.

Účelem zvolené právní úpravy je, aby osoba, která "přestane být uprchlou", měla možnost docílit opakovaného konání hlavního líčení způsobem dle § 306a odst. 1 tr. ř., čímž je odstraněn nedostatek předchozí právní úpravy, která byla v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stanovisko Nejvyššího soudu, že ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. je použitelné jen v těch případech, kdy pravomocný odsuzující rozsudek nabyl právní moci nejdříve dne 1. 1. 2002, však vylučuje použití tohoto ustanovení v celé řadě případů, ve kterých odsuzující rozsudek nabyl právní moci do 31. 12. 2001 a po tomto datu pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Tento závěr Nejvyššího soudu je nepřiměřeně restriktivní a omezuje právo na spravedlivý proces u těch odsouzených, u kterých po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. pominou důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo. Časový okamžik nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému není z hlediska použitelnosti ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. rozhodný. Vzhledem k principu spravedlivého procesu je nutno dát přednost interpretaci co nejvíce souladné s ústavním pořádkem; za rozhodující podmínku pro použití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. je proto třeba pokládat skutečnost, že po účinnosti citované novely trestního řádu (tj. od 1. 1. 2002) pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému.

Jen na okraj Ústavnísoud poznamenává, že ve věci, ve které bylo citované usnesení Nejvyššího soudu vydáno, vůbec nepřipadlo v úvahu použití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř., neboť obviněný byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody dne 7. 12. 2001 (a tímto dnem tedy u něj pominuly důvody, pro které se řízení proti němu coby uprchlému vedlo) a odsuzující rozsudek mu byl doručen dne 17. 12. 2001, obě skutečnosti tedy nastaly před účinností novely trestního řádu, kterou bylo ustanovení § 306a do trestního řádu vloženo. Obviněný navíc podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, aniž by uplatnil návrh ve smyslu § 306a odst. 2 tr. ř. Právní věta posuzovaného judikátu Nejvyššího soudu se tedy ke skutkovým okolnostem daného případu bezprostředně nevztahuje.

VI.

Z důvodů shora uvedených nezbývá, než uzavřít, že krajskýsoud napadeným rozhodnutím pokračoval v porušování stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a nerespektováním názoru Ústavního soudu vyjádřeného v předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 669/03 porušil dále čl. 89 odst. 2 Ústavy. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze dle § 82 odst. 2 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

Zrušením rozhodnutí uvedeného ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až § 314k tr. ř., a to důsledně v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu a zejména v předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 669/03. Krajskýsoud v Praze je povinen doplnit dokazování v naznačeném směru a poté meritorně rozhodnout o návrhu stěžovatele doručeném Krajskému soudu v Praze dne 29. 8. 2003 na navrácení lhůty, na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 2 T 30/2003 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 1998 sp. zn. 8 T 11/98 a na nové provedení hlavního líčení dle § 306a odst. 2 tr. ř.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru